Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 183/2021-26

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 25 033,11 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 999 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 999 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7 034,11 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 226,55 Kč od 19. 5. 12 2020, z částky 20 922,55 Kč od 13. 6. 2020 do 16. 7. 2020, z částky 20 618,55 Kč od 17. 7. 2020 do 19. 11. 2020 a z částky 2 619,55 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 17 999 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 076 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 999 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 999 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7 034,11 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 21 226,55 Kč od 19. 5. 12 2020, z částky 20 922,55 Kč od 13. 6. 2020 do 16. 7. 2020, z částky 20 618,55 Kč od 17. 7. 2020 do 19. 11. 2020 a z částky 2 619,55 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení a ve výši 1,75 % ročně z částky 17 999 Kč od 20. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 076 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky 25 033,11 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částek, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto rozsudku, když tuto částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené prostřednictvím mandatáře žalobkyně mezi stranami dne 25. 11. 2019 pod číslo na podkladě níž poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 17 999 Kč, které přeposlala na účet prodejce dne 13. 12. 2019. Žalovaná se zavázala žalobkyni splácet celou částku formou 24 pravidelných měsíčních splátek po 1 092 Kč počínaje dnem 15. 12. 2019, a to společně se sjednaným úrokem. Žalovaná však svoje povinnosti ze smlouvy porušila, když se dostala do prodlení se splátkami splatnými dne 15. 12. 2019, 15. 1. 2020, 15. 2. 2020, 15. 3. 2020 a 15. 4. 2020, byť byla o úhradu dluhu opakovaně upomínána, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila v souladu s ust. čl. 5 odst. 3 a 5 ke dni 16. 4. 2020. Žalovaná doposud neuhradila žalobkyni ničeho. Ke dni podání žaloby přitom žalovaná dlužila celkem částku 25 033,11 Kč představovanou jednak částkou 5 460 Kč za neuhrazené splátky splatné do zesplatnění (tj. 1 092 Kč jako splátka splatná ke dni 15. 12. 2019, 1 092 Kč jako splátka splatná ke dni 15. 1. 2020, 1 092 Kč jako splátka splatná ke dni 15. 2. 2020, 1 092 Kč jako splátka splatná ke dni 15. 3. 2020 a 1 092 Kč jako splátka splatná ke dni 15. 4. 2020), částkou 15 158,55 Kč jako jistinou v důsledku zrušení úvěrové smlouvy, částkou 3 304,56 Kč jako smluvní pokutou v důsledku zrušení úvěrové smlouvy, částkou 133 Kč jako úrokem z prodlení, částkou 450 Kč jako účelně vynaloženými náklady na odeslání upomínky, částkou 200 Kč jako účelně vynaloženými náklady na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru, částkou 327 Kč jako smluvní pokutou za prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Na výzvu soudu, aby žalobkyně doplnila svá tvrzení v tom směru, jak ověřovala tzv. úvěryschopnost žalované při uzavírání smlouvy, žalobkyně doplnila, že si je vědoma své zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a tuto svou zákonnou povinnost v každém jednotlivém případě důkladně a beze zbytku naplňuje. Žalobkyně přitom vychází zejména z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou jí dostupné z titulu postavení žalobkyně jako banky nebo její účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. V neposlední řadě žalobkyně vychází také z historických informací o spotřebiteli za celou právnická osoba, do níž vedle žalobce patří právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba a další společnosti skupiny. Všechny takto získané informace, jakož i informace poskytnuté jí samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout – s ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním. V intencích shora uvedeného žalobkyně před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru vyhodnotila informace získané především z bankovních a nebankovních registrů (NRKI, BRKI, Registr rizikových subjektů právnická osoba anonymizováno), registru SOLUS (registr dlužníků, členy jsou zejména banky, pak nebankovní finanční instituce, telefonní operátoři, atd.), ostatních registrů a databází o interní platební morálce klienta, o interní Black List právnická osoba anonymizováno, o insolvenčním rejstříku, o neplatných dokladech MVČR, o evidenci adres obecních/městských úřadů, o registru hledaných osob, o centrální evidenci exekucí, dále o příjmu žalovaného a jeho výdajích, o jeho výdajích na splátky úvěrů, o jeho finanční rezervě a o demografických a statistických informacích (skóringový model), přičemž žalobkyně nezjistila o žalované žádné negativní informace, tato neměla trvalé bydliště na adrese obecního nebo městského úřadu, nebyla nalezen v seznamu hledaných osob, nebyla na ni vedena žádná exekuce. Na základě tohoto popsaného procesu posouzení úvěruschopnosti došla žalobkyně k závěru, že žalovaná bude schopna splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Je navíc nezbytné připomenout, že porušení povinnosti poskytnout věřiteli v souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti úplné, přesné a pravdivé informace, resp. uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru je stíháno jako trestný čin úvěrového podvodu podle , . Dále poukázala na judikaturu, která konzistentně přiznává poskytovatelům úvěrů velmi široký prostor k úvaze ohledně určení konkrétního rozsahu posuzovaných informací od žadatele (např. rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve Stockholmu ve svém rozsudku ze dne 15. 11. 2017 ve věci 5868-16, Úřad pro ochranu spotřebitele proti H & M Hennes & Mauritz Sverige AB). Dále odkázal na závěr, který byl vysloven Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 29.11.2017, č.j. -101 a to, že„ porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost dlužníka se bez dalšího dobrým mravům zjevně nepříčí ani zjevně nenarušuje veřejný pořádek. Porušení této povinnosti vede proto podle a k neplatnosti nikoliv absolutní, ale relativní. Námitku neplatnosti může vznést pouze osoba, na jejíž ochranu je neplatnost právního jednání stanovena, tj. v daném případě dlužník. V řízení nebylo ani tvrzeno, že by dlužník námitku relativní neplatnosti učinil, a proto se obě úvěrové smlouvy podle považují za platné. Při závěru o relativní neplatnosti pro absenci zjevného narušení veřejného pořádku porušením zákona přihlédl odvolací soud také k tomu, že nový zákon o spotřebitelském úvěru účinný od 1.12.2016 () již s porušením povinnosti posoudit úvěruschopnost relativní neplatnost smlouvy výslovně spojuje“

