Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 79/2021-48

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 47 310 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 091 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 091 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se co do částky 11 219 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 219 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 117 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno jméno.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 091 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 091 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba se co do částky 11 219 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 219 Kč od 23. 9. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 117 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 47 310 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 36 091 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaná se nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Po dokončení registrace byl žalované zřízen uživatelský účet, prostřednictvím něhož zaslala právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, načež jí byl v rámci webového rozhraní žalobkyně zaslán návrh konkrétní smlouvy. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet deklarovaných výdajů žalované od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalované zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela a zůstala právnímu předchůdci žalobkyně dlužna zažalovanou částku. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 23. 9. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši.

2. Žalovaná nárok žalobkyně nerozporovala. Požádala však, aby jí bylo umožněno uhradit žalobkyni dlužnou částku ve splátkách, jejichž výši navrhla v částce 1 200 Kč až 1 500 Kč měsíčně. V této souvislosti žalovaná doložila Prohlášení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž uvedla, že její průměrný čistý měsíční výdělek činí 13 313 Kč a je zčásti finančně závislá na svém manželovi, přičemž má dluh u právnická osoba ve výši 69 671 Kč (což dokládá usnesení zdejšího soudu o schválení smíru, v rámci něhož se žalovaná zavázala uhradit tento dluh v měsíčních splátkách po 1 200 Kč) a dluh u právnická osoba anonymizováno ve výši 101 558 Kč (což plyne z doloženého usnesení soudního exekutora). Doložený notářský zápis pak dosvědčuje, že se žalovaná a její manžel dohodli na režimu odděleného společného jmění manželů.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 80 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 10,50 % měsíčně. Tato smlouva pak byla v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kdy podpis žalované byl dle článku 4.8. Obchodních podmínek nahrazen zadáním unikátního identifikačního SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z doložených potvrzení o provedené platbě je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalované dne 22. 8. 2019 částku 20 000 Kč, dne 22. 11. 2019 částku 7 919 Kč, dne 18. 12. 2019 částku 1 400 Kč, dne 10. 3. 2020 částku 5 001 Kč a dne 16. 4. 2020 částku 1 773 Kč. Dle doloženého výpisu z úvěrového účtu zůstala žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně dlužna celkovou částku 47 310,27 Kč.

4. Dopisem ze dne datum bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 10. 2020, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů.

5. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

6. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

7. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

8. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v prostředí uživatelského účtu v rámci chráněného webového rozhraní právního předchůdce žalobkyně. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

9. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

10. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

11. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalované její příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalované v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalované ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

12. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

13. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

14. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 36 091 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

16. Jelikož žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu jistiny v částce 36 091 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou, na který vzniklo žalobkyni právo dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

17. Soud pak žalované umožnil na její žádost s ohledem na její poměrně nízký příjem a existenci dalších závazků uhradit žalobkyni přiznanou částku ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek tak, jak to umožňuje věty druhé , (dále jen„ “) když stanoví, že„ soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.“

18. Ve zbývající části, tj. co do částky 11 219 Kč, a co do úroku z prodlení z této částky od 23. 9. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 47 310 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 36 091 Kč. Žalobkyně tak byla ze 76 % úspěšná a z 24 % neúspěšná (z 24 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na náhradu 52 % nákladů řízení.

20. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 893 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. , pod sp. zn. či pod sp. zn. ) a je tak třeba určit výši náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 500 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 4 071 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 117 Kč (52 % z 4 071 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.