Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
10 C 65/2021-57
Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 34 388 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z 13 000 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud žalobu zamítá pro 21 388 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení 1 775,84 Kč, kapitalizovaný úrok 2 567,99 Kč, dále 10% úrok z prodlení ročně z částky 2 264,78 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, 15% úrok ročně z 14 008,91 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, dále pro částku 1 200 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z 13 000 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Soud žalobu zamítá pro 21 388 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení 1 775,84 Kč, kapitalizovaný úrok 2 567,99 Kč, dále 10% úrok z prodlení ročně z částky 2 264,78 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, 15% úrok ročně z 14 008,91 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, dále pro částku 1 200 Kč. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 34 388 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 775,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem 2 567,99 Kč, dále s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 15 264,78 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s 15% úrokem ročně z 14 008,91 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, dále částky 1 200 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky), jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, dne datum. Žalovaný uhradil pouze 2 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena zhodnocením od žalovaného požadovaných a získaných informací, byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne datum. Protože měsíční příjem žalovaného byl 37 000 Kč, jeho měsíční výdaje 22 370 Kč, byl vyhodnocen jako dostatečně úvěruschopný.
2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.
3. Žalobkyně doložila listinu zvanou„ žádost o úvěr pro podnikatele“, ze dne datum, kterou žalovaný požádal společnost právnická osoba, IČO, o poskytnutí úvěru 15 000 Kč, žádost je formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní, majetkové situaci. Jako IČO uvedl číslo, s tím že předmětem podnikání je silniční motorová doprava. Žalovaný uvedl, že má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, je ženatý, bydlí ve vlastním bydlení. Dle zaškrtnutí doložil k doložení příjmu daňové přiznání a faktury. Pod tímto je uvedeno čestné prohlášení (malým písmem opět formulářově předtištěno), že žadatel o úvěr prohlašuje, že uvedl úplné a pravdivé skutečnosti, stejně tak ve vztahu k výdajům a existujícím dluhům. Dále prohlašuje, že nejsou dány podmínky pro podání návrhu na jeho insolvenci, nebude činit žádné úkony k zahájení insolvenčního řízení. Čestně prohlašuje, že neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí ukládající mu povinnost k peněžitému plnění, není proti němu zahájeno ani vedeno žádné exekuční řízení, není žalovanou stranou v žádném soudním, rozhodčím, správním či jiném obdobném řízení. K žalobě je připojen výtisk z živnostenského rejstříku k osobě žalovaného, dále tři faktury z roku 2018, ve kterých žalovaný vystupuje jako dodavatel. K žalobě je připojena také kopie daňového přiznání za rok 2017, dle které rozdíl mezi příjmy a výdaji za rok 2017 činí 182 955 Kč.
4. Ze smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že společnost právnická osoba, IČO, se zavázala žalovanému poskytnout neúčelový hotovostní úvěr 15 000 Kč s pevně stanovenou výpůjční úrokovou sazbou, sjednaný na dobu určitou. Tuto částku žalovaný v hotovosti v den podpisu smlouvy převzal. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s úrokem 1 444 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 394 Kč a inkasní poplatkem 2 700 Kč, tedy celkové náklady spotřebitelského úvěru 12 888 Kč, v 14 měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, druhá splátka je splatná měsíc po úhradě první splátky, třetí a další splátka až do úplného zaplacení celkové dlužné částky byla splatná do měsíce po datu splatnosti předchozí splátky. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předpřipravena společností právnická osoba, a používána opakovaně s doplňováním konkrétních parametrů úvěru. Na první straně smlouvy jsou uvedena ujednání o smluvní pokutě, stejně tak na druhé straně smlouvy je ujednání o smluvní pokutě, dále je zde formulářově předtištěno, a to malým písmem (text připomíná grafickým zpracováním spíše text obchodních podmínek), prohlášení dlužníka a jeho další povinnosti, včetně uvedené splatnosti úvěru, úroku a RPSN (je uvedeno, že pro splatnost úvěru 14 měsíců činí úrok 15 % ročně), dále odstoupení od smlouvy a závěrečná ustanovení. Dle uvedeného dlužník prohlašuje, že tuto smlouvu uzavírá jako podnikatel v souvislosti se svojí podnikatelskou činností. Součástí smlouvy je příloha číslo s předpisem splátek, kde je uvedeno procentuální započtení úhrad dlužníka.
5. S ohledem na tvrzení žalobkyně, když ta v žalobě neuvedla, že se jedná o smlouvu mezi podnikateli, a naopak uváděla tvrzení, která jsou soudem vyžadována v případě spotřebitelských závazků, soud žalobkyni výslovně vyzval ke sdělení, o jaký typ úvěru se jednalo, tedy, zda se jednalo fakticky o spotřebitelský úvěr, když díky živnostenskému oprávnění žalovaný vystupoval pod IČem a samotná smlouva (ostatně i žádost) je označována za úvěr podnikatelský. Žalobkyně výslovně sdělila, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Z přehledu k platbách žalovaného soud zjistil, že ten uhradil na smlouvu o úvěru celkem 2 000 Kč, a to dne 26. 6. 2018.
