Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
36 C 249/2021-46
Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Matoušovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 21 222 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 438 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 231 Kč za dobu od 31. 12. 2019 do 4. 5. 2020 a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 438 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 784 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 748,65 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 18 000 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 685 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 652 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 438 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 231 Kč za dobu od 31. 12. 2019 do 4. 5. 2020 a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 438 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 784 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 748,65 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 18 000 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 685 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 652 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o zápůjčce číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní korporací právnická osoba (dále jen právní předchůdce) a žalovaným. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, uhradil pouze 10 562 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 18 000 Kč, poplatku za služby ve výši 3 222 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 748,65 Kč za dobu od 20. 7. 2018 do 4. 5. 2020, 23,66% p.a. úrok z nesplacené jistiny 18 000 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 916 Kč za dobu od 27. 7. 2018 do 4. 5. 2020 a 9% p.a. úroku z prodlení z jistiny 18 000 Kč za dobu od 5. 5. 2020 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne datum a o oznámení postoupení pohledávky z téhož dne.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ).
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi obchodní korporací právnická osoba a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný při podpisu smlouvy převzal částku 18 000 Kč, kterou se zavázal zaplatit v 58 týdenních splátkách ve výši 548 Kč spolu s úrokem ve výši 2 520 Kč, poplatkem ve výši 3 600 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 200 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 464 Kč.
4. Žalobkyně prokázala, že jí právnická osoba Credit, SE žalovanou pohledávku postoupila (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum včetně příloh, oznámení o postoupení pohledávky z datum). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že od žalovaného zjištěné a doklady ověřené skutečnosti uvedl její právní předchůdce do karty zákazníka. Podle údajů uvedených v kartě zákazníka žalovaný předložil doklad SIPO, výplatní pásky a pracovní smlouvu, podle nichž byl zaměstnán v hlavním pracovním poměru za mzdu ve výši 35 000 Kč měsíčně, bydlel u rodičů za náklady ve výši 12 000 Kč měsíčně a jeho další výdaje činily 4 500 Kč měsíčně. Na odvodech z příjmu hradil 4 000 Kč měsíčně.
6. Z listin, z nichž právní předchůdce žalobkyně ověřoval v kartě zákazníka uvedené skutečnosti, předložila žalobkyně jen dohodu o provedení práce na 300 hodin za kalendářní rok, v níž byla sjednána odměna v rozpětí 200 – 1 000 Kč za odběrné místo, což však pravidelnou mzdu ve výši 35 000 Kč měsíčně nepotvrzuje. Pokud se týká výdajů žalovaného, v kartě zákazníka byl jako důkaz o výdajích žalovaného zaznamenán pouze doklad SIPO k prokázání nákladů na bydlení. Další výdaje žalovaného právní předchůdce žalobkyně neprověřoval, neboť si ani nevyžádal doklady, z nichž by mohly být výdaje žalovaného ověřeny.
7. Žalobkyně poukazovala na to, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění, účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž neposouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem nezakládá absolutní neplatnost smlouvy (§ 87 odst. 1 tohoto zákona).
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. K námitce žalobkyně, že porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit schopnost dlužník úvěr splácet zakládá jen relativní neplatnost smlouvy a soud zkoumá, zda věřitel řádně ověřil úvěruschopnost dlužníka, jen k jeho námitce (§ 87 odst. 1 o spotřebitelském úvěru), je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soud sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , v němž Ústavní soud zdůraznil veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti úvěrujícího řádně ověřit úvěruschopnost dlužníka úvěr splácet. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , který mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Řádným splnění povinnosti prověřit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet není tedy chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako úvěrující, ale v širším pojetí celá společnost.
14. Je-li dán veřejný zájem na řádném a s odbornou péčí provedeném posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet, nelze ochranu dlužníkům v soudním řízení poskytnout jen selektivně, pokud jsou v řízení aktivní a namítají, že v jejich případě úvěrující schopnost úvěr splácet řádně nezkoumal.
15. V uvedeném nálezu Ústavní soud poukázal na nezměněný obsah § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve srovnání s § 9 z. č. 145/2010 Sb. a zdůraznil, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, přičemž schopností dlužníka úvěr reálně splatit by se jako obecným principem měly zabývat bez ohledu na to, zda je výslovně zakotven v zákoně, jinak dochází k porušení práva na spravedlivý proces.
16. S ohledem na shora uvedené judikatorní závěry, má soud za to, že neplatnost smlouvy v důsledku porušení povinnosti úvěrujícího řádně posoudit schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je nutno chápat jako absolutní dle § 588 věty první o. z., protože odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž soud k ní přihlíží z úřední povinnosti.
17. Jak bylo uvedeno v bodu 6 rozsudku, žalobkyně nepředložila důkazy, z nichž by vyplýval příjem žalovaného uvedený v kartě zákazníka. Výdaje žalovaného na bydlení platebním dokladem SIPO též doloženy nebyly. K dalším výdajům nejsou v kartě zákazníka uvedeny žádné listin y, z nichž by mohly být ověřeny.
18. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
19. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovaným uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Naopak předložená dohoda o provedení práce důkazem měsíčním příjmu ve výši 35 000 Kč není. Žalobkyně tak řádné posouzení úvěruschopnosti neprokázala.
20. K námitce žalobkyně, že nižší úvěry s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude úvěr splacen. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší úvěry s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.
21. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o úvěr, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele úvěru.
22. Podpis žalovaného pod smlouvou o spotřebitelském úvěru, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaný v pozici žadatele o úvěr z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel úvěru s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti úvěr splácet.
23. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku 7 438 Kč (rozdíl poskytnuté jistiny 18 000 Kč a zaplacených 10 562 Kč), k jejímuž zaplacení ho soud zavázal, a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích z úvěrové smlouvy, žalobu zamítl.
24. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 7 438 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není a zákonem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu v oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, které bylo žalovanému odesláno 13. 12. 2019 (podací lístek). Dle zákonné domněnky doručení (§ 573 o.z.) bylo doručeno dne 18. 12. 2019. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů (do 30. 12. 2019) a nezaplatil-li, je podle § 1968 o. z. od 31. 12. 2019 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 1970 o. z. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 10 %). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 9 %. Vázán jejím návrhem, přiznal jí soud úrok z prodlení v nižší než zákonné výši z přiznané částky 7 438 Kč za dobu od 31. 12. 2019 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl. Za dobu od 27. 7. 2018 do 4. 5. 2020 žalobkyně v návrhu úrok z prodlení kapitalizovala, proto jí ho soud za dobu od 31. 12. 2019 do 4. 5. 2020 přiznal z částky 7 438 Kč v kapitalizované výši 231 Kč.
25. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalovanému náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jeho úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř. ). Jelikož žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně.
Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.