Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
31 C 483/2014-526
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci
žalobců: a) celé jméno žalobce, datum narození
b) celé jméno žalobce, datum narození
bytem adresa; Itálie
c) celé jméno žalobce, datum narození
bytem adresa; Itálie
d) celé jméno žalobce, datum narození
bytem adresa; Itálie
všech zastoupených advokátkou Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem ulice a číslo, PSČ obec a číslo
o 67.139,40 EUR s přísl.
takto:
I. Změna žaloby, kterou se žalobci domáhají úroku z prodlení z částky 10 329,14 EUR
ve výši 2,5 % ročně od 31. 8. 2019 do 31. 12. 2000,
ve výši 3,5 % ročně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001,
ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003,
ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007,
ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009,
ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010,
ve výši 1,5 % ročně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011,
ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013,
ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2014,
ve výši 9 % ročně od 27. 9. 2014 do 31. 12. 2014,
ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015,
ve výši 8,2 % ročně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016,
ve výši 8,1 % ročně od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017,
ve výši 8,3 % ročně od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018,
ve výši 8,8 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, a dále ve výši stanovené italskými právními předpisy zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení celkové výše jistiny, se
připouští.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 18 935,75 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 18 935,75 EUR od 1. 1. 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců b), c) a d) částku 12 624,50 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 12 624,50 EUR od 1. 1. 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 3 444,05 EUR a každý z žalobců b), c) a d) částky 2 295, 366 EUR spolu s úrokem z prodlení
ve výši 2,5 % ročně od 31. 8. 2019 do 31. 12. 2000,
ve výši 3,5 % ročně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001,
ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003,
ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007,
ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009,
ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010,
ve výši 1,5 % ročně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011,
ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013,
ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2014,
ve výši 9 % ročně od 27. 9. 2014 do 31. 12. 2014,
ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015,
ve výši 8,2 % ročně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016,
ve výši 8,1 % ročně od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017,
ve výši 8,3 % ročně od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018,
ve výši 8,8 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 a dále ve výši stanovené italskými právními předpisy zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení celkové výše jistiny, se zamítá.
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) a d) na náhradu nákladů řízení částku 325 840,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců a), b), c) a d).
VI. Žalobkyně a) je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 1 049 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
VII. Každý z žalobců b), c) a d) je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 699 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
VIII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 19 414 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Změna žaloby, kterou se žalobci domáhají úroku z prodlení z částky 10 329,14 EUR ve výši 2,5 % ročně od 31. 8. 2019 do 31. 12. 2000, ve výši 3,5 % ročně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003, ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007, ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009, ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 1,5 % ročně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2014, ve výši 9 % ročně od 27. 9. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 8,2 % ročně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 8,1 % ročně od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 8,3 % ročně od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,8 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, a dále ve výši stanovené italskými právními předpisy zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení celkové výše jistiny, se připouští. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) částku 18 935,75 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 18 935,75 EUR od 1. 1. 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců b), c) a d) částku 12 624,50 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 12 624,50 EUR od 1. 1. 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 3 444,05 EUR a každý z žalobců b), c) a d) částky 2 295, 366 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 31. 8. 2019 do 31. 12. 2000, ve výši 3,5 % ročně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003, ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007, ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009, ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 1,5 % ročně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, ve výši 1 % ročně od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2014, ve výši 9 % ročně od 27. 9. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, ve výši 8,2 % ročně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 8,1 % ročně od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 8,3 % ročně od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,8 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 a dále ve výši stanovené italskými právními předpisy zvýšené o 8 procentních bodů až do zaplacení celkové výše jistiny, se zamítá. V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) a d) na náhradu nákladů řízení částku 325 840,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců a), b), c) a d). VI. Žalobkyně a) je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 1 049 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. VII. Každý z žalobců b), c) a d) je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 699 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. VIII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nákladů řízení částku 19 414 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Původní žalobce, celé jméno původního účastníka, se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 67 139,40 EUR s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že dne 30. 8. 1999 poskytl žalovanému půjčku ve výši 20 000 000 Lir (10 329,14 EUR), kterou žalovaný písemně uznal a zavázal se částku vrátit poté, co o to bude ze strany původního žalobce požádán. Původní žalobce dále poskytl žalovanému půjčku ve výši 110 000 000 Lir (56 810,26 EUR). Žalovaný dluh z této půjčky písemně uznal co do důvodu a výše a zavázal se předmětnou částku vrátit nejpozději do 31. 12. 2001. Pro případ prodlení bylo sjednáno právo původního žalobce požadovat úroky ve výši 6 % ročně z částky, se kterou bude žalovaný v prodlení. Celkem původní žalobce poskytl žalovanému částku 67 139,40 EUR, kterou žalovaný navzdory několikanásobným výzvám dosud nevrátil. Žalovaný pouze dne 20. 5. 2014 doručil právnímu zástupci původního žalobce dopis, jímž nerozporuje svůj dluh, ale uvádí, že jej považuje za promlčený. S tím původní žalobce nesouhlasil a vyzval žalovaného předžalobní výzvou k úhradě dluhu. Vzhledem k tomu, že dle Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, se vztahy mezi účastníky budou řídit italským právem, požadoval původní žalobce z půjčky poskytnuté dne 30. 8. 1999 úrok z prodlení dle nařízení italského ministerstva financí, dle kterého ke dni 12. 6. 2001 činil úrok z prodlení 3,5 %. Původní žalobce k názoru žalovaného ohledně promlčení dluhu žalovaného odkázal na italskou právní úpravu promlčení, podle níž obecná promlčecí doba činí 10 let a počíná běžet dnem, ve kterém mohlo být právo poprvé uplatněno. Právo na vrácení částky 10 329,14 EUR na základě půjčky ze dne 30. 8. 1999 mohlo být poprvé uplatněno dne
12. 6. 2001 po výzvě ze dne 11. 6. 2001. Částka ve výši 56 810,26 EUR poskytnutá na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. 4. 2001, měla být původnímu žalobci vrácena do 31. 12. 2001, poprvé tak mohlo být právo na vrácení této půjčky uplatněno dne 1. 1. 2002. Dle italského práva, učiní-li věřitel vůči dlužníku jakýkoliv úkon, kterým jej vyzývá k zaplacení, nebo pokud dlužník uzná právo, které může být vůči němu uplatněno, přerušuje se tím běh promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová.
