Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
75 C 119/2021-44
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Brachovou, LL.M. ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 6 107 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 999 Kč s :
-) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 57,51 Kč za období od 24. 11. 2020
do 13. 1. 2021;
-) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 999 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v částce 1 108 Kč s :
-) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 44,63 Kč za období od 1. 11. 2020
do 13. 1. 2021;
-) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 108 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení;
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 948,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 999 Kč s : -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 57,51 Kč za období od 24. 11. 2020 do 13. 1. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 999 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v částce 1 108 Kč s : -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 44,63 Kč za období od 1. 11. 2020 do 13. 1. 2021; -) úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 108 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení; zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 948,79 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , Občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř. “).
2. Žalobkyně se žalobou podanou dne datum domáhala u zdejšího soudu zaplacení částky
6 107 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne datum mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši
5 000 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný spolu dne datum uzavřeli úvěrovou smlouvu, a to elektronickými prostředky na dálku, přičemž identita žadatele o úvěr je ověřována tak, že žadatel o úvěr je povinen zaslat ze svého účtu 1 Kč na účet žalobkyně, přičemž shoduje-li se jméno, na které je bankovní účet veden se jménem žadatele o úvěr, je následně na daný účet schválená výše úvěru převedena. Na základě výše uvedené úvěrové smlouvy byla žalovanému dne 15. 1. 2020 převodem na účet poskytnuta částka 5 000 Kč, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 165 Kč. Celá výše úvěru včetně poplatku byla splatná do 30 dnů od jeho poskytnutí. Dnem poskytnutí je den, kdy byla částka odeslána na účet zákazníka, v tomto případě se jedná o den 14. 2. 2020. Žalovaný si v souladu s úvěrovou smlouvou sjednal tzv. korunový odklad, za což mu byl žalobkyní v souladu s úvěrovou smlouvou účtován poplatek ve výši 495 Kč a dále se žalovaný zavázal uhradit i poplatek za nadstandardní službu anonymizována dvě slova ve výši 99 Kč/měsíc. Pokud jde
o úvěruschopnost, zejména z výpisu z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet za období 1. 9. 2019 až 30. 9. 2019 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu žalovaného byl - 4 630,33 Kč a konečný zůstatek byl - 3 767,25 Kč, na předmětný účet byl žalovanému zaslán příjem ve výši 19 985 Kč; z předmětného výpisu dále vyplývá, že dne 23. 9. 2019 byla žalovanému vyplacena částka 5 000 Kč od právnická osoba anonymizováno a dne 24. 9. 2019 proběhla z účtu splátka ve výši 2 728 Kč na půjčku u bankovní ústav bankovní ústav. Žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 23. 10. 2020 vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu, a to ve lhůtě 30 dnů od sepsání předmětné předžalobní výzvy.
5. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).
6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdce provedl kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče dle ust. § 86 a 87 z. s. ú. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.
16. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, anonymizováno právnická osoba, dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).
17. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ).
18. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet za měsíc 09/2019 jasně vyplývá, že čistý příjem žalovaného sice v tomto měsíci byl cca 20 000 Kč, avšak doložení příjmu jediným výpisem z účtu považuje soud za nedostatečné, neboť výše příjmu dlužníka se v jednotlivých měsících v průběhu roku mohla lišit (např. kvůli výplatě mimořádných odměn apod.); z předmětného výpisu z účtu dále vyplývá, že počáteční i konečný zůstatek byl záporný a jasně z něj vyplývá, že žalovanému již bylo poskytnuty minimálně dvě jiné půjčky/úvěry u právnická osoba anonymizováno a bankovní ústav bankovní ústav, které měl žalovaný nepochybně rovněž povinnost splatit. Za této situace tedy není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, neboť z předmětných dokumentů naopak zcela jasně vyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté finanční prostředky z vlastních prostředků uhradit. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v souladu se zákonem, a smlouva o úvěru je tak neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).
19. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 4 999 Kč (tj. čerpané částka zápůjčky ve výši
5 000 Kč mínus celkové úhrady žalovanou ve výši 1 Kč) s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 57,51 Kč za období od 24. 11. 2020 do 13. 1. 2021 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 999 Kč od 14. 1. 2021 do zaplacení (výrok I.; počátek běhu úroku z prodlení soud stanovil uplynutím lhůty poskytnuté v předžalobní upomínce do 30 dnů od sepsání, což byl den 23. 11. 2020, když před předžalobní upomínkou žalovaný k úhradě celého dluhu vyzván nebyl). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
20. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované (výrok II.).
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 948,79 Kč, přičemž tato částka představuje 63,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,86 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,14 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající se z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř. o. s. ř. , či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ).