Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (6)No categories available
19 C 258/2021-15
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 10 164,50 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 22. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do
-) částky ve výši 2 164,5 Kč
-) zákonného úroku z prodlení z částky 10 164,5 Kč ve výši 8,05 % jdoucího
od 22. 12. 2017 do zaplacení,
zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 293,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 22. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do -) částky ve výši 2 164,5 Kč -) zákonného úroku z prodlení z částky 10 164,5 Kč ve výši 8,05 % jdoucího od 22. 12. 2017 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 293,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 31. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 10 164,50 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut společností právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, obec a číslo 00 (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 11. 2017 (dále jen„ smlouva“). Tato smlouva byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou elektronicky prostřednictvím webové stránky webová adresa, na které se žalovaná nejprve registrovala zadáním osobních a dalších údajů,
po jejichž vyplnění jí byl zřízen uživatelský účet. Následně žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně prostřednictvím elektronického formuláře požádala o poskytnutí konkrétního úvěru. Na základě této žádosti byl žalované poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, a to převodem na jí sdělený bankovní účet č. bankovní účet, dne 21. 11. 2017 Tyto peněžní prostředky měly být splaceny spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 164,50 Kč dne 21. 12. 2017. Žalovaná však sjednanou částku do uvedeného data neuhradila ani z části. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě předžalobní upomínky žalobkyně ze dne 2. 2. 2021. Žalovaná částka tak představuje nesplacenou jistinu úvěru ve výši 8 000 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 164,50 Kč
a dále žalobkyně požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 164,50 Kč od 22. 12. 2017 do zaplacení. Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla posuzována prostřednictvím lustrace žalované z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI, přičemž uvedla, že nevznikly důvodné pochyby ohledně možnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud neposoudil nárok žalobkyně z titulu smlouvy
o spotřebitelském úvěru, požaduje posouzení nároku týkající se jistiny jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se k tomuto procesnímu postupu nevyjádřila, ačkoli jí výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.
4. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 21. 11. 2017 se žalovanou prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala čerpané peněžní prostředky spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 164,50 Kč, tj. celkem částku 10 164,50 Kč, splatit dne 21. 12. 2017, a to formou jednoho bezhotovostního převodu
na bankovní účet právní předchůdkyně žalobkyně (prokázáno citovanou smlouvou o úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 8 000 Kč poskytla, a to převodem na účet, který žalovaná uvedla ve smlouvě (bankovní účet), žalovaná však uvedenou částku
do sjednaného dne splatnosti v plné výši neuhradila (prokázáno výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, byla pohledávka za žalovanou z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni. Ke dni postoupení pohledávky výše pohledávky činila 21 925,75 Kč. Žalovaná byla o postoupení pohledávky řádně vyrozuměna a zároveň byla vyzvána k úhradě dlužné částky (prokázáno citovanou smlouvou o postoupení pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 a podacím archem). Žalovaná na dlužnou částku ničeho neuhradila, neučinila
tak ani na základě předžalobní výzvy k plnění (prokázáno výzvou před podáním žaloby ze dne 2. 2. 2021 a podacím archem).
5. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením
této smlouvy zkoumána schopnost žalované sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost),
a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel.
6. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované odkázala pouze na provedenou lustraci z veřejně dostupných registrů, jak je uvedeno výše. K těmto skutečnostem však neoznačila žádné důkazní prostředky. Z žaloby zaslané žalobkyní soudu nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli jinak zkoumala úvěruschopnost žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedla, jak úvěruschopnost žalované byla zkoumána, nebyla žalobkyně ve smyslu § 118a odst. 1
a 3 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř. “) soudem dále vyzývána k doplnění tvrzení a důkazních prostředků, ani upozorňována na nedostatečně prokázané řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle níže uvedených ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39). Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). V daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, když schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr prakticky vůbec nezkoumala, resp. neprokázala, že by tuto schopnost žalované skutečně řádně zkoumala.
7. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru
se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky
na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení
toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala,
co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
9. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
10. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
11. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem
nebo s ním jinak jedná.
12. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem
ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.
14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru
nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je
to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020
ve věci sp. zn. C -679/18, OPR- Finance s. r. o. vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná
se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu
46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem
na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat
tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.
17. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný
pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.
Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
20. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , zdůraznil,
že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy
(a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání
toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu
o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
21. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací
k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli
do dluhové pasti.
22. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Ve věci tudíž nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a že by tak splnila podmínky,
za nichž bylo možné úvěr žalované poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.
23. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku
8 000 Kč, kterou jí žalovaná v plném rozsahu nevrátila, soud dospěl k závěru, že se žalovaná
na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně
ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky, která nebyla právní předchůdkyni žalobkyně, potažmo žalobkyni na jistině splacena, tj. částky 8 000 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.
Ve zbývajícím rozsahu, který se týkal zákonného úroku z prodlení z částky 10 164,50 Kč ve výši 8,05 % ročně od 22. 12. 2017 do zaplacení soud žalobu zamítl, a to s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020 ). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalované (dne 21. 6. 2021), a ode dne následujícího
lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalované, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím
ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 22. 6. 2021, do zaplacení. Soud žalobu zamítl
i co do částky 2 164,50 Kč, která představuje poplatek za poskytnutí úvěru, a to s ohledem
na nedostatečně prokázané řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované, jak je uvedeno výše.
24. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , když neshledal důvod pro její prodloužení.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni,
jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 293,10 Kč, přičemž tato částka představuje 57,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 78,71 % a úspěchu žalované v rozsahu 21,29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená
dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 164,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč
dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může
se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.