Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 149/2021-109
Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem boulevard příjmení 1, PSČ anonymizováno, země
podnikající v země anonymizováno
právnická osoba, IČO
sídlem adresa, PSČ obec a číslo
zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa
proti
žalovaným: 1. celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalované a žalovaného
2. celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované a žalovaného, země
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
o zaplacení částky 94 877,25 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1. a 2. zaplatili společně a nerozdílně částku 94 877,25 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 684,80 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou je žalobkyně povinna nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 18 876 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Soud zamítá žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1. a 2. zaplatili společně a nerozdílně částku 94 877,25 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 684,80 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení.</b> <b>II. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou je žalobkyně povinna nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 18 876 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 94 877,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 91 684,80 Kč za dobu od 1. 4. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že prvnímu žalovanému na základě žádosti – návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne datum poskytla úvěr ve výši 248 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 96 měsíčních splátkách ve výši 4 844 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 8. 2014. Druhá žalovaná se zavázala, že závazky ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství uhradí společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Jelikož závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas nebyl splněn ani jedním z žalovaných, žalobkyně s účinností ke dni 31. 3. 2021 od smlouvy o úvěru odstoupila. K uvedenému datu byla uhrazena celkem částka 360 610 Kč a dluh činil 94 877,25 Kč (dluh na jistině 90 708,43 Kč, dluh na úroku 3 192,45 Kč, dluh na pojistném 555 Kč a dluh na smluvní pokutě ve výši 421,37 Kč).
2. 1. žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).
3. 2. žalovaná namítala, že není povinna úvěr hradit, protože se k tomu nezavázala. Povinnost splácet úvěr se zavázal jen její tehdejší partner (1. žalovaný), který jí tvrdil, že úvěrová společnost chce znát jen její příjmy, protože v té době spolu žili ve společné domácnosti a vychovávali spolu dítě. Žalovaná mu proto předala oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory a následně podepsala tři úvěrové dokumenty, protože se do žádosti o úvěr počítal i její příjem z rodičovského příspěvku. Neměla žádné informace o výši úvěru, o výši splátek apod. a ve všech dokumentech, které podepisovala, byla evidována pouze jako„ partner“, nebyla v pozici žadatele ani dlužníka. Nebyla si vědoma, že by se podpisem dokumentů zavazovala k úhradě jakékoliv částky. Nikdo též neprověřoval její identitu a ani její schopnost úvěr splácet.
4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalovanému č. 1 byl na základě žádosti/smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru (dále jen„ smlouva“) ze dne datum poskytnut úvěr ve výši 248 000 Kč (žádost/smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru, výpis z úvěrového účtu, sdělení právnická osoba ze dne datum), na který ke dni 18. 2. 2021 uhradil částku 360 610 Kč (výpis z úvěrového účtu).
5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaných splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že provedla hodnocení obou žalovaných dle údajů o jejich příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací uvedených v osobním dotazníku žadatele o úvěr. V předloženém osobním dotazníku ze dne datum bylo vyplněno, že žalovaný č. 1 je zaměstnaný od 06/2012 jako skladník a řidič u společnosti právnická osoba v obec a jeho pravidelný měsíční příjem činí 17 000 Kč. Žalobkyně soudu předložila výplatní pásky žalovaného za měsíce březen 2014 a duben 2014, výpis z účtu žalovaného za období od 1. 5. 2014 do 31. 5. 2014 a potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů za poslední 3 měsíce ze dne datum. Z výplatních pásek vyplývá, že čistý příjem žalovaného za měsíc březen 2014 činil 29 321 Kč, přičemž součástí mzdy bylo vrácení přeplatku na dani ve výši 13 509 Kč. Za měsíc duben 2014 činila čistá mzda 20 211 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů ze dne datum vyplývá, že průměrný čistý příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 22 413 Kč. Výdaje žalovaného byly v žádosti o úvěr uvedeny částkou 10 082 Kč, a to 4 896 Kč náklady na bydlení, 4 436 Kč úvěr na bydlení a 750 Kč měsíční platby (elektřina, voda, plyn...). Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, žije ve společné domácnosti s partnerkou a má 1 dítě. Čistý příjem partnerky činí 11 500 Kč. Žalobkyně soudu předložila oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne datum, dle kterého od datum činí rodičovský příspěvek pro 2. žalovanou 11 500 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od datum do datum vyplývá, že počáteční zůstatek činil 2 900 Kč a konečný zůstatek - 125,62 Kč, a to i přes to, že mu na účet dne datum došla platba od Úřadu práce obec ve výši 7 500 Kč, dne datum mzda ve výši 17 211 Kč a dne datum záloha na mzdu ve výši 6 000 Kč. Z výpisu z účtu je rovněž zřejmé, že žalovaný splácel několik úvěrů a celkové výdaje za uvedený měsíc činily 34 006,28 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že provedla kontrolu žalovaných v registru příjmení, registru bankovních a nebankovních informací, prověřila anonymizováno evidenci exekucí a insolvenční rejstřík. V tomto směru však žádné listiny nepředložila.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaných) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.
9. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
10. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
14. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaných řádně nesplnila. Své rozhodnutí úvěr poskytnout postavila jen na doložených příjmech žalovaných, aniž by vzala v potaz jejich skutečné výdaje a míru zadlužení. Dodatečná lhůta k předložení označených důkazů o prověření zadlužení žalovaných žalobkyni poskytnuta nebyla, neboť byla vyzvána k doplnění těchto skutečností již písemně před jednáním a k poskytnutí další dodatečné lhůty tak nebyl důvod. Již z výpisu z účtu žalovaného, který žalobkyně předložila, je zřejmé, že výdaje žalovaného jsou vyšší než jeho příjmy, má záporný zůstatek na účtu, kromě hypotéky splácí další úvěry a doložené příjmy nepostačují na úhradu stávajících výdajů, natož na splácení dalšího úvěru. Bez náležitého posouzení výdajové stránky rozpočtu žalovaných, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že jsou schopni úvěr splácet. Přitom nemohla spoléhat jen na žalovaným sdělené skutečnosti.
15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaných o jejich osobních a majetkových poměrech, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaných, je úvěrová smlouva absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému bylo na jeho účet připsáno 248 000 Kč, přičemž uhradil 360 610 Kč. Na straně žalovaného tak již žádné bezdůvodné obohacení není. K jím poskytnutému peněžitému plnění bylo třeba přihlédnout i bez jeho návrhu, neboť žalobkyni bylo možné přiznat je to, oč by byla ke dni rozhodnutí soudu ochuzena. Jelikož žalovaný již čerpané finanční prostředky vrátil, soud vůči němu žalobu zamítl.
17. Žalované na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy žádné finanční prostředky vyplaceny nebyly a na její straně k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo. Z titulu bezdůvodného obohacení tak žalobkyni vůči žalované žádný nárok nevznikl. I vůči ní tak soud žalobu zcela zamítl.
18. Jelikož z absolutně neplatné úvěrové smlouvy nevznikají účastníkům žádná práva a povinnosti stejně, jakoby smlouvu vůbec neuzavřeli, bylo nadbytečné zabývat se námitkou žalované, že jí z úvěrové smlouvy povinnost uhradit úvěr vůbec nevznikla.
19. Ve věci měli plný úspěch žalovaní, proto jim podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že 1. žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
20. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou soud žalované jako účelně vynaložené přiznal náklady řízení v celkové výši 18 876 Kč sestávající z odměny za zastupování žalované advokátem ve výši 14 700 Kč (3× 4 900 Kč za tyto úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k návrhu ze dne datum a účast u jednání dne datum) dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč (tj. 3× 300 Kč) příslušející ke třem shora uvedeným úkonům právní služby dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a částky 3 276 Kč odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám zástupce žalované.
21. Pokud jde o další poradu žalované s právním zástupcem, která podle předloženého čestného prohlášení proběhla datum a na níž zástupce probral s žalovanou její obranu ve věci - skutkové okolnosti obsažené ve vyjádření k žalobě -, soud žalované náhradu nákladů za tento úkon nepřiznal, neboť čestné prohlášení předložila až po soudem stanovené lhůtě a předmětem této porady nebylo nic nad rámec první porady, která je součástí úkonu převzetí a příprava právního zastoupení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, oprávněná strana (žalobce) může podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.