Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 43/2021-38
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 15 348,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 148,93 Kč s úrokem z prodlení v částce 642,43 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od datum do zaplacení, s úrokem v částce 479,31 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 200 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 148,93 Kč s úrokem z prodlení v částce 642,43 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 500 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem v částce 479,31 Kč a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 200 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně anonymizováno žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 348,93 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž žalovanému poskytla v den uzavření smlouvy v hotovosti finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k řádnému splácení a to i s úrokem a poplatky ve výši 8 917 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a ocitl se v prodlení. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 8 500 Kč a na poplatcích 6 848,93 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od datum do zaplacení, který za období od datum do datum kapitalizovala částkou 642,43 Kč a úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 500 Kč od datum do zaplacení, který za období od datum do datum kapitalizovala částkou 479,31 Kč. Žalovaný na pohledávku uhradil k datu podání návrhu na zahájení řízení 1 800 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Soud z předložených listin zjistil následující skutkový stav.
4. Právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, podepsala s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal takto poskytnuté prostředky splácet v 60-ti pravidelných týdenních splátkách ve výši 316 Kč (poslední splátka měla být ve výši 273 Kč) v hotovosti společně s úrokem sjednaným ve výši 1 789 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 720 Kč a inkasním poplatkem ve výši 4 408 Kč. Celková dlužná částka tak činila 18 917 Kč a celkové náklady úvěru 8 917 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Smluvní podmínky, v nichž bylo sjednáno, že úroková sazba činí 29 % p. a., přičemž je stanovena jako pevná, po celou sjednanou dobu trvání smlouvy a v případě, že dojde k prodloužení účinnosti smlouvy v důsledku prodlení žalovaného se splácením půjčky, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena. V čl. 10 podmínek bylo sjednáno, že v případě, kdy zákazník včas nesplní svou povinnost uhradit příslušnou splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části půjčky.
5. Žalovaný na půjčku dle tabulky umoření uhradil částku 1 800 Kč. Uhrazené částky byly započteny na dlužnou jistinu, ta tak činila ke dni zesplatnění 8 500 Kč, a na poplatky včetně úroku, které ke dni zesplatnění činily 6 848,93 Kč.
6. Dle zákaznické karty byl žalovaný zaměstnaný s příjmem 10 631 Kč, dalšími příjmy 3 000 Kč a dalšími čistými příjmy domácnosti 13 500 Kč a odhadované výdaje žalovaného činily 7 500 Kč, přičemž v ověřených dokumentech byl uveden výpis z bankovního účtu číslo, potvrzení o příjmu a výplatní páska 11/ 2016. Žalovaný dále uvedl, že je ženatý s počtem 4 vyživovaných osob.
7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což mu bylo oznámeno dopisem z téhož dne obsahujícím zároveň výzvu k úhradě, který byl odeslán dle podacího lístku datum. Dopisem ze dne datum žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce, aby uhradil dlužnou částku pod hrozbou podání žaloby. Dopis byl dle podacího lístku odeslán následujícího dne.
8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
9. Podle § 2392 odst. 1 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když neuhradil ničeho. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z..
17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v zákaznické kartě měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím výplatních pásek a pracovní smlouvy. Žalobkyně však nedoložila žádné dokumenty týkající se jak příjmové tak výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Kvůli této skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
22. Ze zákaznické karty nebylo zřejmé, zda si právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, když v zákaznické kartě žalovaný uváděl, že má příjmy 10 631 Kč, ostatní příjmy 3 000 Kč a odhadované výdaje 7 500 Kč, avšak dokumenty k tomuto chybí. Žalobkyně pouze dodatečně předložila nájemní smlouvu ze dne datum se stanovenou měsíční platbou na nájemné a platby spojené s užíváním bytu 9 000 Kč, výplatní pásku žalovaného od zaměstnavatele právnická osoba za listopad 2016 ve výši 2 022 Kč, výpis z běžného účtu s platbou od zaměstnavatele právnická osoba na výplatu žalovaného 14 873 Kč k datu datum a potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele právnická osoba za poslední 3 měsíce ve výši 15 000 Kč ze dne datum s potvrzeným nástupem do zaměstnání datum a výplatním dnem 15. dnem v měsíci. Ze zákaznické karty a nájemní smlouvy rovněž vyplynulo, že žalovaný má vyživovací povinnost vůči 4 nezletilým dětem. Žalobkyně dostatečně neověřovala příjmy a výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala výdaje žalovaného a disponibilní zůstatek příjmu žalovaného.
23. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
24. Jelikož žalovaný žalobkyni uhradil pouze 1 800 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v částce 8 200 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku (soud vzal za prokázané, že oznámení o postoupení pohledávky spojené s výzvou k úhradě dluhu bylo žalovanému doručeno třetí den ode dne podání zásilky k přepravě a následující den se žalovaný ocitl v prodlení) tedy od dne datum byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Je zjevné, že ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.