Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 C 217/2021-45

Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o 20 050 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 050 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 655,03 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 050 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 582,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 359,91 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 950 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 050 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 655,03 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 050 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 582,47 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 359,91 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 950 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,07 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 6. 2021 domáhala

po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 050 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 29. 1. 2019 k uzavření smlouvy

o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 000 Kč,

jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč

a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku ve výši 27 000 Kč

se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 3. 2020. Žalovaný do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradil celkovou částku 6 950 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena

na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.

3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

Mezi společností právnická osoba a žalovaným došlo dne 29. 1. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 000 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku

ve výši 27 000 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 3. 2020 (smlouva o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky).

Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije v nájmu a má samostatnou domácnost. Uvedl, že dosahuje příjmů ve výši 23 460 Kč. Své výdaje na bydlení žalovaný vymezil částkou 6 300 Kč a další výdaje označil částkou 6 000 Kč. Splátky úvěrů žalovaný označil částkou 1 000 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z výplatních pásek, pracovní smlouvy, z potvrzení o příjmu od zaměstnavatele a z nájemní smlouvy. Je tak zřejmé, že se věřitel vůbec nezabýval ostatními výdaji žalovaného ani výší jeho aktuálních splátek. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (karta zákazníka).

Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2021, který byl žalovanému odeslán dne 22. 2. 2021 (smlouva

o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).

Dne 14. 5. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne

13. 5. 2021 (předžalobní výzva, podací lístek).

4. Podle ust. , 2 , o spotřebitelském úvěru poskytovatel

před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský

úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel

při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně

nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,

nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle ust. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel

je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle ustanovení smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje,

že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle ust. , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle ust. , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ust. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo

na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl

k následujícímu právnímu závěru:

12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když

na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč.

13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou

s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , dostupný na webová adresa). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá,

že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést

k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy

o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES,

o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření

k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad

(viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020

ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě Soudní dvůr v něm vyložil, že a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v  této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, ‚že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.

14. Soud považuje za nutné uvést, že i v případě, že by soud nedospěl k výše uvedené absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro řádné neprozkoumání úvěruschopnosti žalovaného

ze strany právního předchůdce žalobkyně, přesto by žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný se zavázal uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč a úroky a poplatky ve výši 12 000 Kč. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou úvěrovanému poskytnuty, a úvěrující se zaváže nad rámec úroku zaplatit další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se úvěrující reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí úvěru. Plnění úvěrovaného za poskytnutí úvěru je tak úrokem a je nerozhodné, zda jej takto původní věřitel na předtištěném formuláři smlouvy označil, či jej částečně pojmenoval jako poplatky za toliko předstírané služby. Služby,

na které se poplatky ve smlouvě odkazují, má soud za fiktivní. Vzhledem k těmto skutečnostem tak soud má za to, že žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě úroků v celkové výši 12 000 Kč sjednaných na dobu 60 týdnů, které odpovídají úroku ve výši 10 400 Kč na dobu 52 týdnů,

tj. úroku ve výši 69,33 % ročně. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, neboť

je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Uvedené ujednání je nezbytné

hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR

sp. zn. ). Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak dle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li

by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o poplatku je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné, na rozdíl od ustanovení původního , podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava původního totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě,

že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učiněný opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup nového v ustanovení je však zcela opačný, když za situace,

že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: I. obecná část ( – 654). Komentář k prvnímu vydání. Praha. C. H. Beck 2014 strana 2060 až 2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o úroku, který

je ve smlouvě sjednán souhrnnou částkou 11 840 Kč a je zahrnut ve sjednaných týdenních splátkách úvěru, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o úrocích uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to právě z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích.

15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o úvěru považuje

za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení

. Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat

dle ustanovení z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč. Žalovaný však již na předmětnou pohledávku uhradil celkovou částku 6 950 Kč, když podle názoru soudu je nutné tyto úhrady započíst výlučně

na jistinu. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8 050 Kč společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když soud přepočetl i kapitalizované úroky z prodlení za předchozí období a ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením věta před středníkem

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný. Žalovaný však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnil a zjevně mu žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může

se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.