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usneseními ze dne 9. 6. 2021 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jejich souhlas předpokládat. Usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 29. 6. 2021 osobním převzetím a žalované dne 25. 6. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž žádný z nich se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že obě strany s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin nazvaných mandátní smlouva č. číslo ze dne 20. 5. 2013, Smlouva o úvěru číslo ze dne 25. 11. 2019, včetně obchodních podmínek žalobkyně, které měly být nedílnou součástí předmětné smlouvy, Standartními informace o spotřebitelském úvěru, jakož i splátkovým kalendářem ke smlouvě, je v řízení prokázáno, že žalobkyně nejprve uzavřela se právnická osoba anonymizováno dohodu, na základě které se právnická osoba anonymizováno zavázala uzavírat jménem žalobkyně úvěrové smlouvy za účelem financování ceny vybraného zboží, jejichž prodejem se právnická osoba anonymizováno zabývá; tímto způsobem pak právnická osoba anonymizováno měla uzavřít s žalovanou, jako zájemcem o koupi, resp. kupujícím televizoru za žalobkyni smlouvu, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované na účet prodejce – právnická osoba s.r.o. peněžní prostředky ve výši 17 999 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit bance formou 24 pravidelných měsíčních splátek po 1 092 Kč počínaje dnem 15. 12. 2019 se sjednaným úrokem ve výši 40,23 % a při řádném splácení jí tak zaplatit částku 26 208 Kč, když RPSN dle smlouvy měla činit 48,62 %. V samotné smlouvě je přitom uvedeno u osoby žalované jako klienta adresa jeho trvalého bydliště, telefonický kontakt na něj a jeho zaměstnavatele právnická osoba, její profese – profese anonymizováno, její čistý měsíční příjem – 19 000 Kč s tím, že v daném pracovním poměru je od 1. 10. 2018 a tento je sjednán na dobu neurčitou.

