Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 157/2021-36
Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Klouzkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 13 370 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 280 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 13 090 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 090 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 280 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do zaplacení částky ve výši 13 090 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 090 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 370 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr 17 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 30 090 Kč skládající se z půjčené jistiny 17 000 Kč a souhrnného poplatku 13 090 Kč, a to vše v týdenních splátkách po 502 Kč s tím, že první splátka měla být uhrazena do 7 dnů od podpisu smlouvy. Žalovaný splácel nepravidelně, kdy uhradil žalobkyni částku 16 720 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 19. 9. 2019 do zaplacení.
2. Soud usnesením vyzval žalovaného ke zjištění stanoviska k jeho zamýšlenému postupu dle
§ 115a o. s. ř. Žalovaný proti tomuto postupu neměl námitek, žalobkyně vyjádřila souhlas již v žalobě, a jelikož věc bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, nebylo ve věci nařizováno ústní jednání, pouze byl veřejně vyhlášen rozsudek.
3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne
25. 7. 2018 a dle formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru žalobkyně poskytla žalovanému hotovostní bezúčelový úvěr 17 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 30 090 Kč (jistina 17 000 Kč, úrok 5 950 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 740 Kč) v 60 týdenních splátkách po 501,50 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána 66 % p.a. Převzetí hotovosti potvrdil žalovaný podpisem na smlouvě. Žalovaný žalobkyni uhradil dle platební historie částku 16 720 Kč. Dle evidenční karty klienta žalovaný při uzavření smlouvy o úvěru uvedl, že pracuje ve právnická osoba, a. na částečný pracovní úvazek, žije v rodinném domě s rodiči. Jeho celkové příjmy činily dle evidenční karty částku 26 000 Kč měsíčně a výdaje částku 10 920 Kč měsíčně představující nájem 4 420 Kč, další výdaje 2 500 Kč, výdaje na úvěry vůči žalobkyni 1 860 Kč a výdaje na jiné úvěry 2 140 Kč). Dle evidenční karty měl v době poskytnutí úvěru žalovaný další závazky vůči jiným věřitelům. Žalovanému byla dle poštovního podacího archu zaslána předžalobní výzva ze dne 8. 4. 2021, kterou byl v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k zaplacení dlužné částky.
4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Soud se zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žalobkyně dostatečně netvrdila, ale především žádnými listinnými důkazy nedoložila, že vůbec byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného dle zákona o spotřebitelském úvěru. Samotná tvrzení obsažená v evidenční kartě klienta, nemohou obstát. Přitom nelze z předložené evidenční karty zjistit, jakým způsobem žalobkyně došla k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem konkrétně ověřovala úvěruschopnost žalovaného.
10. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). Zákonná úprava realizovaná zákonem
č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
11. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když v žalobě chybí dostatečné skutkové tvrzení o získání zákonem požadovaných informací k prověření schopnosti dlužníka, tedy žalovaného, splácet poskytnutý úvěr a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených listinných důkazů, když žalobkyně doložila soudu pouze evidenční kartu klienta, kdy se jedná o informace sdělené žalovaným žalobkyni, avšak žalobkyně tvrzení uvedená v kartě nikterak nepodložila, resp. nedoložila důkazy prokazující tato tvrzení. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence atd. Kdyby žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pak by nepochybně zjistila, že proti žalovanému je vedena řada exekucí, které probíhaly již v době před uzavřením úvěrové smlouvy. Soud navíc dodává, že i v případě, že by žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, pak by s podanou žalobou nebyla v zásadě úspěšná, neboť ujednání o souhrnném poplatku soud považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť náklady úvěru ve výši 77 % jistiny jsou zcela nepřiměřené a znamenají k újmě spotřebitele, tedy žalovaného, značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Přitom dle databáze časových řad ARAD činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy v době uzavření předmětné smlouvy 10,18 % ročně.
12. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny, neboť převzetím úvěru bez platně uzavřeného smluvního vztahu vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku), a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena, a to včetně zákonných úroků z prodlení přiznaných dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. z této částky, když žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení. Takto převzal žalovaný částku 17 000 Kč a vrátil částku 16 720 Kč, dluží tak žalobkyni stále částku 280 Kč, a proto mu soud uložil povinnost uhradit dlužnou částku s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení 10 % ročně z této částky od 19. 9. 2019 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.
13. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami.
Pokud by povinný dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, má oprávněná právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem návrh na nařízení exekuce (zákon č. 120/2001 Sb.).