2. Žalovaný má za to, že se na vztah mezi účastníky uplatní české právo. Poukazuje na to, že Česká republika přistoupila k Římské úmluvě až 1. 7. 2006. Na smlouvy uzavřené do 30. 6. 2006 se proto aplikují ustanovení zákona č. 97/1963 Sb. , o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen„ ZMPS“). Dle § 10 odst. 3 ZMPS je tak třeba aplikovat české právo, neboť žalovaný měl již od roku 1998 faktické bydliště v České republice. Listin y ze dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 byly navíc podepsány v rámci podnikatelské činnosti vykonávané v České republice a částky ze smluv byly vyplaceny v České republice. Samotný nárok žalovaný sporuje. Poukazuje na povahu smlouvy o půjčce, která je reálným kontraktem. Žalovaný má za to, že listin listina z 30. 8. 1999 není uznáním dluhu, ale pouhým potvrzením o uzavření smlouvy o půjčce. Pokud jde o prohlášení
o uznání dluhu z 4. 4. 2001, vyplývá z něj, že žalovaný uznal svůj celkový dluh vůči původnímu žalobci ve výši 110 000 000 Lir. Není z ní ovšem patrno, kdy měly být původním žalobcem fakticky poskytnuty jednotlivé půjčky a v jaké výši. Ze znění prohlášení pouze vyplývá, že původní žalobce měl žalovanému poskytnout v nespecifikované době vícero půjček do celkové částky 110 000 000 Lir. Takovou specifikaci právního vzniku závazku považuje žalovaný za neurčitou a nezpůsobilou vyvolat účinky spojené s uznáním dluhu. Současně je zřejmé, že se jedná o jednostranné prohlášení žalovaného, nikoliv o dohodu mezi účastníky, není proto možné, aby žalovaný jednostranně určil výši úroku z prodlení ani datum splatnosti závazku, když tyto je možné určit pouze dohodou stran. Žalovaný tak má za to, původním žalobcem uplatněné nároky jsou promlčené, a to i za situace, že by došlo k platnému uznání dluhu.
3. Původní žalobce ve své replice uvedl, že obě smlouvy o půjčce byly uzavřeny ústně na návrh žalovaného. Žalovaný požádal původního žalobce o půjčku a ten mu u sebe doma poskytl hotovost. Příjemcem návrhu byl tedy původní žalobce bydlící v Itálii a smlouva byla uzavřena tamtéž. Na smlouvy je třeba aplikovat české právo, žalovaný na zápisech o převzetí půjčky/uznání dluhu ze dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 rovněž uvádí jako své bydliště italskou adresu a v době uzavření smluv měl nepochybně bydliště v Itálii. V uznání dluhu z 6. 4. 2001 i v odpovědi na výzvu k zaplacení ze dne 6. 6. 2014 sám žalovaný odkazuje na ustanovení italského práva.
4. Při jednání konaném dne 12. 7. 2017 žalovaný nezpochybnil poskytnutí půjčky, ale poskytnutí dvou částek. Uznání ze dne 6. 4. 2001 v sobě mělo zahrnovat i částku 20 000 000 Lir dle prohlášení z 30. 8. 1999. Má za to, že nárok je promlčen jak podle českého, tak podle italského práva. Podle italského práva přerušuje běh promlčecí doby kvalifikovaná výzva doručená dlužníkovi. Původní žalobce však výzvy zaslal dvě, jednu dne 18. 1. 2007 a druhou dne
21. 9. 2011, ovšem byly doručovány na adresu, na které neměl žalovaný trvalé bydliště, ačkoliv jej mohl původní žalobce jednoduchým dotazem na matriku zjistit. Žalovaný má za to, že splatnost lze sjednat pouze dohodou, nikoliv stanovit jednostranně dlužníkem. Proto u uznání dluhu
z 6. 4. 2001 počala promlčecí doba běžet od 7. 4. 2001 a skončila 7. 4. 2011. Výzva ze září 2011 byla opožděná a nárok původního žalobce je promlčený.
5. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
6. Z ručně psaného prohlášení ze dne 30. 8. 1999 je zřejmé, že žalovaný prohlašuje, že právě obdržel částku 20 000 000 Lir od původního žalobce, s tím, že částka bude vrácena na vyžádání žalovaným osobně nebo jeho dědici. Z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 4. 2001 plyne, žalovaný uvádí, že vzhledem k tomu, že mu byla poskytnuta půjčka původním žalobcem v celkové výši 110 000 000 Lir, zavazuje se tuto částku vrátit nejpozději do 31. 12. 2001, navýšenou o případné úroky vzniklé k tomuto datu. V případě, že nedojde k včasnému splacení částky do výše uvedené lhůty, žalovaný přijde o právo splacení dlužné částky v dílčích splátkách, ve smyslu článku 1186 italského občanského zákoníku (dále jen„ CC“), a v důsledku toho bude povinen celou dlužnou částku okamžitě vrátit na obyčejnou žádost původního žalobce, kterou lze učinit i verbálně. Na částky splacené se zpožděním se bude vztahovat oboustranně dohodnutý úroku ve výši 6 % ročně.
7. V dopise ze dne 11. 6. 2001 adresovaném žalovaným původnímu žalobci, žalovaný reaguje na požadavek původního žalobce, aby zaplatil. Žalovaný v něm vyjadřuje svou skepsi a uvádí, že do konce roku nebude s ohledem na svůj zdravotní stav schopen ničeho zaplatit. Současně žádá, aby mu původní žalobce zaslal informaci o všech jeho dluzích a to jak osobních, tak o dluzích podniků nebo jiných osob, za které má žalovaný odpovídat. Z odpovědi původního žalobce ze dne 22. 6. 2001 vyplývá, že žalovaný původnímu žalobci na začátku května poté, co zúčtovali jejich záležitosti, přislíbil, že při nadcházející návštěvě původního žalobce v ČR žalovaný zaplatí, co dluží.
8. Z dopisu advokáta jméno příjmení ze dne 18. 1. 2007 zaslaného žalovanému na adresu adresa, je zřejmé, že advokát v zastoupení původního žalobce vyzývá žalovaného, aby okamžitě vrátil částky ve výši 10 329,14 EUR a ve výši 56 810,26 EUR, které mu byly zapůjčeny a na které se vztahují uznání dluhu podepsaná dne 30. 8. 1999 a
6. 4. 2001, s tím, že očekává úhradu s navýšením o úroky ve sjednané výši. Ze stvrzenky podání doporučeného dopisu číslo je zřejmé, že dopis byl zaslán žalovanému na adresu adresa.
9. Dopisem ze dne 21. 9. 2011 adresovaným žalovanému na adresu adresa Eur a 56 810,26 Eur, které mu byly zapůjčeny dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 a to včetně částky odpovídající výši úroků vypočítaných ode dne poskytnutí půjčky až do data vrácení. Ze stvrzenky podání doporučeného dopisu číslo je zřejmé, že dopis byl zaslán žalovanému na adresu adresa. Tentýž dopis byl dne 21. 9. 2011 zaslán žalovanému též na adresu adresa. Dopis došel dne 23. 9. 2011 s tím, že byl považován za doručený po uplynutí stanovené doby uložení.
