Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 219/2021-43
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 9.073,87 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný celé jméno žalovaného je povinen zaplatit žalobci částku 7.839,20 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 19.10.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 1.234,67 Kč, úrok ve výši 621,65 Kč, úrok ve výši 17% ročně z částky 8.548,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 41,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9.073,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 729 Kč k rukám JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci částku 7.839,20 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 19.10.2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 1.234,67 Kč, úrok ve výši 621,65 Kč, úrok ve výši 17% ročně z částky 8.548,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 41,60 Kč a úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9.073,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 729 Kč k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 9.073,87 Kč s úrokem ve výši 621,65 Kč a 17% ročně z částky 8.548,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 41,60 Kč a ve výši 10% ročně z částky 9.073,87 Kč od 24.10.2019 do zaplacení. Svůj nárok opřel o skutečnost, že společnost právnická osoba (dále jen banka) uzavřela s žalovaným dne 20.1.2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnost splácet. Banka žalovanému poskytla úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal platit úroky z poskytnutého úvěru ve výši 17% ročně a platit poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména za vedení úvěrového účtu a případné další poplatky. Žalovaný si v rámci smlouvy sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr, za které se zavázala platit poplatek za pojištění. Žalovaný byl povinen splácet úvěr a sjednané úroky formou pravidelných měsíčních splátek, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy, dále poplatky, splatné vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Splátky byl žalovaný povinen splácet formou zápočtu peněžních prostředků z běžného účtu. Žalovaný porušil své závazky, tím, že byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných splátek. Banka využila svého práva a dopisem ze dne 23.10.2019 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 23.10.2019. Banka dále uplatnila své právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 20% z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Dluh žalovaného včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty činila částka 9.737,12 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2020 právnická osoba postoupila pohledávku na žalobce s účinností ke dni 20.8.2020. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaná pohledávka se skládá z jistiny ve výši 8.548,87 Kč, z poplatků a smluvní pokuty ve výši 525 Kč, z kapitalizovaného úroku ke dni 23.10.2019 ve výši 621,65 Kč a z kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni 23.10.2019 ve výši 41,60 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.
V podání ze dne 20.10.2021 žalobce uvedl, že banka posoudila úvěruschopnost žalovaného z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr dne 19.1.2019 a kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 25.184 Kč a uvedl, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 27.000 Kč. Banka porovnala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 10.119,29 Kč, v době podání žádosti žalovaný neměl žádné další závazky. Banka proto žalovanému vyhověla a schválila úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil pouze částku 2.160,80 Kč (dne 18.2.2019 částku 539,42 Kč, dne 18.3.2019 částku 539,42 Kč, dne 18.4.2019 částku 539,42 Kč, dne 11.6.2019 částku 542,54).
Soud z dokladů předložených žalobcem zjistil, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek postoupila právnická osoba na žalobce pohledávky specifikované v Příloze číslo smlouvy. Dopisem ze dne 28.8.2020 bylo postoupení pohledávky na žalobce oznámeno žalovanému.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst.3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst.4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm.a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Podle smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 20.1.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s právnická osoba smlouvu o úvěru. Banka se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč s datem čerpání 20.1.2019. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky formou měsíčních anuitních splátek (platba se skládá z jistiny a úroku) ve výši 494,42 Kč spolu s úhradou pojištění ve výši 45 Kč. Řádné měsíční splátky jsou splatné k 18. dni v měsíci počínaje 18.2.2019. Roční úroková sazba činí 17%, RPSN činí 18,41%. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, činí 11.853,10 Kč. Pod bodem 7 smlouvy si strany sjednaly smluvní poutu za opakované prodlení se splátkou ve výši 20% z celkové částky všech splátek splatných dle smlouvy po dni prohlášení úvěru za splatný.
Z výpisu z úvěrového účtu ze dne 25.1.2019 má soud za prokázané, že banka poskytla žalovanému částku 10.000 Kč dne 21.1.2019. Podle platební historie žalovaný uhradil čtyři splátky po 539,42 Kč (dne 18.2.2019, dne 18.3.2019, dne 18.4.2019, dne 118.5 2019).
Dopisem ze dne 23.10.2019 má soud za prokázané, že banka v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásila úvěr žalovaného za splatný ke dni 21.10.2019. Celková dlužná částka činí 9.737,12 Kč (nesplacená jistina – 8.548,87 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti – 621,65 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení – 41,60 Kč, dlužné měsíční poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání – 225 Kč, náklady upomínání – 300 Kč.
Předžalobní výzvou k plnění vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 12.909,35 Kč nejpozději do 25.11.2020. Výzva byla odeslána dne 10.11.2020.
Z úřední činnosti soud zjistil, že žalovaný je u Okresního soudu opakovaně žalován. V roce 2018 banka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní částku ve výši 100.000 Kč dne 30.4.2018, 37.000 Kč dne 6.9.2048, 20.000 Kč dne 16.10.2018, 25.000 Kč dne 14.12.2018, 15.000 Kč dne 22.12.2018, 10.000 Kč dne 25.12.2018, 10.000 Kč dne 27.12.2018. V roce 2019 banka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru peněžní částku ve výši 10.000 Kč dne 5.1.2019, 20.000 Kč dne 11.1.2019, 10.000 Kč dne 12.1.2019, 10.000 Kč dne 13.1.2019, 10.000 Kč dne 14.1.2019, 10.000 Kč dne 20.1.2019.
