Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 86/2021-42
Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
zastoupený advokátem: údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 390,01 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 5.390 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 841,66 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 524,77 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 3.126,77 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.249,19 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 5.390 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 841,66 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 524,77 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 3.126,77 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.249,19 Kč za dobu od 21.5.2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum, ve znění podání ze dne datum, kterým vzal žalobu ohledně části nároku na zaplacení kapitalizovaného úroku, kapitalizovaného úroku z prodlení a části inkasního poplatku zpět (řízení bylo v této části zastaveno usnesením ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací), se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 390 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku v částce 841,66 Kč, úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z jistiny od 21.5.2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 524,77 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 249,19 Kč od 21.5.2020 do zaplacení. Žalobce uvedl, že mezi žalovaným a společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo kdy její nedílnou součástí byl i předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalovanému úvěr v částce 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem v pevné výši 770 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 3 200 Kč, úhradou za administrativní činnost v částce 576 Kč a úhradou za umožnění splácení v hotovosti v místě bydliště v částce 2 000 Kč, tedy celkem částku 14 546 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 039 Kč, kdy poslední splátka měla být uhrazena dne datum. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku uhradil dne datum ve výši 500 Kč, dne datum tak již byl v prodlení se všemi sjednanými splátkami. Po sjednané době splácení úvěru pak uhradil dne datum a datum dvakrát 500 Kč. Žalobce v doplnění žaloby zcela konkrétně uvedl, jaké splátky žalovaný a kdy uhradil, kdy je zřejmé, že žalovaný nehradil splátky ve sjednané výši, když pouze v jednom případě dosáhla splátka sjednané výše. Ostatní splátky pak hradil ve výši 500 až 1 116 Kč Celkem žalovaný uhradil 9 156 Kč. Žalobce pak zcela konkrétně specifikoval, jak jednotlivé splátky započetl na pohledávky ze smlouvy o úvěru. Po těchto zápočtech tak měl žalovaný dlužit na jistině úvěru částku 3 126,77 Kč, na úroku za sjednanou dobu smlouvy částku 122,42 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru částku 1 185,51 Kč, administrativním poplatku částku 214,36 Kč a inkasním poplatku částku 740,95 Kč. Žalobce tvrdil, že s ohledem na to, že smluvní strany si sjednaly výši úroku pouze pro období 14 měsíců, dále byla nevrácená jistina úročena úrokem ve výši 15 % ročně dle ujednání ve smlouvě. K prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že společnost právnická osoba tuto posoudila především z informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověřením z vyžádaných dokladů, které zaznamenala v žádosti o úvěr. Žalovaný měl přitom uvést, že je od datum zaměstnán s příjmem 9 000 Kč měsíčně, měsíční výdaje žalovaného měly činit 5 039 Kč, měl bydlet u rodičů, nemít žádnou vyživovací povinnost. Žalovaný měl svým podpisem stvrdit pravdivost poskytnutých údajů. Žalovaný tak byl hodnocen jako schopný splácet úvěr ve sjednaných splátkách. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Následně již žalobci ničeho neuhradil. Žalobce se tak po něm domáhá zaplacení celkové dlužné částky 5 390 Kč tvořené nevrácenou jistinou úvěru, úroky za období trvání smlouvy a sjednanými poplatky. Dále se po žalovaném domáhá zaplacení úroku ve výši 15 % z jistiny, který jednak za období od datum do datum kapitalizoval na částku 841,66 Kč a jednak se jej domáhá od datum do zaplacení. S ohledem na prodlení s úhradou peněžité částky se pak žalobce domáhá i zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, který jednak za období od datum do datum kapitalizoval na částku 524,77 Kč a jednak se jej domáhá z částky 3 249,19 Kč od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil. K jednání nařízenému na den 18.10.2021 se žalovaný, ač řádně předvolán, nedostavil, žalobce a jeho právní zástupce se z účasti u jednání omluvili, souhlasili s jednáním v jejich nepřítomnosti. Soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.