10. Z úplného přehledu o změnách v evidenci obyvatel vystaveným Městským úřadem v Desenzanu del příjmení soud zjistil, že žalovaný měl od 23. 4. 1997 pobyt hlášen na adrese via anonymizována dvě slova 21 a od 10. 1. 2003 do 1. 1. 2013 v ulici anonymizována dvě slova 1. Od 2. 1. 2013 pak na adrese anonymizována dvě slova jméno anonymizováno.
11. V zápisu z valné hromady spolčenosti právnická osoba ze dne 25. 9. 2010 je v listin ě přítomných uveden žalovaný s adresou adresa, Itálie, podobně jako v pozvánce na valnou hromadu. Stejnou adresu měl uvedenou i v obchodním rejstříku jako společník právnická osoba, od 3. 1. 2005 do 1. 9. 2011, jak je patrno z výpisu z obchodního rejstříku předmětné společnosti a stejná adresa vyplývá i z výroční zprávy právnická osoba s.r.o. a příloh tvořící součást účetní závěrky k 31. 12. 2007, 31. 12. 2008 a 31. 1. 2009.
12. V rozhodnutí italského kasačního soudu číslo ze dne 28. 11. 2013 je vysloven právní názor, že za situace, kdy je výzva k úhradě dluhu zaslána formou doporučeného dopisu prostřednictvím poštovní služby, její převzetí adresátem může být prokázáno i na základě fikce doručení založené na tom, že doporučený dopis byl doručen na adresu příjemce a na tomto pak spočívá důkazní povinnost prokázat, že se o zásilce nedozvěděl bez vlastního zavinění. Tento právní názor vyplývá z toho, že podací lístek pošty potvrzující převzetí zásilky k přepravě sám o sobě představuje i bez potvrzení o převzetí – jednoznačný důkaz o zaslání/odeslání doporučeného dopisu a z toho se dovozuje oprávněný předpoklad založený na jednoznačných a konkludentních okolnostech poštovní přepravy a důvěry v řádné fungování poštovních služeb, že zásilka skutečně dorazila k adresátovi a tento měl tedy objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit.
13. Nedatovaným dopisem žalovaného adresovaného Mgr. příjmení, ve kterém reaguje na jeho předchozí dopisy, žalovaný ohledně požadavku na úhradu částky 67 139,40 Eur s úroky uvádí, že nárok zanikl promlčením pohledávky. Poukazuje na ustanovení čl. 2946 CC, podle kterého se pozbývá nároku na vrácení pohledávky uplynutím lhůty 10 let, pokud není uplatněn. Žádost
o splnění dluhu však došla až po uplynutí 13 let od posledního úkonu. Dluh je tak zaniklý. V reakci na tento dopis Mgr. příjmení, advokát, reagoval dopisem ze dne 6. 6. 2014, v němž uvádí, že původní žalobce zaslal žalovanému doporučené dopisy, a to v roce 2011 sám a v roce 2007 prostřednictvím svého právního zástupce v Itálii. Současně jej vyzval k jednání
o podmínkách dohody s tím, že v opačném případě bude původní žalobce vymáhat dluh soudně.
14. Původní žalobce v rámci svého účastnického výslechu vypověděl, že se s žalovaným znali léta. Pracovali spolu cca do roku 2004 nebo 2005, poté byla spolupráce ukončena. Žalovaný požádal původního žalobce o půjčku, protože potřeboval peníze na investice, původní žalobce mu proto poskytl první půjčku a poté další na přestavbu domku. Půjčky byly poskytnuty v hotovosti u původního žalobce doma za současného předání písemného dokladu. Původní žalobce souhlasil s vrácením peněz do 31. 12. 2001. Původní žalobce upomínal žalovaného o vrácení peněz mnohokrát ústně. Písemné upomínky mu zasílal na adresu, kterou mu žalovaný sdělil. V letech 2007 až 2011 se s žalovaným nescházel. Poté se viděli jednou, v roce 2012 nebo 2013 v restauraci, kde původní žalobce požadoval po žalovaném, aby nějakým způsobem vyřešili dluh, žalovaný však sdělil, že si nic nepamatuje a že nahlédne do svých dokladů a do týdne se mu ozve, což neučinil. Původní žalobce se proto ozval žalovanému sám, ten však odvětil, že nic nedluží a nadával. Proto spolu již nejsou zadobře.
15. Ze svědecké výpovědi manželky původního žalobce (následně žalobkyně a/) vyplynulo, že s žalovaným byli přátelé, v současné době se respektují. Byla přítomna poskytnutí obou půjček žalovanému v celkové výši tel. číslo Lir. Poskytnutí peněz proběhlo v hotovosti v jejím bytě. Žalovaný a manžel svědkyně spolu podnikali, vídali se zhruba každé dva měsíce v obec nebo v Itálii. Panovala mezi nimi důvěra, nicméně asi po roce a půl nebo po dvou letech začal původní žalobce upomínat žalovaného, aby vrátil alespoň část půjčky. K dotazu, jak často se původní žalobce s žalovaným po roce 2001 stýkali, uvedla, že se vídali nepravidelně, ale cca 4-5x ročně, někdy v sídle společností manžela, někdy u svědkyně a jejího manžela doma na večeři.
16. Žalovaný v rámci svého účastnického výslechu uvedl, že mu byla ze strany původního žalobce půjčena částka 20 000 000 Lir a pak od roku 1999 do začátku roku 2001 další částky v celkové výši 90 000 000 Lir tak, že celková částka, která mu byla půjčena, činila tel. číslo Lir. Uznání dluhu z roku 2001 je tedy uznáním celkové dlužné částky, kterou požádal vrátit do konce roku 2001, to mu však nebylo nikdy schváleno. Peníze sloužili k investicím v ČR, v Polsku a na Slovensku. Ty však nedopadly dobře, proto nebyly půjčené peníze vráceny původnímu žalobci. Dále uvedl, že původní žalobce jej neupomínal až do data uznání dluhu, které podepsal o své vůli. Pak původní žalobce peníze nežádal. Dopis z 18. 1. 2007, mu byl doručován na adresu, na které již čtyři roky nebydlel. Dopis z 21. 9. 2011 mu byl doručen na adresu jeho tehdejšího bydliště, ale nepřevzal si jej, neboť nebyl přítomen. Dozvěděl se o něm až od z doporučeného dopisu advokátní kanceláře příjmení příjmení v roce 2014. Dokument Prohlášení o uznání dluhu sepsal sám žalovaný, jen proto, aby uznal svůj dluh a na naléhání protistrany. Na vyhotovení tohoto dokumentu nebyl s původním žalobcem dohodnut, navrhl jej on sám. Původní žalobce nechtěl dokument podepsat, nechtěl jej uznat. Ze strany žalovaného šlo pouze o návrh a očekával odpověď protistrany. K předání dokumentu došlo dne 6. 4. 2001 z ruky do ruky. K termínu splatnosti se původní žalobce vyjádřil tak, že o něm bude přemýšlet a dá žalovanému vědět. K dotazu, proč žalovaný nerozporoval částku požadovanou v dopise advokáta příjmení, žalovaný uvedl, že si pamatoval částku v Lirách, nikoliv v Eurech a nepřepočítával ji. Na dotaz, proč ve své reakci na dopis advokáta příjmení uvedl sám částku tel. číslo Lir, sdělil, že proto, že tuto částku napsal sám advokát. Na to, zda jeho adresa v letech 2007 až 2011 byla jeho adresa coby společníka SPÍDO CZ odlišná od jeho soukromé adresy si žalovaný nevzpomíná, po předložení listin y přítomných společníků z valné hromady konané dne 25. 9. 2010 uvedl, že pouze zapomněl adresu změnit. Proč v notářském zápisu z 13. 2. 2003 uváděl adresu adresa, stejně jako na to, zda měl po roce 2014 faktické bydliště v ČR. Ke svému styku s původním žalobcem uvedl, že po roce 2001 se viděli pouze jednou v Itálii v restauraci.
17. Z vyjádření a právního názoru advokáta jméno příjmení ze dne 14. 9. 2017, které si nechal vypracovat původní žalobce, vyjadřuje advokát svůj právní názor, dle kterého promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé. Pokud jde o pohledávku za žalovaným, který se v uznání dluhu dne 6. 4. 2001 zavázal vrátit částku tel. číslo Lir do
31. 12. 2001, má za to, že pokud věřitel termín žádným způsobem nerozporoval (tudíž jej konkludentně přijal), mohl poprvé uplatnit svůj nárok dne 1. 1. 2002. Od tohoto okamžiku běží promlčecí doba. Listin Listina z 6. 4. 2001 je uznáním dluhu a současně v ní došlo k příslibu zaplacení. Určení termínu nevyžadovalo žádnou výslovnou akceptaci ze strany věřitele. Naopak, kdyby s navrženým termínem nesouhlasil, byl by povinen jej rozporovat. Nedošlo-li k odmítnutí, byl úkon akceptován a schválen. Italský občanský zákoník odvozuje akceptaci návrhu, ze kterého nevyplývají povinnosti či závazky pro adresáta návrhu z neodmítnutí návrhu subjektem, kterému je určen. Dále uvedl, že zaslání doporučeného dopisu s dodejkou dlužníkovi je považováno za úkon přerušující běh promlčecí doby. K přerušení běhu promlčecí doby není nezbytné, aby upomínka byla zaslána dlužníkovi na adresu jeho skutečného bydliště. Postačí, je-li zaslána na adresu dlužníka s tím, že za adresu dlužníka je považováno místo, které spadá vzhledem k souvislostem nebo běžnému frekventování nebo na základě předchozího označení či přechozí dohody do oblasti působení a kontroly dlužníka natolik, aby bylo možné toto místo považovat za způsobilé umožnit dlužníkovi obdržení úkonu a seznámení se s jeho obsahem.
18. Z úmrtního listu ze dne 29. 1. 2019 soud zjistil, že původní žalobce celé jméno původního účastníka dne
24. 1. 2019 zemřel. V čestném prohlášení nahrazující úřední potvrzení žalobkyně a) potvrdila, že původní žalobce nezanechal závěť, byl ženatý a jeho oprávnění dědicové jsou kromě žalobkyně a) též žalobci b), c) a d). Z osvědčení jméno příjmení, notáře v Brescii je patrné, že dne
30. 5. 2019 žalobci a), b), c) a d) prohlásili, že v plném rozsahu a bez výhrad přijímají ve všech zákonných účincích dědictví po původním žalobci, a ve smyslu čl. 581 CC žalobkyně a) s podílem v rozsahu 3/9 a každý z žalobců b), c) a d) s podílem v rozsahu 2/9. K tomuto soud dále provedl důkaz žalobou předloženého úředního překladu italské úpravy dědění. Z hlavy II. čl. 565 CC se podává, že v případě dědění ze zákona náleží pozůstalost manželovi, potomkům, předkům, příbuzným v pobočné řadě, jiným příbuzným a státu, a to v pořadí a dle pravidel uvedených v této hlavě. Čl. 566 CC uvádí, že po otci a matce dědí jejich potomci rovným dílem. Dle
čl. 581 CC pokud společně s manželem dědí potomci, má pozůstalý manžel právo na jednu polovinu dědictví, pokud se na dědění podílí jeden potomek, nebo na jednu třetinu v ostatních případech.
19. Ze samotné žaloby bylo zřejmé, že ve vztahu účastníků je přítomen cizí prvek, soud se proto byl nucen vypořádat s otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah mezi účastníky posoudit.
20. Mezinárodní (cizí, zahraniční) prvek je v soukromoprávním vztahu obsažen, jestliže tento vztah má v některé své složce společensky dostatečně významný poměr k zahraničí. Tak je tomu tehdy, jestliže vztah k zahraničí je dán u
1/ subjektu právního vztahu (účastník právního vztahu je cizí státní příslušník nebo bydlí v zahraničí, popř. je právnickou osobou založenou podle cizího práva nebo se sídlem v zahraničí);
2/ skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu (nastala nebo má nastat v zahraničí, přičemž může jít o právní úkon, jinou událost nebo chování účastníka, jež je předmětem právního vztahu);
3/ předmětu právního vztahu (jde o nepřímý předmět právního vztahu, tj. věci, práva a nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního vztahu, je-li tento předmět umístěn v cizině nebo jinak lokalizován či vázán na oblast cizího státu nebo ho má být dosaženo v cizině);
4/ právního vztahu, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí cizím právem (srov. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. Opravené a doplněné vydání, nakladatelství Doplněk Brno 2004, str. 18).
21. Kvalifikace vztahu z pohledu mezinárodního práva soukromého (tj. zda jde či nejde o vztah
s mezinárodním prvkem) a v kladném případě následná identifikace rozhodného práva, jeho obsahu a způsobu jeho aplikace musí předcházet hodnocení zjištěných skutkových okolností a právnímu posouzení věci. Skutkové závěry musí nalézt svůj odraz v podobě konkrétních subjektivních práv a povinností normovaných právním předpisem.
22. V projednávané věci se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť účastníci tvrzeného právního poměru jsou dvě fyzické osoby cizí státní příslušnosti. Rozhodné právo soud určil podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě, příp. v doplňujících podáních a vyjádřeních, o která původní žalobce opírá svůj nárok (vrácení půjčky). Dle tvrzení původního žalobce došlo k uzavření smluv o půjčce v roce 1999 resp. 2001.
