Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 190/2021-62
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 21 625,94 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 270,49 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 270,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 12 355,45 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 592,50 Kč za dobu od 1. 2. 2019 do 19. 7. 2019, úrokem ve výši 22,56 % ročně z částky 19 536,94 Kč od 20. 7. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 536,94 Kč od 20. 7. 2019 do 17. 8. 2020, ve výši 9,75 % z částky 7 181,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení a ve výši 1,5 % ročně z částky 9 270,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 270,49 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 270,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 12 355,45 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 592,50 Kč za dobu od 1. 2. 2019 do 19. 7. 2019, úrokem ve výši 22,56 % ročně z částky 19 536,94 Kč od 20. 7. 2019 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19 536,94 Kč od 20. 7. 2019 do 17. 8. 2020, ve výši 9,75 % z částky 7 181,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení a ve výši 1,5 % ročně z částky 9 270,49 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 625,94 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku s odůvodněním, že dne 1. 6. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba s žalovaným Smlouvu o vydání kreditní karty číslo jejíž součástí se staly Obchodní podmínky, a na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 20 000 Kč. Vyčerpaná část úvěru byla přitom na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 22,56 % ročně. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků, současně byl žalovaný dle bodu X.4 obchodních podmínek povinen hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. Dle bodu X. 5 obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom své smluvní povinnosti splnila, když žalovanému vydala kreditní kartu a poskytla mu úvěrový rámec, žalovaný však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, čímž došlo k porušení smluvních povinností ve smyslu čl. XVI. 1. (i) obchodních podmínek. Pročež banka v souladu s čl. XVI. 2. (ii) obchodních podmínek prohlásila dopisem ze dne 31. 1. 2019 veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěrového rámce ve výši 19 536,94 Kč, z kapitalizovaných úroků ve výši 1 592,50 Kč a z dlužných poplatků 2 089 Kč. Žalobkyně pak vedle toho požadovala i smluvní úrok z úvěru ve výši 22,56 % p.a. z jistiny ve výši 19 536,94 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z této jistiny. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení, jak právní předchůdkyně žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta, jako spotřebitele, žalobkyně uvedla, že banka podle svého prohlášení ověřila tuto schopnost žalovaného přiměřeně s ohledem na typ nabízeného produktu. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby tato dovozovala ze smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 30. 7. 2019 mezi žalobkyní a právnická osoba anonymizováno, která byla věřitelem žalovaného na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2019, uzavřené mezi právnická osoba anonymizováno a společností právnická osoba jako původní věřitelkou.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 1. 6. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 17. 6. 2021 náhradním způsobem – formou uložením u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění: Listinou označenou jako Návrh na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty Style ze dne 1. 6. 2016 číslo Souhrnným výpisem z kreditní karty žalovaného za období od 12. 6. 2016 do 25. 1. 2019, jakož i oznámením o okamžité splatnosti kreditní karty ze dne 31. 1. 2019, je v řízení prokázáno, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byla v písemné podobě uzavřena dohoda, na základě které se banka zavázala vydat žalovanému kreditní kartu s úvěrovým limitem 10 000 Kč s tím, že vyčerpaná část úvěru měla být úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 22,56 % ročně, žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků, hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty s tím, že úroky a poplatky, jakož i další vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky; žalovaný přitom za dobu od 12. 6. 2016 do 25. 1. 2019 vyčerpal celkem částku 31 327,79 Kč a uhradil bance celkem částku 22 057,30 Kč; následně oznámením ze dne 31. 1. 2019 banka sdělila žalovanému, že pro neplnění smlouvy banka úvěr okamžitě zesplatnila.
