Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 42/2021-87

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 42 369,46 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 128 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 128 Kč od 14. 9. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 241,46 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 369,46 Kč od 16. 1. 2020 do 13. 9. 2020 a z částky 26 241,46 Kč od 14. 9. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 128 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 128 Kč od 14. 9. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč, splatných ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 241,46 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 42 369,46 Kč od 16. 1. 2020 do 13. 9. 2020 a z částky 26 241,46 Kč od 14. 9. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 42 369,46 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 24 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 36 663 Kč a administrativním poplatkem ve výši 18 000 Kč v 59 měsíčních splátkách po 1 312 Kč (poslední splátka ve výši 1 255 Kč). K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že si od žalované vyžádala výplatní pásky prokazující její pravidelný měsíční příjem, za účelem zjištění, zda proti žalované není vedeno exekuční či insolvenční řízení nahlédla do příslušných registrů a dále si vyžádala rovněž výpisy z účtu žalované, z nichž byly patrné její měsíční výdaje. Zjištěné informace byly poté podrobeny hodnocení provedenému ve scoringovém sytému žalobkyně, přičemž na straně výdajů byla vedle prokázaných měsíčních výdajů zohledněna řada statistických a pravděpodobnostních faktorů. Po provedeném posouzení bylo zjištěno, že žalované po odečtení výdajů (po započtení měsíční splátky předmětného úvěru) od příjmů zbývá měsíčně částka přesahující výši životního minima, jež je postačující k pokrytí základních potřeb žalované. Žalobkyně dále podotkla, že nedisponuje plošnými nástroji pro kontrolu tvrzení klientů ohledně jejich výdajů na bydlení a je odkázána z velké části na pravdivost a úplnost poskytnutých informací, když nemá jakožto nebankovní poskytovatel úvěrů přístup do bankovních evidencí, za pomocí nichž lze posoudit bonitu klientů mnohem lépe. Ve vztahu k výdajům na bydlení žalobkyně zdůraznila, že klienti mohou bydlet u svých partnerů, známých či rodinných příslušníků bez zátěže na jejich finance. Konečně vyjádřila přesvědčení, že není realizovatelné posuzovat úvěruschopnost každého žadatele o úvěr individuálně, ale pouze automatizovaně prostřednictvím systému s předem nastavenými ekonomickými parametry. Žalovaná však sjednané splátky řádně nesplácela, a žalobkyně proto zápůjčku v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 16. 10. 2020. Žalovaná žalobkyni doposud uhradila pouze šest splátek v celkové výši 7 872 Kč a zůstala jí dlužna 23 267 Kč na jistině, 7 655 Kč na úroku a 2 700 Kč na administrativním poplatku. S ohledem na prodlení žalované s úhradou žalobkyně dále požadovala také zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného ke dni 15. 1. 2021 v celkové výši 1 074,98 Kč, smluvních pokut v celkové výši 6 922,48 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 34 372 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná uvedla, že si je vědoma svého dluhu vůči žalobkyni, avšak není v jejích finančních možnostech uhradit celý dluh jednorázově. Požádala proto, aby jí bylo umožněno hradit dluh ve splátkách, s čímž žalobkyně vyslovila souhlas a výši měsíční splátky navrhla v minimální částce 2 500 Kč.

3. V řízení bylo zjištěno, že účastníci dne datum uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 24 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 45 % ročně a administrativním poplatkem ve výši 18 000 Kč (tj. celkově 78 663 Kč) v 60 měsíčních splátkách po 1 312 Kč (poslední splátka ve výši 1 255 Kč) splatných vždy ke 7. dni v měsíci, když tuto skutečnost dokládá jednak samotná doložená smlouva včetně splátkového kalendáře a dále rovněž elektronický výpis informací ze systému uzavírání smluv. Totožnost žalované byla před uzavřením smlouvy ověřena předložením řidičského průkazu, jehož kopii žalobkyně doložila. Nedílnou součást smlouvy tvořily také Obchodní podmínky pro poskytování spotřebitelského úvěru a Sazebník úroků, poplatků a smluvních pokut. Žalobkyně doložila i to, že žalované byly poskytnuty„ Standardní informace o spotřebitelském úvěru.“ Předmětná částka 24 000 Kč byla žalované skutečně vyplacena na účet uvedený ve smlouvě dne datum, což dokládá výpis obratu na účtu žalobkyně. Z přehledu úhrad splátek a z dokumentu„ Vyčíslení pohledávky“ je přitom zřejmé, že žalovaná žalobkyni z titulu uzavřené smlouvy uhradila šest splátek v celkové výši 7 872 Kč a dále je patrné, jakým způsobem byly tyto úhrady započteny na jistinu, úroky a administrativní poplatek.

