Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 167/2021-32
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 17 108,57 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 808,57 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 648,03 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 300 Kč od 26. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 348,03 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 808,57 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 648,03 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 300 Kč od 26. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 348,03 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 54 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 17 108,57 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 8 917 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 1 789 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 316 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělila žalovaná, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalované, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy. Žalovaná pak výslovně stvrdila, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil její schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásila, že poskytla úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopna spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli spravedlivě požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravdivosti sdělených informací a dokladů. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila. Celkově pak žalovaná uhradila za dobu trvání smluvního vztahu částku 700 Kč a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna 9 648,03 Kč na jistině a 7 460,54 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 26. 6. 2018 do zaplacení (za období od 26. 6. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 307,58 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 30. 7. 2019 do zaplacení (za období od 30. 7. 2019 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 1 360,10 Kč). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Nerozporovala přitom, že s právním předchůdcem žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu o zápůjčce ani to, že jí byly finanční prostředky na základě této smlouvy poskytnuty. Namítala však, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy neposoudil její schopnost zápůjčku splácet. Dále žalobkyně neprokázala, k jakému datu se stala splatnou částka specifikovaná v žalobním návrhu a že bylo žalované doručeno oznámení o této splatnosti. Konečně žalovaná vyjádřila přesvědčení, že požadovaný úrok ve výši 29 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, neboť je požadován nikoli v obvyklé výši.
3. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 10 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 1 798 Kč, poplatkem za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč (celkem 18 917 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 316 Kč (poslední splátka 273 Kč).
5. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovanou. Dle uvedených údajů měla žalovaná v době poskytnutí zápůjčky pobírat starobní důchod ve výši 8 333 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím výměru důchodu. Žalovaná měla bydlet ve spolubydlení. Odhadované měsíční výdaje žalované pak byly uvedeny ve výši 2 000 Kč měsíčně.
6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, kdy žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byla žalovaná zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu na adresu uvedenou v zákaznické kartě žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne datum. Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 28. 1. 2021, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 29. 1. 2021.
7. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
8. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Příjmy žalované měly být údajně ověřeny prostřednictvím výměru důchodu, který však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit příjmovou stránku žalované, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a dále s ohledem na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Co se týče výdajů žalované, tak není v první řadě jednoznačně zřejmé, z čeho měly sestávat uváděné odhadované měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč a jakým způsobem byly případně ověřeny. Lze se však domnívat, že šlo o výdaje potřebné k zajištění základních životních potřeb žalované jako je jídlo, drogerie oblečení a podobně. Není však zřejmé, zda do těchto výdajů byly zahrnuty rovněž náklady žalované na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce a jež nelze zpravidla ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je třeba výši těchto výdajů vždy prověřovat. Třeba říci, že výše uváděných měsíčních výdajů se jeví jako až nereálně nízká i v případě, že by v této částce nebyly zahrnuty náklady na bydlení. V zákaznické kartě je uvedeno pouze tolik, že žalovaná bydlela ve spolubydlení, aniž by bylo jasné, jakou částkou se podílela na úhradě výdajů s bydlením spojených a jakým způsobem byla tato skutečnost prověřována.
15. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované nutno zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
16. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
17. V daném případě se žalovaná dovolala neplatnosti smlouvy z důvodu absence řádného posouzení své úvěruschopnosti tak, jak to předpokládá § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když konstruuje neplatnost uzavřené smlouvy jako neplatnost relativní. V této souvislosti je však vhodné zmínit, že i kdyby žalovaná neplatnost nenamítla, tak ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto nemůže příslušné ustanovení v této části neaplikovat, což výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
19. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně celkově uhradila jejímu právnímu předchůdci částku 700 Kč (což plyne také z doložené tabulky umoření), zbývá jí uhradit na jistinu částku 9 300 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne datum žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované oznámení doručeno dne 19. 2. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalované pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 2. 3. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 3. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 6. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 3. 2020, tj. 10 % ročně. Co do zbývající částky 7 808,57 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 648,03 Kč od 30. 7. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 300 Kč od 26. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 348,03 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
20. Ještě třeba zmínit, že s ohledem na shora přijatý závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a žalobkyni tak vznikl nárok pouze na úhradu zbývající jistiny z titulu bezdůvodného obohacení, se soud nezabýval sjednanou výší úroku a jeho případným rozporem s dobrými mravy ani tím, k jakému datu by se staly splatnými požadované nároky v situaci, kdy by byla smlouva o úvěru shledána jako platně uzavřená, jelikož se to jeví jako nadbytečné a pro posouzení věci nerelevantní.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 25 934,92 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 10 562,63 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 6. 10. 2021). Žalobkyně tak byla úspěšná ze 41 % a z 59 % byla neúspěšná (z 59 % byla úspěšná žalovaná). Žalovaná tak má vůči žalobkyni právo na náhradu 18 % celkových nákladů řízení.
22. Náklady žalované sestávají z paušální náhrady dle § 151 odstavce 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Dle § 2 odst. 3 cit. vyhlášky pak náleží žalované paušální odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon (písemné podání ve věci samé - odpor). Žalovaná má tedy vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v částce 54 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.