23. S ohledem na tvrzení v žalobě nelze určit rozhodné právo podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („ Řím I“). Časová působnost„ Nařízení“ jako komunitárního aktu přímo aplikovatelného na národních úrovních a vylučujícího použití konkurujících předpisů národních právních řádů (kolizních norem) vyplývá z jeho článku 28 (použije se na smlouvy uzavřené v rámci věcné, teritoriální a subjektivní působnosti kdykoliv od 17. 12. 2009 /včetně/). Pro smlouvy uzavřené do 17. 12. 2009 se právo, kterým se právní vztahy jimi založené spravují, určí – je-li použitelná – podle Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980 („ ulice úmluva,“„ Úmluva“). Česká republika k Úmluvě přistoupila (včetně Prvního a Druhého protokolu o jejím výkladu) dne 14. 4. 2005 (viz Sdělení ministerstva zahraničních věcí vyhlášené pod číslo Sb.m.s.) a v souladu s čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. , Ústavy České republik y, v platném znění, se ulice úmluva stala 1. 7. 2006 součástí právního řádu České republiky Úmluva má přednost před jinými předpisy, které jsou součástí vnitrostátního práva, pokud tyto stanoví něco jiného (srov. § 2 ZMPS). Byly-li smlouvy zakládající soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem uzavřeny do 30. 6. 2006, aplikují se pro určení rozhodného práva ustanovení ZMPS.
24. Dle § 9 odst. 1 ZMPS účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.
25. Dle § 10 odst. 3 ZMPS jiné smlouvy spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li smlouva uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.
26. Z dokazování vyplynulo, že oba kontrahenti měli bydliště v Itálii. Původní žalobce měl své bydliště v Itálii vždy. Žalovaný jako své bydliště jak v zápisu o převzetí půjčky ze dne 30. 8. 1999, tak v Prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 4. 2001 uvádí svou italskou adresu bydliště. V Prohlášení o uznání dluhu ostatně odkazuje na ustanovení italského občanského zákoníku , což samo o sobě je volbou práva ve smyslu § 9 odst. 1 ZMPS. V případě půjčky potvrzené listino u z 30. 8. 1999 vycházel soud z § 10 odst. 3 ZMPS. Z uvedeného soud dovodil, že rozhodným právem je právo italské.
27. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Co se týče listinných důkazů, nebyla jejich pravost ani správnost stranami rozporována. Soud neměl důvod skutečnostem v nich uváděných nevěřit a nevycházet z nich nebo jim přikládat nižší vypovídací hodnotu. Pokud jde o výpověď manželky původního žalobce, soud vzal v potaz blízký vztah svědkyně s původním žalobcem. Soud nicméně neměl pochybnosti o pravdivosti její výpovědi
v části, kterou popisovala vztah původního žalobce a žalovaného i četnost jejich setkání, nota bene, byla-li jim přítomna v jejím a žalobcově bydlišti. Taktéž neměl důvod jí nevěřit, že původní žalobce poskytl žalovanému dvě hotovostní půjčky, u jejichž předání byla. Je však s podivem, že by si svědkyně i po uplynutí více než 15 let od zapůjčení peněz vybavila s velkou mírou přesnosti dobu, kdy k poskytnutí půjček došlo. Soud v takto přesné specifikaci spatřuje tendenčnost výpovědi svědkyně a snahu potvrzovat skutečnosti tvrzené v žalobě. V případě výslechů původního žalobce a žalovaného, soud bral v potaz osobní zájem těchto osob na výsledku řízení a tento promítl do výsledných zjištění o skutkovém stavu. Původní žalobce nicméně spontánně uvedl, že s žalovaným spolupracoval cca do roku 2003 2004 a pak už nikoliv, léta se neviděli, a to až cca do roku 2012 2013, kdy se setkali v restauraci, což s drobnými časovými odchylkami odpovídá i tomu, co vypověděl sám žalovaný. Spolu se svědkyní byly ve shodě i v tvrzení o hotovostním předání dvou půjček, k nimž došlo u nich doma. Původní žalobce zjevně nevypovídal nepravdivě, uvedl-li, že upomínky zasílal na adresu sdělenou mu žalovaným. Ačkoliv v době, kdy původní žalobce žalovaného písemně upomínal, se však již osobně nestýkali, což v zásadě potvrdil i žalovaný svou výpovědí. Naopak výpověď žalovaného byla vnitřně rozporná. Žalovaný na jedné straně uváděl, že Prohlášení o uznání dluhu sepsal sám, ale jen proto, aby uznal svůj dluh a na naléhání protistrany. Poté uvedl, že jej sice navrhl on sám a nebyl na vyhotovení dokumentu s původním žalobcem dohodnut. Tyto výroky si však protiřečí. Taktéž je v rozporu s logikou, aby, jak uvedl žalovaný, žalobce s dokumentem Prohlášení o uznání dluhu nesouhlasil, proto jej nepodepsal, ale i přes to si jej bez jakýchkoliv úprav ponechal. Odpovědi na dotazy, proč sám v komunikaci s Mgr. příjmení operoval s částkou tel. číslo Lir, když mu bylo ze strany původního žalobce poskytnuto pouze tel. číslo Lir, už jsou zcela zjevnou sofistikou, podobně jako skutečnost, že si nepamatuje, proč měl v obchodním rejstříku uvedenu neaktuální adresu nebo zda v roce 2014 fakticky pobýval v ČR.
28. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Původní žalobce a žalovaný se znali léta, a pracovali spolu. Spolupráci ukončili nejpozději v roce 2003 2004, od té doby se léta nevídali. Původní žalobce dne 30. 8. 1999 poskytl žalovanému částku 20 000 000 Lir, což žalovaný písemně stvrdil. Dne 4. 4. 2001 žalovaný vystavil Potvrzení o uznání dluhu na základě poskytnutí půjčky původním žalobcem, v němž se současně zavázal částku do
31. 12. 2001. Současně se v něm zavázal k úroku z prodlení ve výši 6 %. Žalovaný následně v červnu 2001 sdělil původnímu žalobci, že mu nebude moci do konce roku ničeho uhradit. Advokát v zastoupení původního žalobce dopisem ze dne 18. 1. 2007 vyzval žalovaného k vrácení částek 10 329,14 Eur a 56 810,26 Eur, které mu byly zapůjčeny dne 30. 8. 1999 a
6. 4. 2001. Tento dopis mu však byl zaslán na adresu, na které již dle výpisu z matriky nebyl hlášen (anonymizováno 6 slov, země). Adresu původnímu žalobci sdělil sám žalovaný. Následně dne 21. 9. 2011 původní žalobce zaslal výzvu o totožném obsahu žalovanému na dresu (Desenzano del garda, ul. Masotti 21, Itálie) i na aktuální adresu dle matričních údajů (adresa, Itálie). Žalovaný se však s výzvou neseznámil, neboť nebyl na matriční adrese přítomen. Původní adresu (anonymizováno 6 slov, země) měl v dokumentech v obchodním rejstříku evidovánu ještě v roce 2010. V roce 2013 proběhla komunikace mezi českým advokátem původního žalobce, Mgr. příjmení, a žalovaným ohledně vrácení dluhu, na kterou již žalovaný reagoval sdělením, že požadovaná částka tel. číslo Lir, přepočtených na Euro částkou číslo, je promlčená. Výši samotné částky nijak nerozporoval. ulice judikatura k doporučeně zasílaným výzvám k úhradě dluhu uznává fikci jejího převzetí adresátem, pokud byl doporučený dopis prokazatelně zaslán na adresu příjemce. Důkazní povinnost k prokázání skutečnosti, že se o zásilce nedozvěděl bez vlastního zavinění, dlí na bedrech adresáta/příjemce. Původní žalobce v průběhu řízení zemřel, italským notářem byli jako jeho dědicové potvrzeni žalobci a), b), c) a d).