Soud proto za nesporný považuje tento skutkový stav: Žalovaný uzavíral s právním předchůdcem žalobce opakovaně smlouvy o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky, které se žalovaný zavázal splácet (úvěr ve výši 100.000 Kč dne 30.4.2018, 37.000 Kč dne 6.9.2048, 20.000 Kč dne 16.10.2018, 25.000 Kč dne 14.12.2018, 15.000 Kč dne 22.12.2018, 10.000 Kč dne 25.12.2018, 10.000 Kč dne 27.12.2018, 10.000 Kč dne 5.1.2019, 20.000 Kč dne 11.1.2019, 10.000 Kč dne 12.1.2019, 10.000 Kč dne 13.1.2019, 10.000 Kč dne 14.1.2019). Smlouvou o úvěru ze dne 20.1.2019 banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč Částku ve výši 10.000 Kč čerpal žalovaný dne 21.1.2019. Protože žalovaný neplnil podmínky uzavřené smlouvy řádně a včas, právní předchůdce žalobce v souladu s uzavřenou smlouvou dopisem ze dne 23.10.2019 zesplatnil celý dluh najednou ke dni 21.10.2021. Právní předchůdce žalobce požadoval uhradit po žalovaném nesplacenou jistina ve výši 8.548,87 Kč, smluvní úrok ke dni prohlášení splatnosti ve výši 621,65 Kč, úroky z prodlení ke dni prohlášení ve výši 41,60 Kč, dlužné měsíční poplatky za vedení úvěrového účtu a dlužné náklady za upomínání ve výši 225 Kč, náklady upomínání ve výši 300 Kč. Pohledávka za žalovaným z předmětného úvěru byla postoupena žalobci, což bylo žalovanému oznámeno.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral právní předchůdce žalobce s žalovanou úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná ji uzavírala jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet právní předchůdce žalobce prověřil na základě údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 19.1.2019, kde žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem 25.184 Kč. Žalobce soudu nepředložil uvedenou žádost o úvěru ze dne 19.1.2019 a neuvedl, zda příjmy žalovaného právní předchůdce žalobce nějakým způsobem ověřil a zda se zajímal i o výdaje žalovaného. Navíc soud zjistil z úřední činnosti, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným v roce 2018 sedm smluv o úvěru (čerpal celkem 217.000 Kč) a v roce 2019 uzavřel již 5 smluv o úvěru, na jejichž základě poskytl žalovanému celkem částku 60.000 Kč, kdy poslední smlouva, před uzavřením smlouvy o úvěru, která je předmětem tohoto řízení, byla uzavřena 14.1.2019 a před tím 11.1.2019, 12.1.2019 a 13.1.2019 (tedy denně). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, kdy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o příjmech žalovaného, nezajímal se o jeho výdaje a opakovaně v podstatě každý den poskytl žalovanému nový úvěr. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil jeho schopnost poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky v celkové výši 11.853,10 Kč splatit. Ze strany právního předchůdce žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020 ).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 obč.zák. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 obč.zák. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 obč.zák., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 obč.zák.).
Podle ustanovení § 2991 obč.zák. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst.2 obč.zák. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 obč.zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 obč.zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 10.000 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedených poplatků. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 10.000 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 vydat. Z tvrzení žalobce a z platební historie vyplývá, že žalovaný zaplatil částku 2.160,80 Kč (4 splátky po 542,54 Kč). Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 7.839,20 Kč (částka poskytnutá 10.000 Kč – částka žalovaným zaplacená 2.160,80 Kč) a pro zbývající požadované částky a úroky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst.2 obč.zák.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovanou k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalované doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 17.10.2021. Nárok se stal splatným 18.10.2021 a žalovaný se dostal do prodlení od 19.10.2021. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 19.10.2021 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 14.594,02 Kč (částku 9.073,87 Kč + úrok 621,65 Kč + 2.990,20 Kč – úrok 17% ročně z částky 8.548,87 Kč od 24.10.2019 do 12.11.2021 + úrok z prodlení 41,60 Kč + 1.866,90 Kč – úrok z prodlení 10% ročně z částky 9.073,87 Kč od 24.10.2019 do 12.11.2021). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 7.884,80 Kč (jistina – 7.839,20 Kč + 45,60 Kč – úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z 7.839,20 Kč od 19.10.2021 do 12.11.2021). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 54%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 46%. Poměr úspěchu tedy činí 8% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby a účast na jednání soudu dne 12.11.2021) po 1.500 Kč (§ 7 bod 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ), čtyři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d), g) vyhl. č. 177/199 Sb. - převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby a účast na jednání soudu dne 12.11.2021) s připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.512 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem 9.112 Kč, z toho 8% činí částka 729 Kč, kterou soud žalobci přiznal. Podání právního zástupce žalobce ze dne 20.10.2021 soud nepovažoval za řádný a účelný úkon ve věci, kdy právní zástupce žalobce doplnil skutečnosti a předložil důkazy, které měly být již součástí žaloby. Dle názoru soudu nelze tento úkon přičítat k tíži žalovaného. Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání dle § 202 odst.2 o.s.ř. přípustné.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.