Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
27 C 248/2021-34
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne 15. 5. 2000
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 38 400,52 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 009,83 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 22 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 400,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27,92 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 815,22 Kč a 29% úrok ročně z částky 22 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 009,83 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 22 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 400,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27,92 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 815,22 Kč a 29% úrok ročně z částky 22 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 38 400,52 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovaným dne 11. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce číslo na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 19 017 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 5. 12. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když dosud neuhradil žádnou částku. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 5. 12. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 22 000 Kč a na souhrnném poplatku 16 400,52 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 815,22 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 037,75 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Pohledávka byla ke dni 20. 1. 2020 postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.
3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to Smlouvy o úvěru včetně smluvních podmínek, Smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, Oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu, Předžalobní výzvy včetně podacího archu a Zákaznické karty.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Ze smlouvy o zápůjčce číslo bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 11. 10. 2018 mezi společností právnická osoba a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 22 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 19 017 Kč, a to v hotovosti v 60 měsíčních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 661 Kč byla splatná 5. 12. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je s rodiči, je svobodný, je zaměstnán na dobu určitou do 31. 12. 2018, ze zaměstnání má příjem 14 175 Kč, příjem domácnosti dalších cca 19 000 Kč a jeho měsíční výdaje činí 3 000 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu od 14. 6. do 31. 12. 2018 a 3 výplatní pásky za měsíce červenec a srpen 2018 Pracovní smlouva ani výplatní pásky však soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 1. 2020 mezi společností právnická osoba postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalovanému částku 22 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Z údajů uvedených v Kartě zákazníka je patrné, že žalovaný byl zaměstnán jen na dobu určitou do 31. 12. 2018, přitom splátky byly sjednány až do prosince 2019. Již při uzavírání smlouvy tedy bylo zřejmé, že v r. 2019 (splátky měly být placeny až do 5. 12. 2019) není jisté, zda a kde bude žalovaný zaměstnán, přesto s ním původní věřitel smlouvu uzavřel. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení u rodičů, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 3 000 Kč měsíčně, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 22 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 22 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč). Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 22 000 Kč jak částečně kapitalizované 13. 2. 2019 do 20. 1. 2020 ve výši 2 009,83 Kč, tak ode dne 21. 1. 2020 do zaplacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 16 400,52 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 27,92 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 815,22 Kč a 29% úrok ročně z částky 22 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož poměr úspěchu a neúspěchu obou stran je přibližně stejný, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).