Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 202/2021-45
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Brzákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o 2 439 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 439 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 681,46 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 776,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 939,86 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem 20,98 % ročně z částky 1 939,86 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 2 439 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 681,46 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 776,03 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 939,86 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem 20,98 % ročně z částky 1 939,86 Kč za dobu od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 28. 6. 2021 domáhala
po žalované zaplacení částky ve výši 2 439 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 1. 12. 2015 k uzavření smlouvy
o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 364 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 364 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč a dále částku 129 Kč jako poplatku za pojištění. Celkovou částku ve výši 6 493 Kč
se žalovaná zavázala uhradit v 43 týdenních splátkách po 151 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 9. 2016. Žalovaná na pohledávku do dnešního dne neuhradila ničeho. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 15. 1. 2021.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.
3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:
Mezi společností právnická osoba a žalovanou došlo dne 1. 12. 2015 k uzavření smlouvy o půjčce číslo jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku
2 364 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky
za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 364 Kč, odměny za administrativní činnost
ve výši 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 200 Kč a dále částku 129 Kč
jako poplatku za pojištění. Celkovou částku ve výši 6 493 Kč se žalovaná zavázala uhradit
v 43 týdenních splátkách po 151 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 9. 2016 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek).
Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije v podnájmu a má jedno nezaopatřené dítě. Uvedla, že je na mateřské, přičemž pobírá dávky od státu ve výši 8 100 Kč.
Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 1 000 Kč, další výdaje domácnosti označila částkou 5 000 Kč a výdaje na telefon částkou 300 Kč. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z občanského průkazu, což soud samo o sobě považuje za zcela nedostatečné.
Ze samotných tvrzení žalované pak vyplývá, že je samoživitelka a se svými příjmy je zcela závislá na dávkách od státu. Z těchto údajů o žalované podle názoru soudu nelze odůvodněně dospět k závěru, že poměry žalované umožňují řádné splácení pohledávek. Rovněž výdaje na bydlení
ve výši 1 000 Kč se soudu jeví jako zcela nepřiměřeně nízké. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka).
Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 15. 1. 2021, který byl žalované odeslán dne 15. 2. 2021 (zjištěno ze smlouvy
o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky).
Dne 14. 5. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 13. 5. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky).
4. Podle ust. § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel
před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský
úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel
při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně
nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami,
nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
7. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu.
8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo
na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl
k následujícímu právnímu závěru:
13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když
na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovanou. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky
ve výši 4 000 Kč.
14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala,
že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy
dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět
i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice musí být vykládány v tom smyslu,
že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají
ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.
Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky,
že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud předmětnou smlouvu o půjčce považuje
za absolutně neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy dle ustanovení
§ 580 odst. 1 občanského zákoníku . Nároky z této neplatné smlouvy je pak třeba vypořádat
dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze na uhrazení poskytnuté jistiny ve výši 4 000 Kč. Žalovaná však na předmětnou pohledávku do dnešního
dne již uhradila celkovou částku 4 054 Kč, když podle názoru soudu je nutné všechny tyto platby žalované započítat na poskytnutou jistinu. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem tak byla žaloba žalobkyně jako nedůvodná v celém rozsahu zamítnuta.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , přičemž soud posuzoval míru procesního úspěchu a neúspěchu stran v daném sporu. Soud při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci přihlížel k celkové částce uplatněné žalobou včetně veškerého příslušenství, neboť i tyto skutečnosti je nutno zohlednit, když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a ne pouze mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (viz. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 257/05 ). Po tomto přepočtu dospěl soud k závěru, že více procesně úspěšným účastníkem byla žalovaná. Žalovaná však byl v tomto řízení zcela procesně pasivní, žádné náklady řízení neuplatnila a zjevně jí žádné náklady řízení ani nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.