29. S ohledem na provedené dokazování i žalobou předložené italské úpravy dědictví soud dovodil, že žalobkyně a) jakožto manželka původního žalobce dědila 1/3 majetku a žalobci b), c) a d) jako děti původního žalobce zbylou část dědictví rovným dílem, tj. každý 2/9 (čl. 565, 566 a 581 CC).
30. Soud za účelem zjištění italské právní úpravy oslovil Ministerstvo spravedlnosti ČR, které dle Evropské úmluvy v oblasti informací o zahraničním právu oslovilo italskou stranu. Dle sdělení italského Ministerstva spravedlnosti, Oddělení pro soudní záležitosti, Generálního ředitelství pro civilní soudnictví soud zjistil následující zákonná ustanovení italského občanského zákoníku podle kterým věc právně posoudil.
31. Dle čl. 1813 CC, půjčka je smlouva, kterou jedna strana odevzdává druhé straně určité množství peněz nebo jiných zastupitelných věcí, a druhá strana se zavazuje vrátit stejné množství věci stejného druhu a ve stejné kvalitě.
Dle čl. 1815 pokud nebylo stranami dohodnuto jinak, vypůjčitel je povinen vyplatit zapůjčiteli úroku. Pro určení úroků se dodrží ustanovení čl. 1284. Jestli jsou sjednány lichvářské úroky, ujednání je neplatné a úroky nemusí být uhrazeny.
Dle čl. 1284 zákonná úroková sazba se stanovuje ve výši 0,1 % ročně. Ministr financí může opatřením uveřejněným v Úředním věstníku Italské republiky do 15. prosince roku předcházejícího roku, na který se sazba vztahuje, každoročně míru sazby měnit, a to na základě průměrného ročního hrubého výnosu státních dluhopisů, vydaných na období ne delší než
12 měsíců, s přihlédnutím ke zjištění meziroční inflace. Pokud by nebyla nová úroková sazba stanovena do 15. prosince, stávající sazba zůstává v platnosti v nezměněné výši i po dobu následujícího roku. Podle stejné sazby se počítají smluvní úroky v případě, že strany jejich míru nestanovily.
Úroky vyšší než zákonem daná sazba musí být ujednány písemně, jinak odpovídají zákonem dané sazbě. V případě, že strany neurčily míru sazby, od okamžiku kdy byl podán návrh k soudu sazba zákonných úroků je stejná jako sazba předpokládaná zvláštními zákony souvisejícími s opožděnými platbami v obchodních vztazích.
Ustanovení čtvrtého odstavce se uplatní i v případě, kdy je podáván návrh na zahájení rozhodčího řízení.
Z tabulky zákonných úroků vyplývá, že tento činil
2,5 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2000,
3,5 % ročně od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001,
3 % ročně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2003,
2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2007,
3 % ročně od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009,
1 % ročně od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010,
1,5 % ročně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011,
2,5 % ročně od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013,
1 % ročně od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014,
0,5 % ročně od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015,
0,2 % ročně od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016,
0,1 % ročně od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017,
0,3 % ročně od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018,
0,8 % ročně od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019
Dle čl. 2934 věta první CC, každé právo zanikne z důvodu promlčení, pokud ho oprávněný nevykonává po dobu stanovenou zákonem.
Dle čl. 2943 CC, promlčení je přerušeno podáním návrhu na zahájení řízení nalézacího nebo o předběžném opatření anebo exekučního. Je rovněž přerušena návrhem podaným v průběhu řízení. K přerušení dojde i v případě, že ustanovený soudce není příslušný. Promlčení je dále přerušeno jakýmkoliv dalším jednáním, kterým se dlužník vystaví do prodlení, a dále úkonem, kterým jedna strana, za existence rozhodčí doložky, prohlásí úmysl zahájit rozhodčí řízení, podá návrh a postupuje, jak jí přísluší, ke jmenování rozhodců.
Dle čl. 2944 CC, promlčení se přerušuje uznáním dluhu tím, proti komu může být právo (nárok) uplatněno.
Dle čl. 1219 věta první CC, dlužník je ustanoven do prodlení prostřednictvím předžalobní výzvy nebo písemným uplatněním nároku.
Dle čl. 2945 věta první CC, v důsledku přerušení počne běžet nová promlčecí doba.
Dle čl. 2946 CC, práva zanikají z důvodu promlčení uplynutím deseti let, s výjimkou případů, kdy zákon stanoví jinak.
Dle čl. 1333 CC, návrh směřující k uzavření smlouvy, ze které vyplývají závazky pouze pro navrhovatele je neodvolatelný, jakmile se s ním seznámí strana, které je adresován. Adresát může odmítnout návrh ve lhůtě odpovídající povaze obchodu nebo podle zvyklostí. V případě, že k takovému odmítnutí nedojde, smlouva je uzavřena.
Dle čl. 1335 CC, návrh, přijetí, jejich odvolání a jakékoli další prohlášení směřující k určité osobě se považují za vzaté na vědomí okamžikem, kdy dorazí na adresu adresáta, pokud tento neprokáže, že byl v situaci, bez svého zavinění, která mu znemožnila být s tímto obeznámen.
Dle čl. 1988 CC, příslib úhrady nebo uznání dluhu zprošťuje toho, koho tíží břemeno důkazu základního vztahu. Existence tohoto se předpokládá, dokud není prokázán opak.