5. Jak dále vyplývá ze sdělení právnická osoba ze dne 16. 6. 2021, včetně doloženého výpisu z účtu žalovaného vedeného u právnická osoba za období 27. 2. 2016 do 25. 3. 2016 a 2 ks výplatních pásek žalovaného za měsíce 3 a 4/2016, při uzavírání smlouvy banka úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací od žalovaného a kontroly interních a externích databází; přičemž žalovaný doložil svůj výpis z běžného účtu, z něhož vyplývá, že počáteční zůstatek činil částku 198,51 Kč a konečný zůstatek částku 195,64 Kč, na tento jeho bankovní účet byla navedena výplata jeho mzdy ve výši 25 544 Kč, celou tuto částku však žalovaný vybral v hotovosti, z výpisu z účtu nejsou patrny žádné jeho pravidelné platby a výdaje, podle doložených mzdových lístků pak jeho měsíční příjem v 3 a 4/2016 činil 14 056 Kč a 12 413 Kč.
6. Listinami označenými jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, a smlouva o postoupení pohledávek ze dne 30. 7. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámeními o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2019 a 14. 10. 2019, je v řízení prokázáno, že nejprve banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na právnická osoba anonymizováno, následně tato společnost na žalobkyni, vždy za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo v obou případech žalovanému oznámeno.
7. Dopisem ze dne 22. 10. 2019 je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně upozornila žalovaného, že tento má dluh na kontokorentu ve výši 30 185,39 Kč a současně jej vyzvala, aby tento celkový dluh uhradil s tím, že v opačném případě bude žalobkyně svá práva vymáhat soudní cestou. Žalobkyně v řízení nedoložila, zda a kdy tuto výzvu žalovanému doručila.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
9. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem 10 000 Kč s tím, že vyčerpaná část úvěru měla být úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 22,56 % ročně, žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků, hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty s tím, že úroky a poplatky, jakož i další vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného měla k dispozici toliko jeho bankovní účet za jeden měsíc a jeho výplatní pásky za dva kalendářní měsíce. Žalovaný přitom za dobu od 12. 6. 2016 do 25. 1. 2019 vyčerpal celkem částku 31 327,79 Kč a uhradil bance celkem částku 22 057,30 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně převedla svoji pohledávku za žalovaným nejprve na právnická osoba anonymizováno, a tato společnost pak na žalobkyni, vždy za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo v obou případech žalovanému oznámeno.
10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu 10 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla k dispozici pouze výpis z běžného účtu žalovaného za období od 26. 3. 2016 do 26. 4. 2016, z něhož toliko vyplynulo, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil částku 198,51 Kč a konečný zůstatek částku 195,64 Kč a na tento jeho bankovní účet byla navedena výplata jeho mzdy ve výši 25 544 Kč, nicméně že celou tuto částku žalovaný vybral v hotovosti, z výpisu z účtu pak nejsou patrny žádné jeho pravidelné platby a výdaje, a dále mzdové lístky za měsíce 3 a 4/2016, z nichž vyplynulo, že jeho měsíční příjem za tyto měsíce činil 14 056 Kč a 12 413 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak vůbec nezkoumala osobní poměry žalovaného, zda s někým žije ve společné domácnosti a tato osoba má další příjem, zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost, zda splácí nějaké další půjčky či úvěry, jaké jsou jeho náklady spojené s bydlení a jaké jeho další pravidelné měsíční výdaje. Z tohoto pohledu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
15. Žalobkyně přitom podle doložených listin v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalovanému poskytla částku 3 327,79 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 22 057,30 Kč, dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 9 270,49 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 9 270,49 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom neprokázala, kdy vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky, když nedoložila, zda předžalobní výzvu řádně odeslala, proto soud vycházel z tohoto, že poprvé byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu až doručením žaloby. Tato byla doručována ze strany soudu poštou, dopis byl dne 27. 7. 2020 uložen u pošty, tj. dne 6. 8. 2020 nastala fikce doručení. Přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 17. 8. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 18. 8. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, který odpovídá výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšeného o osm procentních bodů. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Původní věřitelka – společnost právnická osoba nejprve uzavřela se právnická osoba anonymizováno platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na tuto společnost, následně tato společnost uzavřela podobnou smlouvou s žalobkyní, která je tak nyní v řízení aktivně legitimována, když oznámení o postoupení pohledávky bylo v obou případěch ve vztahu k žalovanému učiněno.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 9 270,49 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činí 12 355,45 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.