7. Z činnosti soudu bylo dále zjištěno, že žalovaný je osobou, která v roce 2017 – 2018 čerpala opakovaně úvěry u poskytovatelů nebankovních úvěrů, vedle toho čerpal také úvěr bankovní (z řízení sp. zn. spisová značka soud zjistil, že se mělo jednat o úvěr ze dne datum od právnická osoba, z řízení sp. zn. spisová značka soud zjistil, že se mělo jednat o úvěr ze dne datum od právnická osoba, z řízení sp. zn. spisová značka soud zjistil, že se mělo jednat o úvěr ze dne datum od právnická osoba, u které čerpal také úvěr dne datum, i ten je žalován, atd.).
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum vč. jejího dodatku ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Dle výňatku z přílohy soud zjistil, že mezi postoupenými pohledávkami je i pohledávka za žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud zjistil, že postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno. Z výzvy k plnění ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, opětovně upozorněn na postoupení na žalobkyni, upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek o odeslání této výzvy).
9. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), dále zákonem. Dále se tento závazkový vztah vzniklý mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Závazkový vztah postoupení se řídí taktéž o. z.
10. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
11. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je tedy konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky
12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.
14. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.
17. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Soud má dále za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba, o poskytnutí úvěru 15 000 Kč, přičemž smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 an. o. z. na tuto částku byla s žalovaným uzavřena. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. Ačkoliv je text samotné smlouvy označován jako podnikatelský úvěr, žalovaný je označen mimo jiné IČem, ze smlouvy samotné jakkoli jinak neplyne, že by se jednalo o úvěr, který by byl fakticky použit pro podnikatelské účely (i když má žalovaný IČO a měl by podnikat v silniční motorové dopravě). Je povinností soudu zkoumat, zda se skutečně jednalo o úvěr, který si žalovaný bral jako podnikatel pro podnikatelské účely nebo nikoli. Žalovaný byl v řízení nečinný. Protože k výzvě soudu žalobkyně sdělila, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, vychází soud nadále z této kvalifikace úvěru s tím, že je obecně známo, že bylo praxí nebankovních poskytovatelů nabádat klienty k tomu, aby si úvěry sjednávali tzv.„ na IČo“, kvůli snadnějšímu poskytnutí z hlediska zkoumání jejich úvěruschopnosti. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 12 888 Kč, tedy celkem částku 27 888 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně sdělila, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutého úvěru, a v souvislostech zjištění soudu (jednalo se o osobu, která zjevně v roce 2018 byla ve finanční tísni, když si sjednávala úvěry u několika nebankovních společností, toto mohl být zjištěno lustrací nebankovních registrů) a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti, když poskytl spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo pochybné, na kolik jsou informace sdělené žalovaným dostatečné k tomuto zjištění, resp. bylo pochybné, že žalovaný je dostatečně solventní. S ohledem na způsob vyplnění údajů v zákaznické kartě soud pochybuje o tom, že bylo cílem úvěrujícího zjistit skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu, že úvěrující poskytl žalovanému úvěr i přes nedostatečná zjištění k situaci žalovaného, vztahujících se k úvěruschopnosti žalovaného. Tak zásadním a nejjednodušším způsobem je lustrace v dostupných rejstřících, existence relativně vysokého měsíčního příjmu neznamená, že se jedná o solventní osobu (měsíční závazky mohou být mnohonásobné). S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích, stejně tak ujednáním o smluvní pokutě. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně. Žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, žalovaný uhradil 2 000 Kč (dne 26. 6. 2018), tuto částku soud započet oproti 15 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 13 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 13 000 Kč od 26. 8. 2019 do zaplacení (dne 25. 8. 2019 byla splatnost poslední splátky, žalobkyně netvrdila zesplatnění dříve, proto jsou úroky přiznány ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky). Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 21 388 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení vyčíslený v částce 1 775,84 Kč (tuto formulaci soud zvolil s ohledem na výrok I., kterým je úrok z prodlení z dlužné částky 13 000 Kč přiznán, z toho důvodu, že žalobkyně neuvedla, z jaké částky v jaké sazbě za jaká období„ od-do“, byl tento kapitalizovaný úrok z prodlení vypočten), kapitalizovaný úrok 2 567,99 Kč, dále 10% úrok z prodlení ročně z částky 2 264,78 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, 15% úrok ročně z 14 008,91 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, dále pro částku 1 200 Kč (neboť se nejedná o vzájemný vztah mezi podnikateli a není tak dán nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).
18. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 35 %, v rozsahu 65 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 30 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.
19. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí