Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 243/2020-31

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 72 025,20 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 025,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do datum a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 025,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do [datum] a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 72 025,20 Kč s příslušenstvím s tím, že její právní předchůdce společnost právnická osoba dne datum uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit spolu s poplatkem za správu úvěru ve výši 6 600 Kč, inkasním poplatkem ve výši 800 Kč a úrokem ve výši 8 400 Kč. Žalobkyně též požadovala smluvní pokutu ve výši 25 225,2 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla právním předchůdcem žalobkyně ověřena tím způsobem, že si od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných poměrech, o bydlení, o vyživovaných osobách a o výši měsíčních příjmů a výdajů. Dále byla scoringem zhodnocena finanční situace žalovaného a konečně bylo prověřeno rovněž to, zda proti žalovanému není vedeno exekuční řízení či zda nežádá o povolení oddlužení. Žalovaný však své povinnosti splatit úvěr řádně nedostál a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen zažalovanou částku. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena nejdříve na společnost právnická osoba, právnická osoba a poté byla anonymizováno na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky při podpisu smlouvy ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně a poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 1 200 Kč, za správu úvěru ve výši 6 600 Kč a za hotovostní inkaso ve výši 5 700 Kč v 13 měsíčních splátkách po 3 900 Kč. V čl. V odst. 4 byla pro případ prodlení žalovaného sjednána smluvní pokuta ve výši 0, 1 % denně z dlužné částky. Ke smlouvě pak žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Dále žalobkyně doložila pracovní smlouvu a výplatní pásky, dle kterých byl žalovaný zaměstnaný a za měsíc srpen 2017 měl příjem 15 960 Kč, za měsíc listopad 2017 ve výši 16 443 Kč a za měsíc prosinec 2017 ve výši 9 308 Kč. Dle SIPO žalovaný hradil v měsíci listopadu 2017 za elektřinu 2 000 Kč, plyn 1 500 Kč a rozhlasové a televizní poplatky 180 Kč. Dle žádosti o poskytnutí úvěru má žalovaný příjem 13 903 Kč, za elektřinu a plyn hradí 3 772 Kč, za stravování 4 000 Kč, ostatní výdaje 200 Kč a splátky úvěru 3 000 Kč. Jako průměrné měsíční výdaje žadatele byla uvedena částka 5 786 Kč a celé domácnosti 11 572 Kč. Dle finanční analýzy lze žalovanému poskytnout úvěr s maximální měsíční splátkou 7 117 Kč, minimální výdaje má 3 050 Kč a rezerva činí 1 000 Kč Dle credit scoringu lze žalovanému poskytnout úvěr do 70 000 Kč.

5. Dle notářského zápisu NZ číslo, N 842/2018 společnost právnická osoba koupila společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost právnická osoba a na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne datum, která byla dle podacího lístku následujícího dne odeslána.

6. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky v celkové výši 30 000 Kč, které měl žalovaný splatit společně se sjednaným poplatkem a úrokem ve splátkách. Pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

13. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdce žalobkyně řádně dostál své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o příjmy žalovaného ale také o výdaje, žalobkyně předložila sice doklady, dle kterých bylo možné ověřit výši příjmů a výdajů, nicméně soudu není zřejmé, proč výdaje žalovaného byly děleny mezi dvě osoby, když v příjmech byly zahrnuty pouze příjmy žalovaného a žádné jiné. Pokud by k tomuto dělení nedošlo, rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného by byla částka 2 931 Kč a bylo by zřejmé, že žalovaný není schopen splácet částku 3 900 Kč měsíčně. Žalobkyně navíc nepředložila důkazy k tvrzení, že by byl žalovaný lustrován v databázích k posouzení úvěruschopnosti (NRKI, příjmení apod.). S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

14. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

15. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

16. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 30 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

18. Žalovaný neuhradil na úvěr ničeho a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 30 000 Kč. Co do této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni právo na úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně doložila předžalobní upomínku ze dne datum a dle podacího lístku následujícího dne také odeslala žalovanému. Soud proto mohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení úroku z prodlení až od datum (soud vzal za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu bylo žalovaného doručeno třetí den ode dne podání zásilky k přepravě a následující den se žalovaná ocitla v prodlení). Žalobkyně pak požadovala úrok z prodlení ve výši ke dni datum, tj. ve výši 9,75 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni datum. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 025,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do datum a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč od datum do zaplacení, zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšnější žalovaný a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.