5. Výpisem z účtu žalobkyně vedeným u právnická osoba je dále prokázáno, že žalobkyně poukázala dne 13. 12. 2019 na účet právnická osoba, anonymizováno bankovní účet částku 17 999 Kč.

6. Přehledem plateb pro smlouvu číslo ze dne 15. 10. 2020 je dále prokázáno, že žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho.

7. Oznámením o zesplatnění pohledávky ze dne 28. 4. 2020, včetně nedoručené dodejky ze dne 28. 4. 2020, je dále prokázáno, že žalobkyně upozornila žalovanou, že pro řádné neplnění jejich povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy číslo ke dni 16. 4. 2020 po předchozích upomínkách přistoupila k zesplatnění celého úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 21 688,55 Kč nejpozději do 18. 5. 2020.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 11. 2020, jakož i kopií poštovního podacího archu z téhož dne, bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzýval žalovanou k uhrazení dlužné částky s ve výzvě specifikovaným příslušenstvím, a to do 7 dnů od odeslání upomínky s tím, že v případě, že tuto částku žalovaná neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou.

9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

10. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci písemné dohody mezi žalobkyní, zastoupené mandatářem právnická osoba anonymizováno, jako bankou a žalovanou datované dnem 25. 11. 2019 se banka měla zavázat žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 17 999 Kč za účelem úhrady kupní ceny televizoru, které v souladu s dohodou poukázala dne 13. 12. 2019 na účet právnická osoba anonymizováno jako prodávajícího. Žalovaná se naopak měla zavázat vrátit bance formou 24 pravidelných měsíčních splátek po 1 092 Kč počínaje dnem 15. 12. 2019 se sjednaným úrokem ve výši 40,23 % řádném splácení částku 26 208 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalovaná prohlásila toliko to, že od 1. 10. 2018 je zaměstnána jako profese anonymizováno s čistým měsíčním příjmem 19 000 Kč; přičemž ani ze samotné smlouvy, ani z jiných žalobkyní doložených dokladů, i přes výzvu ze strany soudu v usnesení ze dne 21. 5. 2021, č.j. -10, nevyplývá, jakým jiným způsobem žalobkyně ověřovala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalovaná ke dni rozhodování soudu neuhradila žalobkyni ničeho.

11. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 17 999 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela pouze z nijak nepodložených informací od žalované, které měla zjistit při uzavírání smlouvy o jejích příjmech a výdajích, jakož i nahlédnutím do, žalobkyni, jako bankovnímu subjektu, dostupných registrů, přičemž z provedeného dokazování ani nevyplývá, že tyto informace byly žalobkyní jakkoli ověřeny, navíc ze samotné úvěrové smlouvy vyplývá, že žalobkyně vůbec nezkoumala skutečné výdaje žalované, na které ani žalované nedotazovala. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné, a již díky tomu žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 17 999 Kč, přičemž tato doposud z této částky nevrátila žalobkyni ničeho a nadále jí tak dluží na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě 17 999 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 5. 11. 2020. Tato výzva byla žalované odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 10. 11. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část (–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 19. 11. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 20. 11. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá vládnímu Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 17 999 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 130,51 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 19 129,51 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 69,2 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 27 652,03 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 30,8 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 38,4 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 38,4 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 27. 11. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem nay. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

20. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 5 406,40 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 002 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 4 404,40 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle bodu 2 ve spojení s  advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, částkou 2 140 Kč jako odměnou dle , ve spojení s  advokátního tarifu za jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě písemného podání učiněného na výzvu soudu po 2 140 Kč, 300 Kč jako jeden režijní paušál po 300 Kč za tento jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci dle , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 38,4 % těchto nákladů, tedy částku 2 076 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.