3. Soud při jednání provedl dokazování žalobcem předloženými listinami, z nichž zjistil následující skutkový stav. Smlouvou o úvěru číslo bylo prokázáno, že dne datum společnost právnická osoba a žalovaný podepsali listin u označenou jako smlouva o úvěru, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se uvedená společnost zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 80 000 Kč s pevně stanovenou výpůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou a žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem v částce 770 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v 3 300 Kč, úhradou za vyhodnocení úvěru ve výši 576 Kč a úhradou za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 000 Kč, tedy celkem částku 14 546 Kč, splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1 039 Kč. Žalovaný potvrdil převzetí částky 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaný měl prohlásit, že před uzavřením smlouvy poskytl věřiteli k jeho žádosti přesné a pravdivé údaje o své finanční situaci, o svých příjmech, o pravidelných měsíčních nákladech a výdajích a dalších půjčkách. Ke smlouvě je připojen přehled splátek. Z přehledu plateb má soud za prokázané, že žalovaný uhradil společnosti právnická osoba celkem 9 156 Kč, kdy hradil jedenkrát 1 040 Kč, jedenkrát 1 116 Kč, pětkrát 1 000 Kč a čtyřikrát 500 Kč. Z žádosti o úvěr podepsané žalovaným dne datum má soud za prokázané, že žalovaný v ní uvedl, že je zaměstnán, což mělo být zástupcem úvěrujícího ověřeno, aktuální zaměstnání mělo být sjednáno do datum. Žalovaný uvedl měsíční příjem ve výši 9 000 Kč, což mělo být ověřeno výplatními páskami a pracovní smlouvou. Ke svým výdajům žalovaný uvedl, že na bydlení a energie vydá částku 2 000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 2 000 Kč, splácí jinou půjčku ve výši 1 039 Kč. Celkové měsíční výdaje tak mají činit 5 039 Kč. Z žádosti není zřejmé, že by údaje o výdajích byly jakkoliv dokládány a ověřovány. Ke svým poměrům žalovaný dále uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný bez vyživovací povinnosti. Má dokončeno střední vzdělání, nemá bankovní účet. Totožnost žalovaného měla být ověřena z občanského průkazu. Žalobce netvrdil a neprokazoval, že jeho právní předchůdce nahlédl do dostupných registrů k ověření případných dalších závazků žalovaného a jeho platební morálky. Z výplatních pásek ohledně žalovaného za období číslo soud zjistil, že mu byla vyplacena na mzdě částka 7 933 Kč, za období číslo částka 7 046 Kč a za období číslo pak částka 6 618 Kč. V průměru tak jde o čistou mzdu ve výši 7 199 Kč měsíčně. Z pracovní smlouvy ze dne datum ve znění jejího dodatku ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u jméno příjmení jako přípravář, kdy pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do datum. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum spolu s přílohou, ve znění dodatku číslo ze dne datum, oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne datum a potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne datum má soud za prokázané, že společnost právnická osoba postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným z tvrzené smlouvy o úvěru na žalobce. Tato skutečnost měl být žalovanému písemně oznámena oznámením ze dne datum, kdy odeslání tohoto oznámení není doloženo. Z předžalobní výzvy ze dne datum spolu s podacím lístkem z téhož dne je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby písemně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, když ho opětovně seznámil se skutečnostmi ohledně postoupení pohledávky.
4. Po právní stránce soud hodnotil předmětný spor následovně. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 , 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018 ), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20 , ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87 /1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.
11. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál, když na ni v podstatě rezignoval. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházel pouze z údajů, které mu o svých poměrech poskytl sám žalovaný, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, ne zcela správně zaznamenané. Právní předchůdce žalobce měl od žalovaného k dispozici pracovní smlouvu, z níž mohl zjistit, že pracovní poměr žalovaného je uzavřen na dobu určitou, kdy tato uplyne ještě před dobou, po kterou měl žalovaný splácet splátky úvěru. Již z této skutečnosti tak měla pro úvěrujícího vyplývat vyšší míra opatrnosti při prověřování jeho poměrů. Zejména pak při zkoumání jeho skutečných poměrů, případných dalších závazků a platební morálky. Žalobce sice vyšel z příjmů žalovaného, ohledně nichž měl k dispozici výplatní pásky, tyto se ovšem jednak vztahovaly na období, které výrazně předcházelo době poskytnutí úvěru, navíc částka měsíčních příjmů uvedená v žádosti o úvěr neodpovídala skutečným příjmům dle předložených výplatních pásek, kdy skutečné příjmy byly bezmála o 2 000 Kč nižší. Navíc právní předchůdce žalobce jakkoliv neověřoval údaje o výdajích žalovaného, jak jsou v žádosti zaznamenány, neporovnával je s částkami běžně v dané lokalitě vydávanými za bydlení, částkami životního minima. V žádosti uváděné částky přitom nejsou jakýmikoliv důkazy doloženy. Tvrzené údaje o poměrech pak právní předchůdce neověřoval, případně toto ověření nebylo jakkoliv prokázáno. Žalobce pak vůbec netvrdil, že by jakkoliv ověřoval to, zda žalovaný má či nemá jiné závazky a jaká je jeho platební morálka. Takový postup je přitom u společností poskytujících spotřebitelské úvěry zcela běžný, když jej lze označit za odpovídající odborné péči a zcela žádoucí. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud usuzuje, že právní předchůdce žalobce údaje o poměrech získané od žalovaného jakkoliv dále neprověřoval, když je pravděpodobné, že k podpisu obou listin došlo v bezprostřední návaznosti. Právní předchůdce žalobce tak neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovaným, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů. O tom, že žalovaný neměl dostatek prostředků ke splácení úvěru, pak svědčí i jeho platební morálka vyplývající ze žalobcem předloženého přehledu splátek, kdy až na jednu splátku žalovaný nehradil splátky ve výši, jak byla uvedena ve smlouvě o úvěru. Žalobce se přitom k jednání nedostavil, z účasti u jednání se omluvil, nemohl tak být případně postupem dle § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. vyzván k doplnění tvrzení a označení důkazů, když takového poučení se účastníku dostává pouze při jednání. Soud navíc žalobce již dříve k doplnění tvrzení a označení důkazů v tomto směru vyzýval.
12. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes důvodné pochybnosti ohledně této jeho schopnosti mu spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaný je tak povinen v přiměřené lhůtě odpovídající jeho poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.
13. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku ) a žalovaný by byl povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno předloženou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku ) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku ). Žalobce však sám v řízení tvrdil a prokazoval, že žalovaný již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 8 000 Kč uhradil celkem 9 156 Kč, a to ještě před prokazovanými výzvami k úhradě. Žalobce tak již nemá nárok na zaplacení žádné částky, když žalovaný bezdůvodné obohacení dříve uhradil. S ohledem, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení je spojeno s výzvou, nemohl vzniknout ani nárok na zaplacení úroku z prodlení, když jeho vydání výzvě předcházelo.
14. Soud s ohledem na uvedené právní závěry žalobu ve výroku I. v celém rozsahu zamítnul. Ve výroku II. pak o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ). V souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. proto obsahuje zkrácené odůvodnění.