Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
10 C 59/2021-53
Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 79 311 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 662 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 2 662 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud žalobu pro částku 18 140 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 251,99 Kč (jedná se o 19,53% úrok ročně z částky 15 961,77 Kč od 25. 1. 2019 do 15. 1. 2021) a 19,53% úrokem ročně z částky 15 961,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 13 299,77 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 359 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 27 359 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Soud žalobu pro částku 31 150 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 346,98 (jedná se o 21,27% úrok ročně z částky 35 000 Kč od 22. 10. 2019 do 15. 1. 2021) a 21,27% úrokem ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 10% úrokem z prodlení ročně z částky 7 641 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 662 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 2 662 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Soud žalobu pro částku 18 140 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 251,99 Kč (jedná se o 19,53% úrok ročně z částky 15 961,77 Kč od 25. 1. 2019 do 15. 1. 2021) a 19,53% úrokem ročně z částky 15 961,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 13 299,77 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 359 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 27 359 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Soud žalobu pro částku 31 150 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 346,98 (jedná se o 21,27% úrok ročně z částky 35 000 Kč od 22. 10. 2019 do 15. 1. 2021) a 21,27% úrokem ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 10% úrokem z prodlení ročně z částky 7 641 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky
20 802 Kč s příslušenstvím, které sestává z 19,53% úroku ročně z částky 15 961,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, z 9,75% úroku z prodlení ročně z částky 15 961,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, z kapitalizovaného úroku ve výši 6 251,99 Kč (jedná se o 19,53% úrok ročně z částky 15 961,77 Kč od 25. 1. 2019 do 15. 1. 2021) a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 121,19 Kč (jedná se o 9,75% úrok z prodlení ročně z částky 15 961,77 Kč od 25. 1. 2019 do 15. 1. 2021), jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum. Žalovaný uhradil pouze 19 338 Kč.
58 509 Kč s příslušenstvím, které sestává z 21,27% úroku ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, z 10 % úroku z prodlení ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, z kapitalizovaného úroku ve výši 9 346,98 Kč (jedná se o 21,27% úrok ročně z částky 35 000 Kč od 22. 10. 2019 do 15. 1. 2021) a z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 394,44 Kč (jedná se o 10% úrok z prodlení ročně z částky 35 000 Kč od 22. 10. 2019 do 15. 1. 2021), jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum. Žalovaný uhradil pouze 7 641 Kč.
Dne datum byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni.
2. Žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.
3. Ze smlouvy pojmenované anonymizováno, smlouva o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO (dle obchodního rejstříku bylo od datum předmětem podnikání této společnosti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru), dne datum. Dle této smlouvy společnost poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalovanému 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že poskytnutou částku vrátí společně s úrokem 4 400 Kč, administrativním poplatkem 4 400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 8 800 Kč a pojištěním anonymizována dvě slova 540 Kč, celkem 40 140 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 669 Kč Smlouva je tvořena čtyřmi stranami, na první a čtvrté straně jsou soudem již uvedené parametry úvěru včetně podpisu žalovaného, druhou a třetí stranu tvoří text doplňujících ustanovení smlouvy, která mají povahu smluvních podmínek (psáno hustě a menším písmem). V čl. 1 je uvedeno, že pro případ 60 splátek se jedná o úrok s pevnou úrokovou sazbou 32,15 % ročně. Dle čl. 1 je výše odměny za hotovostní inkaso splátek 40 % z celkové výše úvěru. Dle čl. 2 jsou splátky započítány nejdříve na úrok, administrativní poplatek, náklady na zvolené doplňkové služby hotovostního inkasa splátek a životní pojištění, teprve poté na jistinu. Dle čl. 9, který je samostatně žalovaným podepsán, žalovaný požádal úvěrujícího, aby spotřebitelský úvěr touto smlouvou čerpaný byl použit na splacení dosud nesplacených částí spotřebitelských úvěrů, které u právnická osoba, čerpal žalovaný v minulosti (tzv. refinancování). Úvěrující toto akceptuje. Obsahem je ujednání, že z poskytovaného úvěru bude částka 5 937 Kč použita na smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo. Žalovanému bude vyplacen toliko rozdíl a to je částka 16 063 Kč. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný při žádosti o poskytnutí uvedené částky uvedl, že je ženatý a s manželkou žije ve společné domácnosti ve vlastním bydlení, má učňovské vzdělání, má dvě nezaopatřené děti, je osobou samostatně výdělečně činnou (pod IČO), jeho měsíční příjem je 30 000 Kč. Má v současnosti úvěr u úvěrové společnosti jméno, v celkové částce 20 444 Kč, měsíční splátka 1 800 Kč. Měsíční výdaje 3 800 Kč (nájem, inkaso, energie), 8 000 Kč (osobní výdaje), 1 800 Kč splátka jiného úvěru u právnická osoba (jednalo se tedy o opakovaný peněžní závazek mezi těmito stranami), celkem 13 600 Kč. Použitelný příjem činí 16 400 Kč. Žalovaný měl doložit výpis z živnostenského rejstříku a„ složenky-příjmy“.
4. Ze smlouvy pojmenované anonymizováno, smlouva o spotřebitelském úvěru číslo soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalovaným a společností právnická osoba, IČO, dne datum (tedy pět měsíců po uzavření smlouvy dle předchozího odstavce). Dle této smlouvy tato společnost poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalovanému 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že poskytnutou částku vrátí společně s úrokem 5 950 Kč, administrativním poplatkem 7 000 Kč, poplatkem za doplňkovou službu hotovostní inkaso splátek 18 200 Kč, celkem 66 150 Kč, a to v 78 týdenních splátkách ve výši 849 Kč (poslední splátka ve výši 777 Kč). Smlouva je tvořena čtyřmi stranami (jedná se zjevně o formulářovou smlouvu, kterou úvěrující používal, neboť je totožná co do vytištěného textu se smlouvou předchozí, doplňovány jsou pouze konkrétní parametry úvěru), na první a čtvrté straně jsou soudem již uvedené parametry úvěru včetně podpisu žalovaného, druhou a třetí stranu tvoří text doplňujících ustanovení smlouvy, která mají povahu smluvních podmínek (psáno hustě a menším písmem). V čl. 1 je uvedeno, že pro případ 78 splátek se jedná o úrok s pevnou úrokovou sazbou 21,27 % ročně. Dle čl. 1 je výše odměny za hotovostní inkaso splátek 52 % z celkové výše úvěru. Dle čl. 2 jsou splátky započítány nejdříve na úrok, administrativní poplatek, náklady na zvolené doplňkové služby hotovostního inkasa splátek a životní pojištění, teprve poté na jistinu. Dle čl. 9, který je samostatně žalovaným podepsán, žalovaný požádal úvěrujícího, aby spotřebitelský úvěr touto smlouvou čerpaný byl použit na splacení dosud nesplacených částí spotřebitelských úvěrů, které u právnická osoba, čerpal žalovaný v minulosti (tzv. refinancování). Úvěrující toto akceptuje. Obsahem je ujednání, že z poskytovaného úvěru bude částka 10 302 Kč použita na smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo (tedy jinou smlouvu než ta, která byla uzavřena dle předchozího odstavce). Žalovanému bude vyplacen toliko rozdíl a to je částka 24 698 Kč. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaný při této žádosti (která je vyplněna od předchozí po uvedených pěti měsících) o poskytnutí uvedené částky uvedl, že je ženatý a s manželkou žije ve společné domácnosti ve vlastním bydlení, má učňovské vzdělání, má dvě nezaopatřené děti, je osobou samostatně výdělečně činnou (pod IČO), jeho měsíční příjem je 22 000 Kč (v předchozí zákaznické kartě uváděl 30 000 Kč), dále uvedl další příjmy 4 000 Kč bez uvedení zdroje. Má v současnosti úvěr u úvěrové společnosti jméno, v celkové částce 27 181 Kč, měsíční splátka 2 600 Kč. Měsíční výdaje 2 000 Kč (nájem, inkaso, energie), 8 000 Kč (osobní výdaje), 2 600 Kč splátka jiného úvěru u právnická osoba, celkem 12 600 Kč. Použitelný příjem činí 13 400 Kč. Žalovaný měl doložit výpis z živnostenského rejstříku a daňové přiznání.
5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, kterou uzavřela společnost právnická osoba, IČO, a žalobkyně, byly postoupeny pohledávky za žalovaným na žalobkyni (v příloze smlouvy jsou tyto uvedeny), postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). Dopisem ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání).
6. Závazkový vztah, vzniklý dne datum a datum mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
7. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
8. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
9. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.
10. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.
12. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
14. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.
15. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávky za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k oběma žalovaným pohledávkám, tedy jak ze smlouvy o úvěru číslo tak ze smlouvy o úvěru číslo dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba, IČO, o poskytnutí úvěru opakovaně a to v rozmezí pouhých pěti měsíců. Závazek, k jehož úhradě se zavázal poprvé v 60. týdenních splátkách a po druhé v 78 týdenních splátkách (tedy po určitou dobu se splátky překrývaly), činil v případě smlouvy ze dne datum částku 40 140 Kč a v případě smlouvy ze dne datum částku 66 150 Kč. Tedy během pěti měsíců se žalovaný dostal do takové finanční situace, že potřeboval sehnat peníze v částce 57 000 Kč (avšak fakticky z hlediska vyplacení pouze 40 761 Kč, když částka 16 239 Kč byla použita na uhrazení předchozích úvěrů u tohoto úvěrujícího), když přistoupil k tomu, že bude povinen úvěrujícímu zaplatit 106 290 Kč (to je o 49 290 Kč více). Výdělkové a majetkové poměry žalovaného závisely toliko na jeho osobě, když byl osobou samostatně výdělečně činnou, avšak je otázkou, do jaké míry uvedl pravdivé údaje, když v listopadu 2017 uvedl příjem 30 000 Kč, v dubnu 2018 uvedl 22 000 Kč s dalším příjmem 4 000 Kč bez uvedení jeho zdroje), avšak v tomto ohledu nebylo prokázáno, že žalobkyně tyto poměry žalovaného skutečně ověřila, když nebyla schopna doložit listiny, které měly být předloženy při žádosti o úvěr žalovaným. O věrohodnosti vyplnění karty zákazníka soud pochybuje dále z důvodu, když žalovaný uvedl měsíční výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 4 000 Kč a poté 2 000 Kč, osobní výdaje 8 000 Kč, ačkoliv žije v domácnosti se svojí manželkou a dvěma dětmi. V této věci se nepochybně v obou případech jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývané„ rychlé“ úvěry poskytované nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu a výdajů v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020). Soud posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a se zohledněním skutečnosti, že se v obou případech jednalo částečně o použití úvěru na úhradu jiného úvěru žalovaného u tohoto úvěrujícího, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytl oba spotřebitelské úvěry, když v tomto případě bylo pochybné, zda je žalovaný schopen splácet sjednané peněžní závazky. Zjevnost této skutečnosti je dána zároveň tím, že v případě obou smluv měla být poměrně podstatná část použita na úhradu dluhu žalovaného z jiné smlouvy o úvěru, kterou již dříve žalovaný s právnická osoba, uzavřel (jedná se o další smlouvy, nikoli ty, na základě kterých se žalobkyně domáhá peněžitého plnění v tomto řízení). V případě smlouvy ze dne datum se jednalo o úhradu 5 937 Kč na smlouvu o úvěru číslo žalovanému tak bylo v hotovosti vyplaceno pouze 16 063 Kč, v případě smlouvy o úvěru ze dne datum se jednalo o úhradu 10 302 Kč na smlouvu o úvěru číslo kdy žalovanému bylo vyplaceno pouze 24 698 Kč. Žalovaný se zjevně dostal do situace, kdy pro splacení jednoho finančního produktu si bral další úvěr a tzv. vytloukal klín klínem. Ve skutečnosti se tak jednalo nejen o dvojí opakované poskytnutí peněžních prostředků ze strany právnická osoba, žalovanému, ale minimálně čtyřnásobné. Z hlediska způsobu plnění dosavadních dluhů tak bylo v okamžiku podpisu uvedených smluv zjevné, že žalovaný je ve finanční tísni. V kontextu žalovaným tvrzených údajů v zákaznických kartách je zarážející, proč se náhle změnily jeho výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) z částky 4 000 Kč na 2 000 Kč, když počet osob v domácnosti a adresa bydlení zůstala stále stejná. S ohledem na toto soud pochybuje o tom, že bylo cílem úvěrujícího zjistit skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Naopak, údaje byly vyplňovány tak, aby se dospělo k „ nějakému použitelnému příjmu“ a úvěr mohl být sjednán. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje dále to, že právní předchůdce žalobkyně nevyžadoval k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru číslo číslo z důvodu, že právnická osoba, poskytl žalovanému oba úvěry i přes vědomí negativních zjištění, vztahujících se k úvěruschopnosti žalovaného. Tedy přes zjištění, že žalovaný není dostatečně solventní. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy, zejména ujednáním o sjednaném úroku z úvěru a dalších poplatcích. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednaných smluv, tedy na neexitující dluh žalované, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení v sazbě 9,75 % a 10 % ročně. V případě smlouvy o úvěru číslo měla být žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč (z toho 5 937 Kč na refinancování a 16 063 Kč k další potřebě žalovaného), žalovaný žalobkyni uhradil 19 338 Kč (protože žalobkyně neuvedla data přesných úhrad, toliko, že toto uhradil do datum, jde k její tíži nepřiznání případných úroků z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení), tuto částku soud započet oproti 22 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 2 662 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 2 662 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této druhé smlouvy v rozsahu 18 140 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 251,99 Kč (jedná se o 19,53% úrok ročně z částky 15 961,77 Kč od 25. 1. 2019 do 15. 1. 2021) a 19,53% úrokem ročně z částky 15 961,77 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 13 299,77 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení (tato formulace v sobě zahrnuje žalobkyní požadované kapitalizované úroky, a je plně vyčerpán rozsah žalované částky). V případě smlouvy o úvěru číslo měla být žalovanému poskytnuta částka 35 000 Kč (z toho 10 302 Kč refinancování, 24 698 Kč k další potřebě žalovaného), žalovaný žalobkyni uhradil 7 641 Kč (do datum), tuto částku soud započet oproti 35 000 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 27 359 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 27 359 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této druhé smlouvy v rozsahu 31 150 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 346,98 (jedná se o 21,27% úrok ročně z částky 35 000 Kč od 22. 10. 2019 do 15. 1. 2021) a 21,27% úrokem ročně z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, a 10% úrokem z prodlení ročně z částky 7 641 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení (tato formulace v sobě zahrnuje žalobkyní požadované kapitalizované úroky, a je plně vyčerpán rozsah žalované částky).
16. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 31 %, v rozsahu 69 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá ve 38 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.
17. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.