32. Po podřazení zjištěného skutkového stavu citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.
33. Soud nemá pochybnosti o tom, že původní žalobce poskytl žalovanému dvě půjčky a že se jedná o půjčky které nepochází z podnikání. Jednu půjčku poskytl původní žalobce dne 30. 8. 1999 ve výši 20 000 000 Lir oproti rukou psanému prohlášení o obdržení uvedené částky žalovaným, a další ve výši 110 000 000 Lir později. Tato skutečnost je patrná nejen z výslechu původního žalobce a jeho manželky, ale též z předsoudní komunikace žalovaného s Mgr. příjmení, ve kterém dlužnou částku žádným způsobem nerozporoval, pouze poukazoval na to, že je dluh promlčený a argument ohledně celkové výši dluhu v částce tel. číslo Lir vznesl až po zahájení řízení. Soud se nezabýval tím, kdy konkrétně byla druhá půjčka poskytnuta, neboť výši dluhu z této půjčky žalovaný písemným prohlášením uznal. Ve smyslu čl. 1988 CC soud vyšel z toho, že uznaný dluh z půjčky existoval. Ostatně ani sám žalovaný výši půjčky ve výši 110 000 000 Lir nepopíral, rozporoval pouze to, že se jednalo o dvě půjčky a uváděl, že Prohlášením o uznání dluhu z 4. 4. 2001 uznal celkovou částku 110 000 000 Kč z vícero dílčích půjček (tedy i z půjčky 20 000 000 Lir poskytnutých dne 30. 8. 1999). S tímto se ale soud neztotožnil z důvodů výše uvedených. Pokud se jedná o názor soudu, že půjčky byly poskytnuty mezi dvěma fyzickými osobami, nikoliv mezi podnikateli, je třeba poukázat na znění obou žalovaným podepsaných dokumentů. V obou uvádí své jméno a bydliště a jméno a bydliště původního žalobce, v uznání i včetně dat narození a rodných čísel. Je tedy zřejmé, že se nejednalo o půjčky mezi podnikateli. Případné využití půjčených peněz na podnikání není důvodem, aby na vztah účastníků bylo pohlíženo jako na vztah dvou podnikatelů.
34. U půjčky ve výši 20 000 000 Lir nebyl sjednán úrok z prodlení. Původní žalobce v žalobě uplatnil úrok z prodlení ve výši 3,5 % od 12. 6. 2001. V průběhu řízení v relaci na sdělení italského strany ohledně výše zákonného úroku z prodlení svou žalobu změnil dle aktuální italské úpravy výše úroku z prodlení. Současně byl vznesen požadavek na úrok z prodlení od podání žaloby zvýšený o 8 procentních bodů dle čl. 1284 CC a Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/7/EU, ze dne 16. 2. 2011. Soud proto změnu žaloby ve výroku I. připustil.
35. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, tuto soud považuje za důvodnou pouze v případě první půjčky ve výši 20 000 000 Lir. Půjčka byla poskytnuta dne 30. 8. 2011, právo tak mohlo být uplatněno poprvé dne 31. 8. 1999. Dle italské úpravy je obecná promlčecí doba, která se vztahuje i na půjčku, desetiletá. Přerušuje se mimo jiné též zasláním výzvy k plnění. Původní žalobce zaslal žalovanému písemnou výzvu k plnění na adresu adresa. Jak uvedl sám původní žalobce v rámci svého výslechu, zaslal mu výzvu na adresu, kterou mu žalovaný sdělil. S žalovaným však nebyl dle svých slov od roku 2003 2004 v kontaktu a aktuální adresu žalovaného dotazem na matriku nezjišťoval a zaslal jí na adresu, na které žalovaný již v době doručování nebyl hlášen a není důvod se domnívat, že by se na této na této adrese mohl zdržovat. Ačkoliv strana žaloby poukazovala na to, že žalovaný měl v dokumentech v českém obchodním rejstříku uvedenu u své osoby adresu adresa, nic to nemění na faktu, že původní žalobce vycházel z údajů sdělených žalovaným. Ze samotné neaktuální adresy v dokumentech založených v obchodním rejstříku nelze bez dalšího dovodit, že se na původní adrese žalovaný zdržoval. Pokud však účastníci nebyly poměrně dlouhou dobu ve styku, muselo se jednat o sdělení předcházející zaslání výzvy
o řadu let. Původní žalobce neučinil žádné kroky k ověření aktuálního pobytu žalovaného, a pokud zaslal výzvu na adresu, která již nebyla aktuální, žalovaný se na ní nezdržoval, ani zde nebyl hlášen, nemohla být výzva účinně doručena a nemohla mít ani za následek přerušení promlčecí doby. Tento výklad je ostatně v souladu i s rozhodnutím italského kasačního soudu ze dne 28. 11. 2013, který připouští fikci doručení doporučené zásilky za předpokladu, že byla zaslána na adresu příjemce. Adresa, na kterou původní žalobce zaslal žalovanému v lednu 2007 výzvu k plnění, však nebyla adresou žalovaného a zásilku tak není možné považovat za doručenou fikcí. Desetiletá promlčecí doba uplynula dne 31. 8. 2009. příjmení žaloby v řízení neprokázala, že by v uvedené lhůtě provedla úkon, který by byl s to přerušit běh promlčecí doby. Žalovaný námitku promlčení vznesl, dluh tedy ve smyslu § číslo CC zanikl a soud proto žalobu z této půjčky přepočtené na Euro částkou 10 329,14 rozdělené podle podílů připadajících na každého z žalobců ve výroku IV. zamítl.
36. Žalovaný svůj dluh z titulu půjčky ve výši 110 000 000 Kč uznal. Soud proto existenci závazku
z půjčky v této výši předpokládá ve smyslu čl. 1988 CC. Žalovaný ostatně dluh v této výši ani nepopíral. Uváděl pouze, že je dluh promlčený. Žalovaný dále argumentoval, že nelze jednostranně dlužníkem určit splatnost a uváděl, že splatnost tudíž nenastala 31. 12. 2001, ale dnem následujícím po uznání dluhu. Uváděl, že původní žalobce se splatností jednostranně určenou žalovaným v uznání dluhu nesouhlasil. Soudu, jak již uvedl výše, nepřišlo logické, aby původní žalobce nesouhlasil se splatností k 31. 12. 2001, ale současně si prohlášení o uznání dluhu ponechal bez jakýchkoliv poznámek a žalovanému tuto skutečnost neuvěřil. Soud proto vyšel z čl. 1335 CC a má za to, že původní žalobce vzal návrh splatnosti učinění žalovaným na vědomí předáním Prohlášením o uznání dluhu z 4. 4. 2001. Původní žalobce tento návrh v přiměřené lhůtě neodmítl, souhlas s takto stanovenou splatností se proto ve smyslu čl. 1333 CC předpokládá. Totéž platí o přijetí jednostranně navrženého úroku z prodlení ve výši 6 %. Pokud se jedná o výši úroku z prodlení, tento jednak vycházel ze svobodné vůle žalovaného, jednak jeho výši nelze považovat na nepřiměřenou nebo dokonce za lichevní. Nebyl-li proto návrh původním žalobcem rozporován, lze jej považovat za konkludentně přijatý a tudíž platně sjednaný. Splatnost dluhu proto nastala 31. 12. 2001, původní žalobce mohl své právo uplatnit poprvé dne 1. 1. 2002 a od tohoto dne plyne desetiletá promlčecí doba. Původní žalobce svým dopisem ze dne 21. 9. 2011 vyzval žalovaného k jeho úhradě. Tuto výzvu mu zaslal na aktuální matriční adresu adresa. Pokud se zde žalovaný nezdržoval, ačkoliv zde měl platně hlášený trvalý pobyt a se zásilkou se proto neseznámi, nelze než tuto skutečnost přičíst k jeho tíži. Rozhodnutí italského kasačního soudu ze dne 28. 11. 2013 připouští fikci doručení doporučené zásilky. příjmení žaloby jednoznačně prokázala, že předmětnou zásilku zaslala doporučeně na adresu žalovaného. Jednalo se o adresu, kterou měl žalovaný uvedenu v matrice jako adresu svého trvalého pobytu/bydliště. Pokud si žalovaný zásilku nevyzvedl, nelze než tuto skutečnost přičíst výhradně k jeho tíži. Tato zásilka tedy byla způsobilá přerušit běh promlčecí doby ve smyslu čl. 1299 a číslo a od září 2011 proto ve smyslu čl. 2945 počala běžet ve vztahu k dluhu z půjčky tel. číslo Lir nová desetiletá promlčecí doba.
