Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 179/2021-74
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 174 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 300 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 10 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 650 Kč od 22. 12. 2020 do 14. 5. 2021 a zákonným úrokem z částky 10 350 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 742,71 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 6 524 Kč, v této části se žalobce zamítá.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 300 Kč ve výši 8,25 % ročně od 15. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 10 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 650 Kč od 22. 12. 2020 do 14. 5. 2021 a zákonným úrokem z částky 10 350 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 742,71 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zaplacení částky 6 524 Kč, v této části se žalobce zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 4. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 650 od 22. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 %, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 742,71 Kč, částky 6 524 Kč a uhradit náklady řízení výši 2 071 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, dne 19. 4. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto finance spolu s částkou 10 350 Kč, představující příslušenství úvěru za dobu jeho trvání, resp. kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek z správu úvěru, příp. poplatek za uzavření smlouvy splatné při uzavření smlouvy a poplatek za hotovostní inkaso splátek vrátit. Žalovaný měl uhradit částku 25 350 Kč v měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Splatnost poslední splátky byla stanovena na den 19. 5. 2019 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Žalovaný uhradil celkem částku 13 700 Kč, tedy 7 řádně uhrazených splátek.
3. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu převedena na společnost právnická osoba, IČO. Následně byla pohledávka za žalovaného postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020. Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeně dopisem ze dne 19. 1. 2021.
4. Na výzvu soudu žalobce dne 7. 9. 2021 (č.l. 48-56) svou žalobu doplnil tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného především na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl své údaje, příjmy, výdaje, zaměstnání. Žalovaný poskytnuté údaje potvrdil svým podpisem. Žádost byla posuzována s odbornou péčí, bylo zjištěno, že žalovanému měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 5 900 Kč a po odečtení splátky ve výši 1 950 Kč mu tak zbývalo k dispozici 3 900 Kč, kterými mohl volně disponovat. Po posouzení předložených dokladů, které žalobce v kopii přiložil, původní věřitel k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostačující.
5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) za doručovací adresu místo jeho pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10 ). Žaloba i předvolání k prvnímu jednání byly zaslány žalovanému na shora uvedenou doručovací adresu. Protože nebyl adresát zastižen, byla mu zanechána výzva, aby si písemnosti vyzvedl na poště. Žalovaný si zásilku v desetidenní úložní lhůtě nevyzvedl. Soud považuje žalobu i předvolání za doručené uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
6. Současně byl žalovaný vyzván, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.
7. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
8. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
9. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru (č.l. 17), listin y nazvané credit scoring (č.l. 50) a listin y nazvané finanční analýzy (č.l. 56) bylo prokázáno, že žalovaný dne 19. 4. 2018 požádal o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč. V žádosti uvedl, že je OSVČ s příjmem 21 570 Kč, jeho výdaje činí celkem 6 970 Kč. K tomu přiložil živnostenský list a faktury. Je svobodný, bydlí na ubytovně, koleji atp. Smlouvou o úvěru číslo (č.l. 18-19) a fomláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 20-21) bylo prokázáno, že původní věřitelka společnost právnická osoba, IČO a žalovaný podepsali dne 19. 4. 2018 tuto smlouvu, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout a také poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku 15 000 Kč a zaplatit úroky – celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 25 950 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 13 splátkách po 1 950 Kč (viz předpis splátek č.l. 22), a to vždy ke každému 19. dni v kalendářním měsíci. RPSN činila 189,38 %.
10. Žalobkyně dále doložila výdajové pokladní doklady na jméno žalovaného, výpis z živnostenského rejstříku, smlouvu o dílo a faktury dokladující příjmy žalovaného.
11. Původní věřitelka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 (viz smlouva na č.l. 24-35 spisu) a postoupení pohledávky žalovanému oznámila dopisem ze dne 19. 1. 2021 (viz oznámení na č.l. 36 spisu), který byl žalovanému odeslán doporučeně dne 22. 1. 2021 (viz podací lístek č.l. 37 spisu).
12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
13. Z provedeného dokazování vyplývá následující skutkový stav:
14. Předchozí věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť neprovedla lustraci žalovaného v rejstřících dlužníků. Ze předložených listinných důkazů vyplývá, že žalovaný byl OSVČ a jak uvedla sama žalobkyně, měsíčně mu zbývalo při odečtení příjmů a výdajů k úhradě případných ostatních závazků 5 900 Kč a po odečtení splátky ve výši 1 950 Kč (uložené předmětnou smlouvou) mu tak zbývalo k dispozici 3 900 Kč, kterými mohl volně disponovat. Přesto předchozí věřitelka poskytla žalovanému úvěru ve výši 15 000 Kč, přičemž splátka úvěru měla činit měsíčně 1 950 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nerozporoval, ačkoliv má v tomto směru břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že žalovaný doposud uhradil pouze částku 13 700 Kč.
15. Soud posuzoval věc dle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o. z.) a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
21. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
22. Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, a proto je smlouva o úvěru ze dne 19. 4. 2018 absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Pokud původní věřitelka poskytla žalovanému, kterému po odečtení příjmů a výdajů dle jejího vlastního tvrzení zbývalo 5 900 Kč, úvěr ve výši 15 000 Kč, (kdy reálně však měl žalovaný uhradit částku 25 350 Kč), přičemž měsíční splátka měla činit 1 950 Kč, nemohla se objektivně domnívat, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. O tom svědčí i skutečnost, že žalovaný zaplatil pouze částku 13 700 Kč, tedy 7 splátek. Nadto žalobkyně nedoložila, že by právní předchůdkyně prováděla lustrace v evidencích dlužníků na žalovaného či jinak blíže zkoumala jeho další závazky.
23. Původní věřitelka tedy poskytla žalovanému plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 15 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, že žalovaný dosud uhradil pouze částku 13 700 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalovanému, aby uhradil žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu ve výši 1 300 Kč (15 000 Kč – 13 700 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
24. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti zápůjčky sjednané v neplatné smlouvě o zápůjčce. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byl žalovaný povinen splnit dluh (vrátit jistinu zápůjčky) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění byla odeslána doporučeně žalovanému dne 17. 3. 2021. Žalovaný byl povinen plnit ve lhůtě do 14. 4. 2021. Pokud neplnil, ocitl se dnem 15. 4. 2021 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , tedy ve výši 8,25 % ročně.
25. Žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
26. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v obec prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.