Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 135/2021-43
Okresní soud v Kroměříži rozhodl předsedou senátu JUDr. Ivanem Jordánem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 11 600 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 7 400 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 991,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 654,65 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do 18. 9. 2020, zákonného úroku z prodlení z částky 4 733,42 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % z částky 4 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a co do úroku 23,72 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 7 400 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 991,61 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 654,65 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do 18. 9. 2020, zákonného úroku z prodlení z částky 4 733,42 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % z částky 4 200 Kč od 19. 9. 2020 do zaplacení, a co do úroku 23,72 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 11 600 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 991,61 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 654,65 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem 23,72 % ročně z částky 8 933,42 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela
s žalovanou dne 25. 7. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč splatit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná půjčku řádně nesplácela, když dosud uhradila pouze 5 800 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou
o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019.
3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, které byly ověřovány doklady od žalované. Tyto informace byly zaznamenány v Zákaznické kartě.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřila. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
7. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
8. Ze zákaznické karty ze dne 25. 7. 2017 bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím žalovaná požádala původního věřitele o poskytnutí zápůjčky ve výši 10 000 Kč, přičemž v zákaznické kartě uvedla, že žije v nájmu s partnerem a nezaopatřeným dítětem, je na mateřské/rodičovské dovolené s celkovou měsíční podporou 7 636 Kč. Výdaje žalované činí měsíčně 5 000 Kč s tím, že nájem hradí partner. Předchozí věřitel měl mít k dispozici složenky a rozhodnutí o přiznání výživného. Žalobkyně soudu doložila kopii neúplné nájemní smlouvy a kopii 3 poštovních poukázek. Z prohlášení žalované vyplývá, že je proti ní vedena exekuce.
9. Smlouvou o zápůjčce bylo prokázáno, že původní věřitel a žalovaná podepsaly dne 25. 7. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které se původní věřitel zavázal poskytnout a také poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli jistinu ve výši 10 000 Kč a zaplatit poplatek v částce 7 400 Kč, to vše v 58 týdenních splátkách po 300 Kč.
10. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a postoupení pohledávky žalované oznámil dopisem ze dne 29. 11. 2019 (srov. smlouvu o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek).
11. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 4. 9. 2020.
12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
13. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že původní věřitel řádně zjišťoval a posuzoval majetkové a osobní poměry žalované.
14. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
15. Původní věřitel poskytl žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitel důsledně zjišťoval schopnost žalované úvěr splácet. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek.
16. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy
o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
21. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí
a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
22. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr (resp. zápůjčku) poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr (zápůjčku) splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitel nepostupoval dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované, žalobkyně soudu nedoložila relevantní doklad, který by prokazoval ověřování tvrzených příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením smlouvy. Příjmy a výdaje žalované tak nelze ověřit. Nelze přitom přehlédnout, že již s úhradou nákladů na bydlení byla žalovaná plně odkázána na partnera, přičemž výše těchto nákladů, jakož i samo tvrzení o jejich úhradě partnerem, zůstaly zcela nedoloženy. K ověření příjmů žalované pak žalobkyně doložila soudu toliko poštovní poukázky dokládající podporu ČSSZ. Žalobkyně navíc ani nedoložila žádný doklad o tom, že by snad původní věřitel provedl lustraci žalované v příslušných registrech dlužníků. Uvedený postup právní předchůdkyně žalobkyně je o to více zarážející, jestliže z prohlášení žalované je patrno, že proti ní byla vedena exekuce. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdkyně ověřovala výši vymáhané částky, stav exekučního řízení, výši měsíční splátky, či třeba jen obrat na bankovním účtu žalované apod. Nadto třeba podotknout, že exekuce není vůbec promítnuta do měsíčních výdajů. Stejně tak nejsou do výdajů zahrnuty ani náklady na péči
o nezaopatřené dítě. Žalobkyně tak nikterak neposuzovala náklady žalované na bydlení, na exekuci a ani na dítě, přesto vycházela z použitelného příjmu pouze 2 636 Kč. Postup žalobkyně navozuje pochybnosti o tom, že skutečným cílem žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bylo posoudit úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu se jednalo pouze o formalistické zachycení příjmů
a výdajů žalované.
24. Původní věřitel tedy poskytl žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 10 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradil pouze 5 800 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní
o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní
a netvrdila, že by snad uhradila vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, částku 4 200 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta.
25. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 o. z. Soud nemohl vycházet ze splatnosti úvěru sjednané v neplatné smlouvě. Ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. byla žalovaná povinna splnit dluh (vrátit jistinu úvěru) na žádost věřitele, a to bez zbytečného odkladu od doručení výzvy. Výzva k plnění obsažená v předžalobní výzvě byla žalované odeslána doporučeně dne 4. 9. 2020, dne 7. 9. 2020 se tedy tato výzva dostala do dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit v souladu s výzvou nejpozději do 18. 9. 2020. Pokud neplnila, ocitla se počínaje dnem 19. 9. 2020 v prodlení s úhradou dluhu a od tohoto data náleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši 8,25 % ročně.
26. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady ji však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
27. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř.
28. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč (soud přitom vychází z předmětu řízení bez příslušenství), dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.