Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 231/2021-32
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne 12. 10. 1992
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 29 440 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 14 016 Kč zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 521,64 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 20 0000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 391,84 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se co do částky 14 016 Kč zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 521,64 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 20 0000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 391,84 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 3. 2021 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 29 440 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 26. 3. 2019 smlouvu o úvěru číslo ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla z 29. 3. 2021, na základě níž poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit částku 24 476 Kč do 25. 4. 2019, avšak úvěr řádně a včas nesplácel a doposud na úvěr neuhradil ničeho. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 476 Kč, smluvní pokutu ve výši 9 440 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 521,64 Kč a úrok z prodlení i od 29. 8. 2020.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. V podání doručeném soudu dne 29. 6. 2021 vzala žalobkyně žalobu v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku zčásti zpět s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že dokumenty k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje, bere tímto svou žalobu částečně zpět co do částky ve výši 14 016 Kč představující požadované příslušenství (kapitalizovaný úrok ve výši 4 576 Kč a smluvní pokutu ve výši 9 440 Kč), když dále požaduje pouze dlužnou jistinu ve výši 20 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 521,64 Kč a náklady řízení. Soud proto v I. výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení zastavil, a to bez souhlasu žalovaného, když žaloba byla zčásti vzata zpět ještě předtím, než bylo jednáno ve věci samé. Předmětem řízení tak zůstala samotná jistina ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení.
4. K jednání nařízenému na den 12. 10. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
5. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, obchodních podmínek, dvou výpisů z účtu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě a předžalobní upomínky včetně podacího archu.
6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
7. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 26. 3. 2019 soud zjistil, že právnická osoba jako věřitel a žalovaný jako klient elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalovanému částku 4 000 Kč zasláním na jeho účet, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 920 Kč do 24. 5. 2019. Ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 29. 3. 2019 soud zjistil, že společnost právnická osoba jako věřitel a žalovaný jako klient elektronicky uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost navýšila částku poskytnuto žalovanému na 20 000 Kč zasláním na jeho účet, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 4 476 Kč do 24. 5. 2019. Nedílnou součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky věřitele a Sazebník. Žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím SMS kódu. Z 4 výpisů z účtu soud zjistil, že na účet se jménem žalovaného byla pod variabilní symbol a s označením anonymizována tři slova Č. číslo dne 26. 3. 2019 zaslána částka 4 000 Kč a pod označením dodatečná půjčka zaslána dne 27. 3. 2019 částka 6 000 Kč, dne 28. 3. 2019 částka 5 000 Kč a dne 29. 3. 2019 částka 5 000 Kč. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 8. 2020 soud zjistil, že společnost právnická osoba postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se nachází i pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla ve zbylé části podána důvodně, byť soud nárok přiznal z jiného titulu, než jaký uváděla žalobkyně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poskytla žalovanému na jeho účet částku 20 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když sama uvedla, že takovými listinami nedisponuje. K jednání nařízenému na den 12. 10. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady xanon -240 rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
9. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy žalovanou částku 22 000 Kč (poskytnutá částka 22 000 Kč po odečtení žalovaným prokazatelně uhrazené částky ve výši 0 Kč). Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 22 000 Kč jak v kapitalizované výši 2 521,64 Kč za období ode dne následujícího po dni, kdy měl žalovaný dle původní smlouvy vrátit jistinu, neboť má soud za to, že lze tento termín brát i jako lhůtu stanovenou pro vrácení bezdůvodného obohacení, tedy od 26. 4. 2019 do 10. 8. 2020, tak i od 11. 8. 2020 do úplné úhrady dluhu.
10. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za neúspěch žalobkyně zastavení řízení v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, neboť zastavení řízení v tomto rozsahu žalovaný svým chováním nezavinil. Za úspěch žalobkyně pak považuje zavázání žalovaného k povinnosti plnit v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 58 % původně žalované částky s příslušenstvím, neúspěch 42 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 16 % Náklady řízení v celkové výši 2 449 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 178 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, sepis a podání žaloby), odměna ve výši ½ úkonu za jednoduchou předžalobní výzvu, 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky a 21% DPH. 14 % z 2 449 Kč činí 391,84 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).