Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 135/2021-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 627,20 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 892 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 735,20 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 10 492 Kč od 16. 2. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 892 Kč od 5. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 Kč od 5. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 892 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 735,20 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 10 492 Kč od 16. 2. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 892 Kč od 5. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 Kč od 5. 6. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 18 627,20 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 12 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 12 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 10 600 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně v celkové výši 2 146 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 3 404 Kč a odměny za komfortní splácení v hotovosti ve výši 5 050 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 377 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listin y byly skutečně předloženy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Konečně žalobkyně poukázala na skutečnost, že nesplnění povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost spotřebitele nemá za důsledek absolutní neplatnost smlouvy. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkově pak žalovaný uhradil za dobu trvání smluvního vztahu 2 108 Kč a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 10 492 Kč na jistině a 8 135,20 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne datum. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 5. 6. 2018, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným, do zaplacení (za období od 5. 6. 2018 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 473,98 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 29 % ročně za dobu od 16. 2. 2019, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do zaplacení (za období od 16. 2. 2019 do 20. 1. 2020 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 2 865,19 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 12 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 2 146 Kč, poplatkem za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 3 404 Kč a poplatkem za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 5 050 Kč (celkem 22 600 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 377 Kč (poslední splátka 357 Kč).
4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu ze dne datum podepsanou žalovaným. Dle uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 5 245 Kč, což mělo být ověřeno prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek. Nadto měl mít žalovaný ještě další blíže nespecifikované příjmy ve výši 8 828 Kč měsíčně a konečně uvedl ještě další blíže nespecifikované příjmy domácnosti ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl dle poskytnutých údajů bydlet s rodiči. Jako své výdaje žalovaný uvedl blíže nespecifikované„ odhadované měsíční výdaje“ ve výši 3 000 Kč měsíčně.
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne datum. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 23. 4. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 24. 4. 2020.
6. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
7. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
8. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
9. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
10. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
13. Co se týče příjmů žalovaného, tak není v první řadě zřejmé, že by se právní předchůdce žalobkyně jakkoli zabýval tím, z čeho měly sestávat žalovaným uváděné ostatní příjmy nad rámec příjmů ze zaměstnání a jakým způsobem měly být tyto příjmy případně prověřovány. S ohledem na skutečnost, že tyto příjmy převyšovaly údajné příjmy žalovaného ze zaměstnání, které byly velice nízké, a tudíž byly pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela zásadní, by se dalo ze strany právního předchůdce žalobkyně očekávat, že bude původ těchto příjmů zjišťovat a řádně ověřovat. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které však žalobkyně nedoložila. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smluv dostál své povinnosti řádně posoudit příjmy žalovaného ze zaměstnání, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a dále s ohledem na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. Zdejší soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích o tom, že je postačující, aby listin y, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici pouze ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. Pokud jde o výdaje žalovaného, tak není v první řadě jednoznačně zřejmé, z čeho měly sestávat žalovaným uváděné odhadované měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč a jakým způsobem byly případně ověřeny. Lze se však domnívat, že šlo o výdaje potřené k zajištění základních životních potřeb žalovaného jako je jídlo, drogerie, oblečení a podobně, kdy ohledně těchto výdajů lze v zásadě připustit, aby právní předchůdce žalobkyně vycházel z žalovaným uváděných výdajů, neboť jde o výdaje, které lze poměrně jednoduše snížit s ohledem na aktuální finanční situaci žalovaného. To však nelze říct o nákladech na bydlení. Jestliže žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů, bylo povinností právního předchůdce žalobkyně toto tvrzení žalovaného ověřit. Za tímto účelem mohl právní předchůdce žalobkyně po žalovaném požadovat kupříkladu čestné prohlášení jeho rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částku případně přispívá na chod domácnosti. To však zjevně neučinil a spoléhal se pouze na ničím nepodložené prohlášení žalovaného.
14. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného nutno zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál před uzavření shora uvedené smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
20. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkově 2 108 Kč (toto plyne také z doložené tabulky umoření), zbývá mu uhradit na jistinu částku 9 892 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne datum žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 19. 2. 2020. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 2. 3. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 3. 3. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 5. 6. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 3. 2020, tj. 10 % ročně. Co do zbývající částky 8 735,20 Kč, co do úroku ve výši 29 % ročně z částky 10 492 Kč od 16. 2. 2019 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 892 Kč od 5. 6. 2018 do 2. 3. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 Kč od 5. 6. 2018 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný (soud vzal při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci v úvahu rovněž úroky a úroky z prodlení, které kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 29. 9. 2021). Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.