37. Žalovaný co do splatnosti dluhu argumentoval též čl. 1186 CC, dle kterého věřitel může požadovat úhradu dluhu, pokud zjistí, že dlužník je tzv. insolventní. Žalovaný dopisem ze dne
11. 6. 2001 informoval původního žalobce o svých ekonomických problémech a neschopnosti hradit své závazky. Z tohoto žalovaný dovozuje, že žalobce mohl prokazatelně uplatnit své právo ve smyslu zmíněného ustanovení již 11. 6. 2001. Soud s tímto argumentem nesouhlasí a má za to, že se jedná o možnost danou ve prospěch věřitele, nikoliv o zákonem jednoznačně striktně stanovenou splatnost, od které lze pak odvozovat prodlení, resp. běh promlčecí doby.
38. S ohledem na výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že dluh z půjčky ve výši 110 000 000 Lir, který žalovaný listino u ze den 4. 4. 2001 uznal, není promlčený a zavázal žalovaného k jeho úhradě v plné výši přepočtené na Euro částkou 56 810,26, a to včetně úroku z prodlení jdoucího od 1. 1. 2002 do zaplacení. Celkovou výši pak soud rozdělil dle výše dědických podílů žalobců a), b), c) a d) a ve výrocích II. III. uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobcům uhradit.
39. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. , dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
40. Žalobci byli v řízení úspěšní co do částky 56 810,26 Eur s úrokem z prodlení ve výši 6 % z této částky od 1. 1. 2002 do dne vynesení rozsudku (65 127,90 Eur) a co do částky 10 329,14 Eur
s úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vynesení rozsudku (9 424,95 Eur) neúspěšní. Po provedené kapitalizaci uvedených úroků ke dni vyhlášení rozsudku dospěl soud k závěru, že žalobci byli úspěšní co do částky 121 938,16 Eur a v částce 19 754,09 Eur neúspěšní. Žalobci tak byli převážně úspěšní, a to z 86,06 %, jejich neúspěch tvořil 13,94 %. Odečtením neúspěchu od úspěchu soud dospěl k závěru, že žalobcům náleží 72,12 % účelně vynaložených nákladů řízení.
41. Náklady žalobců jsou představovány soudním poplatkem za žalobu ve výši 93 123 Kč a náklady na právní zastoupení. Odměnu advokáta soud určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Soud analogicky vyšel z výše základu nároku přepočtenému na české koruny k prvnímu dni měsíce, v němž byla podána žaloba (67 139,40 EUR x 27,74 Kč) ve spojení s § 8 odst. 1 a § 7 odst. 6 AT, dle kterého výše odměny za zastoupení činí 15 780 Kč. Zástupkyně žalobců však požadovala za jeden úkon právní služby částku 15 300 Kč, soud proto vycházel z této částky, neboť je pro žalovaného výhodnější. Zástupkyně žalobců (resp. její předchůdce) učinila v řízení následující úkony:
-) první porada s klientem včetně přípravy a převzetí právního zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. b/ AT),
-) předžalobní výzva (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT),
-) účast na jednání před soudem dne 23. 9. 2016 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) účast na jednání před soudem dne 12. 7. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) replika ze dne 19. 9. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT),
-) účast na jednání před soudem dne 20. 9. 2017 přesahující dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) účast na jednání před soudem dne 1. 11. 2017 přesahující dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) předložení dotazů ke zjištění italského práva k výzvě soudu (analogicky dle § 11 odst. 2 AT),
-) účast na jednání před soudem dne 24. 6. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) úprava žalobního petitu (analogicky dle § 11 odst. 2 AT),
-) účast na jednání před soudem dne 27. 11. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT),
-) účast na jednání před soudem dne 3. 2. 2020 (§ 11 odst. 2 AT).
Celkem soud přiznal odměnu za 9,5 úkonů právní služby ve výši 15 300 Kč, které byly učiněny za původního žalobce jakožto jediného účastníka na straně žalboby. Za 3 úkony (2 úkony a 2„ půlúkony“) náleží zástupkyni odměna dle § 12 odst. 2 AT za zastupování čtyř žalobců ve výši
48 960 Kč za jeden úkon právní služby. Dále zástupkyni náleží náhrada hotových výdajů po
300 Kč za každý ze 14 úkonů právní služby dle ustanovení § 13 odst. 1, 3 AT navýšené o DPH (62 250,30 Kč). Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby ze dne 28. 7. 2015, neboť skutkové okolnosti, které soud požadoval doplnit, měly být obsaženy již v samotné žalobě. Soud taktéž nepřiznal odměnu za podání z 30. 7. 2020, které je v podstatě pouze pokračováním podání z
9. 7. 2020, ani za podání z 20. 11. 2020, které obsahuje shrnutí předchozích podání, stejně jako podání z 28. 1. 2021 Náklady řízení za tyto úkony nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení a náhrada za ně nenáleží. Výše účelně vynaložených nákladů tak činí celkem 451 803,30 Kč. S ohledem na míru úspěchu však z této částky náleží pouze 72,12 %, tj. 325 840,54 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. ) k rukám jejich právní zástupkyně (§149 odst. 1 o.s.ř. ).
42. O náhradě nákladů státu soud rozhodl dle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. , dle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud
u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Státu vznikly v řízení náklady na tlumočné a svědečné, které v součtu činily 22 559,10 Kč. V procentuálním vyjádření byli žalobci neúspěšní ze 13,94 % a žalovaný ze 72,12 %. Soud proto výroky VI. – VII. uložil žalobcům nahradit dle výše jejich podílů na žalované částce 13,94 % nákladů státu a žalovanému ve výroku VIII. 72,12 % nákladů, které stát platil. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 3 dnů.
Poučení:
Proti výroku I. rozsudku není odvolání přípustné.
Proti výrokům II. až VIII. rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, mohou se oprávnění domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.