Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 206/2021-62
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 8 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 992,32 Kč, úroku ve výši 12,17 % ročně z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 600 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 992,32 Kč, úroku ve výši 12,17 % ročně z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala původně zaplacení 9 380,90 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a poplatky ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel především z informací, které o svých majetkových poměrech sdělil žalovaný a které byly ověřeny prostřednictvím dokladů vyžádaných od žalovaného, přičemž tyto informace jsou uvedeny v žádosti o úvěr. Žalovaný přitom svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalovaného ve veřejných registrech. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalobkyně zde odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy a na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 367/2020 -170, v němž tento soud konstatoval, že pokud žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti, nelze klást tuto skutečnost k tíži druhé smluvní strany a v této situaci je správné přikročit k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu. Žalovaný však ujednané splátky řádně a včas nehradil a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 3 600 Kč na jistině úvěru. Část závodu společnosti právnická osoba zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů byla následně převedena na společnost právnická osoba a posléze byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. Žalobkyně pak po žalovaném dále požadovala kromě neuhrazené jistiny také zaplacení smluvní pokuty, a to původně ve výši 5 780,90 Kč, úroku ve výši 12,17 % ročně z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného do 20. 5. 2020 ve výši 992,32 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 3 600 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou.
2. Podáním ze dne 11. 2. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadované smluvní pokuty ve výši 780,90 Kč, a to z důvodu, že původně naúčtovaná smluvní pokuta přesahovala výši, již lze po spotřebiteli dle zákona požadovat. V rozsahu tohoto zpětvzetí pak bylo řízení částečně zastaveno usnesením zdejšího soudu č. j. EPR 2819/2021 -8 ze dne 8. 3. 2021 a předmětem řízení tak zůstala vedle dalších požadovaných nároků pouze smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 10 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 1 900 Kč (celkem 17 300 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. V článku V.4 smlouvy pak byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny. Nedílnou součástí smlouvy byl rovněž předpis splátek. Dle doložené transakční historie žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 13 700 Kč.
5. Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je zaměstnán jako dělník ve výrobě na dobu určitou do 31. 8. 2017 s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 16 384 Kč, což bylo ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy ze dne datum, kterou žalobkyně doložila a prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného za měsíce říjen 2016 až prosinec 2016, které žalobkyně rovněž doložila a z nichž je zřejmé, že v měsíci říjnu 2016 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 17 362 Kč, v měsíci listopadu 2016 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 14 501 Kč a v měsíci prosinci 2016 byla žalovanému vyplacena mzda ve výši 17 289 Kč. Nadto je z těchto výpisů patrné, že v měsíci říjnu 2016 odešly z účtu žalovaného či z něj byly vybrány finanční prostředky v celkové výši 17 962,53 Kč, přičemž ke konci tohoto měsíce byl zůstatek na účtu nulový, v měsíci listopadu 2016 odešly z účtu žalovaného či z něj byly vybrány finanční prostředky v celkové výši 15 033 Kč, přičemž ke konci tohoto měsíce činil zůstatek na účtu 66,68 Kč a v měsíci prosinci 2016 odešly z účtu žalovaného či z něj byly vybrány finanční prostředky v celkové výši 24 169,81 Kč, přičemž ke konci tohoto měsíce činil zůstatek na účtu 1,89 Kč. Dle poskytnutých údajů měl žalovaný bydlet u rodičů. Své pravidelné měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši 5 000 Kč s tím, že tyto výdaje měly představovat náklady na stravování. Žalobkyně předložila také finanční analýzu provedenou zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, v rámci níž dospěl tento zaměstnanec po odečtení výdajů žalovaného a měsíční rezervy v částce 1 000 Kč od jeho příjmů k závěru, že žalovanému zůstávají měsíčně k dispozici volné finanční prostředky v částce 10 384 Kč, a tudíž je schopen hradit splátky úvěru. Konečně žalobkyně doložila též scoring žalovaného provedený zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, po jehož provedení vyhodnotil tento zaměstnanec žalovaného jako výborného klienta.
6. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni datum byla část obchodního závodu právnická osoba anonymizováno převedena na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 12. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem a v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 2. 1. 2021.
7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
11. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
12. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
13. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
14. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
15. Co se týče příjmů žalovaného, ty byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výpisů z účtu. Pokud však jde o výdajovou stránku žalovaného, tak nelze přehlédnout zjevnou disproporci mezi žalovaným uváděnými měsíčními výdaji ve výši 5 000 Kč a výší výdajových transakcí na jeho bankovním účtu. Jelikož tyto výdajové transakce výrazně přesahovaly žalovaným uváděné výdaje ve všech třech sledovaných měsících, je zjevné, že tato disproporce nebyla způsobena jednorázovým nepravidelným výdajem, nýbrž výdaje žalovaného byly vyšší, než kolik uváděl v žádosti o úvěr. Ve všech sledovaných měsících přitom tyto výdaje dokonce přesahovaly příjmy žalovaného ze zaměstnání. Vzhledem k tomu, že byl zůstatek žalovaného na účtu ve dvou měsících nulový a v jednom měsíci dokonce záporný, lze usuzovat na skutečnost, že žalovaný byl jen stěží schopen vyjít se svými financemi. Tuto skutečnost však právní předchůdce žalobkyně ve své analýze majetkových poměrů žalovaného žádným způsobem nezohlednil. Jestliže by tak učinil, nemohl by dle názoru soudu dospět k závěru o schopnosti žalovaného bez obtíží splácet poskytnutý úvěr. Dále je podstatné také to, že právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem neověřoval tvrzení žalovaného o tom, že skutečně bydlí s rodiči. Za tímto účelem mohl po žalovaném požadovat kupříkladu čestné prohlášení rodičů žalovaného o tom, že s nimi skutečně bydlí a jakou částkou případně přispívá na chod domácnosti. To však neučinil a v rozporu s výše citovanou judikaturou spoléhal pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného. Nadto je možno ještě zmínit, že žalovanému musely nutně vznikat nad rámec výdajů na stravování ještě náklady minimálně na ošacení, drogerii a v neposlední řadě také na dojíždění do zaměstnání, neboť místo výkonu práce žalovaného se dle pracovní smlouvy nacházelo v obec a žalovaný měl bydlet ve obec Tyto náklady pak nejsou v žádosti o úvěr vůbec uvedeny.
16. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
17. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
21. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkově 13 700 Kč a přeplatil tak poskytnutou jistinu. Soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když řízení bylo co do části požadované smluvní pokuty zastaveno nikoli pro chování žalovaného po podání žaloby, a tudíž procesní zavinění na tomto částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, a ve zbývající části byla žalobkyně neúspěšná. Ve věci byl tedy plně úspěšný žalovaný, který by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).