Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12 C 78/2020-52

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 52 013,59 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 35 311 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení.

II. Co do částky 7 800 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení se řízení zastavuje.

III. Co do částky 8 902,59 Kč a úroku z prodlení z částky 4 882,75 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 6 044 Kč.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 35 311 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení.</b> <b>II. Co do částky 7 800 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení se řízení zastavuje.</b> <b>III. Co do částky 8 902,59 Kč a úroku z prodlení z částky 4 882,75 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám její zástupkyně, náhradu nákladů řízení ve výši 6 044 Kč.</b>

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 21. 7. 2020 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 52 013,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 47 993,75 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovanému, na základě jeho žádosti obsažené v návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 10. 10. 2019 a všeobecných obchodních podmínek, poskytla revolvingový úvěr formou úvěrového rámce, ze kterého žalovaný k 22. 11. 2019 vyčerpal peněžní prostředky v celkové výši 49 164 Kč. Část úvěru evidovanou na podúčtu anonymizováno čerpání byl žalovaný povinen splácet v měsíčních splátkách ve výši 5 % z částky dlužné k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci (zaokrouhlené na celé desetitisíce korun nahoru), nejméně však ve výši 500 Kč, a část úvěru evidovanou na podúčtu anonymizováno čerpání byl žalovaný povinen splácet v celkem 24 měsíčních splátkách ve výši 650 Kč, to vše souhrnnou platbou splatnou vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce. Jelikož žalovaný řádně a včas jednotlivé splátky úvěru nesplácel, žalobkyně od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 26. 5. 2020 s tím, že účinky odstoupení nastaly dne 30. 6. 2020, k němuž dluh žalovaného činil celkem 53 313,59 Kč a stal se zcela splatným. Ještě předtím, dne 20. 4. 2020, žalobkyně žalovaného marně písemně vyzvala k zaplacení dlužných splátek ve lhůtě 30 dnů. Z celkové dlužné částky 53 313,59 Kč připadala na úvěrovou jistinu částka 48 514 Kč, na úrok částka 4 019,84 Kč, na sjednanou úhradu za pojištění částka 179,75 Kč a na náhradu nákladů za vymáhací proces (poplatek za odeslání upomínky) částka 600 Kč. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný na svůj dluh jen částku 1 300 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužnou jistinu úvěru, načež celková dlužná částka ke dni podání žaloby činí 52 013,59 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv jej k tomu soud vyzval.

3. Soud ve věci jednal dne 3. 8. 2021, při jednání dne 10. 8. 2021 byl toliko vyhlášen rozsudek. Žalovaný se k prvnímu jednání bez omluvy nedostavil, ač k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ “) /, tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu. Podle proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Před zahájením jednání vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 7 800 Kč s odůvodněním, že jí žalovaný tuto částku v mezidobí, po podání žaloby, zaplatil postupnými splátkami vždy ve výši 650 Kč (poslední dne 12. 7. 2021). Současně vzala žalobkyně žalobu zpět co do úroku z prodlení z této částky (7 800 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení).

5. Při jednání soud provedl listinné důkazy označené a předložené žalobkyní, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

