Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 67/2021-61

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu JUDr. Romanem Winklerem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 42 481 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 842,89 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 20 195 Kč od 23. 8. 2017 do 29. 3. 2019,

ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 20 167 Kč od 30. 3. 2019 do 10. 4. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 905,76 Kč od 11. 4. 2019 do 29. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 573,03 Kč od 30. 4. 2019 do 29. 5. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 331,27 Kč od 30. 5. 2019 do 29. 7. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 17 918,99 Kč od 30. 7. 2019 do 4. 5. 2020 a ve výši 8,05% ročně jdoucí

z částky 17 842,89 Kč od 5. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 636,11 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč za období od 23. 8. 2017 do 29. 3. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708,57 Kč od 30. 3. 2019 do 10. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 11. 4. 2019 do 29. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 30. 4. 2019 do 29. 5. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 30. 5. 2019 do 29. 7. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 636,73 Kč za období od 30. 7. 2019 od 4. 5. 2020 a ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 636,73 Kč za období od 5. 5. 2020 do zaplacení a dále pohledávky ve výši 12 002 Kč a úroku ve výši 86,1 % jdoucí z částky 25 776,06 Kč od 23. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 8. 2017 dosáhne částky 111 456 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 842,89 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 20 195 Kč od 23. 8. 2017 do 29. 3. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 20 167 Kč od 30. 3. 2019 do 10. 4. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 905,76 Kč od 11. 4. 2019 do 29. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 573,03 Kč od 30. 4. 2019 do 29. 5. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 18 331,27 Kč od 30. 5. 2019 do 29. 7. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 17 918,99 Kč od 30. 7. 2019 do 4. 5. 2020 a ve výši 8,05% ročně jdoucí z částky 17 842,89 Kč od 5. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 12 636,11 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč za období od 23. 8. 2017 do 29. 3. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708,57 Kč od 30. 3. 2019 do 10. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 11. 4. 2019 do 29. 4. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 30. 4. 2019 do 29. 5. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 708 Kč od 30. 5. 2019 do 29. 7. 2019, ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 636,73 Kč za období od 30. 7. 2019 od 4. 5. 2020 a ve výši 8,05 % ročně jdoucí z částky 12 636,73 Kč za období od 5. 5. 2020 do zaplacení a dále pohledávky ve výši 12 002 Kč a úroku ve výši 86,1 % jdoucí z částky 25 776,06 Kč od 23. 8. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 8. 2017 dosáhne částky 111 456 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se domáhal žalobce zaplacení částky 28 881,62 Kč spolu

se zákonným úrokem z prodlení, dopočteným kapitalizovaným úrokem, úrokem a smluvními pokutami. Žalobu odůvodnil tvrzením, že mezi žalobcem a žalovaným došlo dne datum k uzavření smlouvy o úvěru. Na základě této smlouvy se zavázal žalobce poskytnout žalovanému úvěr v částce 26 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 129,68%, a to v pravidelných měsíčních splátkách v částce 1 935 Kč. Žalovaný

se tak zavázal vrátit žalobci částku 92 880 Kč. Žalobce však dluh nesplácel řádně a z celkové vyčerpané jistiny dosud neuhradil částku 25 776,06 Kč. Žalobce se proto domáhal zaplacení této částky, dále úhrady dopočteného úroku v částce 5 528,94 Kč, zákonného úroku z prodlení, smluvních pokut v částkách 998 Kč a 12 002 Kč a částky představující náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy, oznámení o schválení úvěru a předsmluvního formuláře má soud za prokázané, že mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí úvěru ve výši 26 000 Kč s tím, že roční procentní sazba nákladů na úvěr činila 133,37% Smluvní strany si ujednaly roční úrokovou sazbu ve výši 129,68%. Celková suma, kterou měl žalovaný za předpokladů řádného splácení uhradit, představovala částku 92 880 Kč. Jako důsledek prodlení klienta se splacením úvěru bylo dohodnuto, že věřitel může po klientovi požadovat náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každý případ, kdy dojde k prodlení s placením o délce 15 dní, dále potom úroky z prodlení,

které odpovídají zákonné sazbě. Účastníci konečně sjednali i smluvní pokuty ve výši 499 Kč,

a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů a 0,1% denně z dlužné nové jistiny úvěru, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

4. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany,

je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv

tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti

o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu,

a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání,

které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010

ve věci sp. zn. lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem

na zákonný úrok z prodlení“. Byť se uvedená judikatura vztahuje k právním vztahům vzniklým

za účinnosti č. a obchodního zákoníku č. , jsou její závěry nepochybně použitelné i v aktuální právní úpravě. Pokud ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úroková sazba představuje 129,68% ročně, což podle žalobce je i roční procentní sazbu nákladů (RPNS). Samotný žalobce pak v žalobě tvrdí, že úroková sazba ve smlouvě je efektivní úroková sazba a úroková sazba byla stanovena na základě znaleckého posudku na 86,1 % ročně. Celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru ve výši 26 000 Kč představuje 92 880 Kč, tedy víc než trojnásobek poskytnuté částky. Vedle toho došlo k ujednání o náhradě účelných nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoli částky o více než 15 dní ve výši 200 Kč, o zákonném úroku z prodlení a konečně o smluvních pokutách ve výši 499 Kč za každé prodlení delší než 30 dní a ve výši 0,1% denně z částky nove jistiny úvěru, ohledně níž je klient v prodlení. Popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají tak nevýhodný

a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že je s odkazem na shora citovaná ustanovení

na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klient – žalovaný smlouvu v této podobě podepsal. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem

bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) navíc komplikují orientaci v textu smlouvy a v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů zkoumané smlouvy (129,68 %), která významně převyšuje úrokovou míru,

kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah.

5. Podle , , (dále jen o.z.), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle o.z. je právní jednání,

které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Dobré mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však

pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem

na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo

i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání

o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem.

U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanizmy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit

ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by právní předchůdce žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR,

která se posuzovanou problematikou opakovaně zabývala ve věcech exekučních. Z ní vyplývá, že rozpor s dobrými mravy se v posuzovaných věcech (které byly prakticky skutkově totožné) vztahuje na celý závazkový vztah. Všechny povinnosti dlužníka jsou ve svém kontextu

tak nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, tedy smlouvu považovat

za neplatnou. (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. , případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.02020, sp. zn. ). Za této situace považuje soud celou smlouvu uzavřenou mezi účastníky

za neplatnou.

6. Vzhledem k tomu, že ujednání stran bylo shledáno neplatným, musel soud bez dalšího posoudit závazky stran podle pravidel bezdůvodného obohacení. Soud v tomto směru poučil žalobce,

ten se vyjádřil, že s názorem soudu nesouhlasí.

7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle druhého odstavce citovaného ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získal prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno,

co po právu měl plnit sám. Právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky

na základě vztahu, který byl následně shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby žalovaný žalobci vydal to, co na základě takto neplatné smlouvy získal. Soud proto přiznal žalobci právo na úhradu částky představující neuhrazenou část vyčerpaného úvěru, tedy částky 17 842,89 Kč i s úrokem prodlení v zákonné výši. Naproti tomu musel soud zamítnout částku představující část jistiny, kapitalizovaný úrok vycházející z neplatné smlouvy

a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty, a to ze stejného důvodu.

8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle , když žalovaný byl ve sporu úspěšnější a to především u důvodu zamítnutí nároku na smluvní úroky. Jelikož žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.