Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 294/2020-41
Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedou senátu JUDr. Ivanem Jordánem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 21 270 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 12 270 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 21 270 Kč od 3. 7. 2020 do 29. 10 2020, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 12 270 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – název soudu soudní poplatek za žalobu ve výši 213 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit název soudu na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 12 270 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 21 270 Kč od 3. 7. 2020 do 29. 10 2020, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 12 270 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – [název soudu] soudní poplatek za žalobu ve výši 213 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit [název soudu] na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 8. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 270 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 9. 5. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem, to vše v částce 27 270 Kč, splácet v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, když celkem uhradil částku 6 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně prokázala, že dne 9. 5. 2019 poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, a to na základě smlouvy o úvěru, která byla účastníky podepsána téhož dne.
4. Žalobkyně neprokázala, že by důsledně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, zejména že by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, zda má žalovaný dluhy, které splácí, a jaká je jeho celková majetková situace. Žalobkyně doložila výplatní pásky, ze kterých sice vyplývá, že žalobkyně si ověřovala, jaké jsou skutečné příjmy žalovaného, tedy že žalovaný má příjem od zaměstnavatele ve výši cca 22 150 Kč měsíčně. Pokud však jde o výdaje žalovaného, žalobkyně se zcela spolehla na tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 10 330 Kč Tyto výdaje však nebyly žalovaným žalobkyni nijak doloženy. Z žádného důkazu nevyplývá, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků.
5. Žalobkyně se opakovaně omlouvala z účasti u jednání soudu, soud ji proto nemohl poučit ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ) o tom, že je povinna navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, že náležitě zjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, zejména zda a jaké si vyžádala doklady o výdajích žalovaného, o tom, zda a jaké má případné úvěry či půjčky u třetích subjektů, zda své závazky řádně splácí, zda nemá exekuce apod.
6. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam, když tyto důkazy neprokazovaly skutečnost, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného.
7. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
8. Žalobkyně nezjišťovala důsledně schopnost žalovaného úvěr splácet, když si ověřila pouze tvrzené příjmy žalovaného, žádným způsobem však nezkoumala tvrzené výdaje žalovaného. Přesto žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na základě smlouvy o úvěru. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil na dluh částku 6 000 Kč.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
14. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý
z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to
i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti
a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
15. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
16. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, neboť zjistila pouze výši příjmů žalovaného, žádným způsobem však nezkoumala a ani neověřovala výdaje žalovaného, jeho stávající závazky, zda tyto závazky splácí, apod. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech dlužníků. Z tohoto důvodu je smlouva o úvěru ze dne 9. 5. 2019 absolutně neplatná.
17. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalovaný byl povinen vydat dle § 2991 odst. 1 o. z. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že z jeho strany bylo na úvěru uhrazeno 6 000 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaný uhradil, nese žalovaný, který však byl v tomto řízení zcela pasivní a netvrdil, že by snad uhradil vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni částku 9 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
18. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě o úvěru. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v předžalobní výzvě byla žalovanému odeslána doporučeně dne 19. 10. 2020, dne 22. 10. 2020 se tedy tato výzva dostala do dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit v souladu s výzvou ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy, tj. do 29. 10. 2020. Pokud neplnil, ocitl se počínaje dnem 30. 10. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 8,25 % ročně.
19. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
20. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
21. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 064 Kč (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 851 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 213 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.