Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 248/2021-30
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 17 010 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 740 Kč jdoucím od 11. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 740 Kč jdoucím od 11. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 17 010 Kč s příslušenstvím specifikovaným v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 010 Kč jdoucím od 21. 2. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že„ Žalovaný s žalobcem uzavřel dne 27.12.2018 smlouvu o úvěru ve výši 27 270,00 Kč (skládající se z půjčené částky 15 000,00 Kč a souhrnného poplatku 12 270,00 Kč), podle které měl splácet týdně 455,00 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Zaplacená částka 10 260,00 Kč se započetla na půjčenou jistinu v poměru 56. 497% a v poměru 43. 503% na souhrnný poplatek – odst. 4. čl. Splácení úvěru Smluvních podmínek Smlouvy. Žalovaná částka 17 010,00 Kč se skládá z nesplacené půjčené jistiny (z každé splátky na jistinu započteno v poměru 56. 497%) a z nesplacené části souhrnného poplatku (z každé splátky na souhrnný poplatek započteno v poměru 43. 503% - souhrn úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a poplatku za hotovostního inkasa splátek - týdenní výběr splátek v místě bydliště klienta) – odst. 4. čl. Splácení úvěru Smluvních podmínek Smlouvy. Poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek, je tvořen zejména odměnou obchodního zástupce za hotovostní výběr týdenních splátek v místě bydliště žalovaného, dále nákladů na jízdy s tím spojené, dále na administrativní zpracování úvěru, zavedení do systému účtování, dále tisk a zhotovení dokumentů potřebných Smlouvy, atd. Nejedná se o sjednaný úrok, jedná se o poplatek za zpracování a doručení úvěru a hotovostní inkaso splátek. V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru (konkrétně čl. "Následky porušení povinnosti Klienta") stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Podle platební historie, kterou žalobce předkládá jako důkaz, ovšem žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku žalovaným ve výši 10 260,00 Kč, vydělil týdenní splátkou 455,00 Kč a vypočetl tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Splatnost pohledávky žalobce by podle tohoto klíče nastala již ke dni 13.06.2019. Žalobce ovšem ve své žalobě požaduje zákonný úrok z prodlení pouze od doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy žalobce nechal uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a jako datum splatnosti určuje 20.02.2020 a datum prodlení ke dni 21.02.2020“
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 27. 12. 2018 se žalobcem smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě byla žalovanému proti jeho podpisu poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč a žalovaný se zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč celkem 27 270 Kč, přičemž 15 000 představuje dle smlouvy úvěr, částka 2 970 Kč představuje úrok, částka 4 500 Kč představuje poplatek za zpracování a doručení úvěru a částka 4 800Kč představuje poplatek za hotovostní inkaso splátek (smlouva o spotřebitelském úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční karta klienta). Přímo ve smlouvě je uvedena zápůjční úroková sazba ve výši 70,89 % ročně. Z karty klienta vyplývá, že žalovaný celkem uhradil žalobci částku ve výši 10 260 Kč. Předžalobní výzvou založenou ve spise na č. l. 28 byl žalovaný zástupcem žalobce vyzván k zaplacení dlužné částky do 7 dnů ode dne doručení upomínky. Z potvrzení o podání se podává, že výzva byla předána k poštovní přepravě dne 30. 11. 2020.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobcem nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvě o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 4 500 Kč představující poplatek za zpracování úvěru a částka ve výši 4 800 Kč představující poplatek za hotovostní inkaso Kč, které měl žalovaný vedle jistiny ve výši 15 000 Kč a úroku ve výši 2 970 Kč zaplatit navíc, byť, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako„ poplatek za zpracování úvěru či hotovostní inkaso“ by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že částky byly ve smlouvě rozděleny na tři části: na úroky, administrativní činnosti a poplatky za hotovostní inkaso. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální (ostatně sám žalobce v žalobě při specifikaci výše dluhu žalovaného uváděl jen částku jistiny a„ souhrnného poplatku“, ale již žádným dalším způsobem nespecifikoval, jakou část z jím uváděných složek tohoto poplatku měl žalovaný pokrýt) a že celá částka požadovaných poplatků nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Tento závěr soudu je navíc podepřen i tím, že ve smlouvě vyjádřená zápůjční úroková sazba ve výši 70,89 % ročně obsahuje jak úroky, tak i všechny poplatky. Žalobce tak ve smlouvě pouze zastíral skutečnou povahu částek požadovaných nad rámec poskytnuté jistiny. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatků“ jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje roční úrok ve výši 70,89 %, je ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o úvěru. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvě vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v prosinci 2018 činila 8,59 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru.
7. Jelikož je ujednání o úrocích esenciální náležitostí smlouvy o úvěru, které nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 2395 občanského zákoníku ), je celá smlouva jako celek neplatná. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo všechno plnění žalobce žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 15 000 Kč.
8. Jak bylo shora uvedeno, z obsahu žaloby a listin k ní připojených vyplývá, že žalovaný uhradil dosud celkem částku 10 260 Kč. Ze shora uvedených důvodů tedy soud uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 4 740 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků předžalobní výzvou založenou ve spise na č. l. 28, kde byl vyzván k vrácení dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že výzva byla podána k poštovní přepravě dne 30. 11. 2020. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. , se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 3. 12. 2020 a do 7. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 10. 12. 2020. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 11. 12. 2020 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
9. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení po procesně podlehnuvším žalobci. Ze spisu je ale zřejmé, že žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, a to ani jako nezastoupenému žalovanému ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.