4. Žalobkyně dále předložila výplatní pásku žalované za měsíc květen 2019, která dokládá, že žalovaná byla zaměstnána ve anonymizována čtyři slova obec a že čistá mzda žalované v tomto měsíci činila 13 195 Kč, a výpisy z účtu žalované za měsíce duben 2019, květen 2019 a červen 2019, z nichž plyne, že v měsíci dubnu byla na účet žalované připsána mzda ve výši 13 924 Kč, v měsíci květnu byla na účet žalované připsána mzda ve výši 12 562 Kč a v měsíci červnu 2019 byla na účet žalované připsána mzda ve výši 13 195 Kč. Z těchto výpisů lze dále vyčíst, že žalovaná měla na svém účtu zřízen kontokorent do výše 5 000 Kč, přičemž konečný zůstatek na jejím účtu byl v každém ze sledovaných měsíců záporný a přesahoval částku 5 000 Kč. Konečně lze vyčíst také to, že žalovaná měla závazky vůči právnická osoba.

5. Dopisem ze dne 30. 7. 2020, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužných splátek, přičemž byla zároveň upozorněna na možnost zesplatnění zápůjčky, pokud nebude dlužná částka uhrazena. Dalším dopisem ze dne 19. 10. 2020 již bylo žalované oznámeno zesplatnění zápůjčky ke dni 16. 10. 2020 a zároveň byla vyzvána k úhradě veškerých dlužných závazků ze smlouvy. K úhradě byla žalovaná vyzvána rovněž předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2020. Odeslání těchto výzev doložila žalobkyně podacími lístky ze dne 30. 7. 2020, 19. 10. 2020 a 24. 11. 2020.

6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje , :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

14. Příjmová stránka žalované byla ze strany žalobkyně řádně prověřena prostřednictvím výplatní pásky a výpisů z účtu, na který byla žalované vyplácena mzda. To samé však nelze říci o výdajové stránce žalované. V tomto ohledu je pak podstatná zejména skutečnost, že se žalobkyně zjevně žádným způsobem nezajímala o náklady žalované na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka a které nelze na rozdíl od výdajů na jídlo, ošacení, drogerii apod. okamžitě snížit v závislosti na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je třeba tyto náklady vždy pečlivě zkoumat a ověřovat. Ani na doložených výpisech z účtu nelze bezpečně identifikovat pravidelné platby žalované spojené s bydlením. Nelze se ztotožnit s názorem žalobkyně, že nedisponuje nástroji pro kontrolu tvrzení klientů ohledně výdajů na bydlení, jestliže nejsou uvedeny ve výpise z účtu, neboť za tímto účelem může žalobkyně po svých klientech požadovat kupříkladu předložení nájemní smlouvy, jestliže klient uvádí, že bydlí v nájmu, výpisu z katastru nemovitostí, jestliže klient uvádí, že má vlastní bydlení, případně lze ověřit výši pravidelných plateb prostřednictvím dokladu SIPO. Pokud by klient uváděl, že bydlí u rodičů či známých, bylo by v takovém případě třeba, aby žalobkyně za účelem ověření této skutečnosti požadovala kupříkladu doložení čestného prohlášení takové osoby o tom, že u ní klient bydlí a jakou částkou případně přispívá na náklady. K tomu, aby tedy žalobkyně řádně ověřila výdaje žalované spojené s bydlením, nepotřebuje přístup do bankovních evidencí. Nelze ničeho namítat proti tomu, aby žalobkyně využívala při hodnocení úvěruschopnosti potenciálních klientů skóringový systém, avšak je potřeba, aby vstupní údaje, s nimiž pracuje, měla minimálně co do příjmů a nákladů spojených s bydlením řádně podloženy. Rozhodně nelze souhlasit s tím, že není realizovatelné, aby žalobkyně posuzovala úvěruschopnost každého žadatele o úvěr individuálně, neboť toto je dle názoru soudu její povinností a při přijetí opačného závěru by celý koncept posuzování úvěruschopnosti, jehož účelem je zabránit tomu, aby byly úvěry poskytovány osobám, jež nejsou schopny je splatit, postrádal smyslu. Konečně nelze přehlédnout, že žalovaná měla na svém běžném účtu sjednán kontokorent, který pravidelně překračovala a zřejmě měla další závazky vůči právnická osoba. Dalo by se předpokládat, že tyto skutečnosti vzbudí v žalobkyni důvodné pochybnosti o schopnosti žalované vyjít se svými financemi vedoucí k ještě důkladnějšímu prověřování poměrů žalované.

15. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 24 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

20. Jelikož žalovaná uhradila celkovou částku 7 872 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 16 128 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak obecně splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužných splátek, v níž byla určena k této úhradě lhůta do 13. 9. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 14. 9. 2020, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

21. Soud pak žalované umožnil na její žádost se souhlasem žalobkyně uhradit žalobkyni přiznanou částku ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek tak, jak to umožňuje věty druhé když stanoví, že„ soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.“

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.