6. Z y označené„ Žádost/ Smlouva o revolvingovém úvěru číslo Přihláška k pojištění pro revolvingový úvěr“, datované dnem 10. 10. 2019 (viz termín dodání), a ze Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně pro poskytování bankovních produktů a služeb soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč a žalovaný se zavázal jí splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně dohodnutého úroku) ve sjednaných měsíčních splátkách, přičemž termín splatnosti byl stanoven vždy k 17. dni příslušného kalendářního měsíce. Z y (smlouvy o revolvingovém úvěru) je rovněž zřejmé, že žalovaný při jejím sjednávání nevystupoval jako podnikatel, a dále, že před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyni sdělil, že je svobodný, není zatížen vyživovací povinností k žádnému dítěti, je vlastníkem domu, resp. bytu, který užívá k zajištění své bytové potřeby (aniž by tuto informaci blíže specifikoval), od roku 2016 je zaměstnán ve právnická osoba s.r.o. na pozici řidič/závozník s čistým měsíčním příjmem 21 000 Kč s tím, že celkové náklady domácnosti žalovaného činí 4 000 Kč měsíčně a žádné jiné finanční závazky nemá. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného, jenž pro něj vede peněžní ústav - právnická osoba, pod číslem bankovní účet, za období od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019, soud zjistil, že počáteční zůstatek na účtu za dané období činil - 106,90 Kč a konečný zůstatek činil - 48,81 Kč, přičemž podle výpisu záporný zůstatek na účtu představoval nepovolený debet. Z výpisu z účtu je rovněž zřejmé, že příjmy žalovaného připsané na označený účet za vymezené období dosahovaly částky 23 052 Kč a odepsané výdaje částky 22 993,91 Kč. Z výpisu úvěrového účtu číslo vyplývá, že žalovaný z úvěrového rámce postupně vyčerpal celkem 48 961 Kč (dne 15. 10. 2019 částku 12 419 Kč, dne 16. 10. 2019 částku 35 000 Kč, dne 31. 10. 2019 částku 1 400 Kč, dne 3. 11. 2019 částku 63 Kč, dne 4. 11. 2019 částku 39 Kč a dne 20. 11. 2019 částku 40 Kč), přičemž z předepsaných splátek žalobkyni uhradil celkem 4 550 Kč (ve dnech 11. 11. 2019, 11. 12. 2019, 13. 1. 2020, 11. 2. 2020, 11. 3. 2020, 14. 4. 2020 a 11. 5. 2020 vždy částku 650 Kč). Z dopisu žalobkyně z 20. 4. 2020, nadepsaného jako„ Poslední možnost mimosoudního vyrovnání“, vyplývá, že žalobkyně žalovaného vyzvala, aby jí uhradil dlužné splátky, s nimiž je v prodlení, ve lhůtě 30 dnů od doručení této výzvy, a současně jej upozornila, že jinak od předmětné smlouvy o úvěru odstoupí a dojde k zesplatnění úvěru. Z dopisu žalobkyně ze dne 26. 5. 2020, nadepsaného jako„ Odstoupení od úvěrové smlouvy“, soud zjistil, že žalobkyně žalovanému sdělila, že z důvodu prodlení s placením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy číslo pročež se úvěr k 30. 6. 2020 stává splatným v celém rozsahu, a žalovaného vyzvala k jeho úhradě (celková dlužná částka byla vyčíslena ve výši 53 314 Kč). Následně žalobkyně, to již prostřednictvím své zástupkyně, žalovaného - dopisem ze dne 1. 7. 2020, nadepsaným„ Výzva k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu číslo“, vyzvala, aby dlužnou částku (ve výši 52 663,59 Kč - po odstoupení žalobkyně od smlouvy jí žalovaný zaplatil částku 650 Kč) neprodleně uhradil s tím, že v opačném případě své nároky uplatní soudní cestou; což vše vyplývá z předmětného dopisu, jímž soud rovněž provedl důkaz.

7. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, založený písemnou smlouvou ze dne 10. 10. 2019, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), a příslušných ustanovení , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především a 2 a a d) ZSÚ; žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti, popř. v rámci samostatného výkonu svého povolání.

8. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

10. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

11. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v  d) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 (v němž Soudní dvůr dovodil, že a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení ZSÚ.

12. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle , o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, rovněž připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

14. Dále, v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením , ve znění před novelou provedenou , má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

15. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl zdánlivě směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. .

16. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by nebyla postupem odborným, ale lehkovážným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), proto nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

17. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

18. Konkrétně ve vztahu k této věci soud považuje za vhodné podotknout, že žalobkyně měla být o to (odborně) pečlivější, když jí žalovaný za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti předložil výpis z bankovního účtu za měsíc září 2019, jehož byl v rozhodné době majitelem, z něhož je zcela jednoznačně patrné, že počáteční i konečný zůstatek peněžních prostředků na účtu žalovaného byl záporný a bankou hodnocen jako nepovolený debet (žalovaný tedy minimálně porušil povinnosti vůči zřizovateli účtu, když neměl povoleno čerpání peněžních prostředků nad rámec jejich kladného zůstatku, avšak tento zůstatek přečerpal), přičemž objem peněžních prostředků čerpaných za uvedené období se téměř shodoval s výší peněžních prostředků, které byly ve prospěch účtu připsány (rozdíl mezi příjmy a výdaji činil po zaokrouhlení jen 58 Kč). To - podle názoru soudu – přinejmenším zakládá důvodné pochybnosti, zda skutečně byl žalovaný schopen řádně a včas dostát svým závazkům, resp. závazku novému, ve formě úvěru, o jehož poskytnutí žádal (dle výpisu z účtu by rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného zásadně nepostačoval ke krytí sjednaných splátek úvěru). I přesto však žalobkyně, jak sama uvedla ve svém podání z 12. 1. 2021 (doplnění žaloby), poskytla žalovanému úvěr, s tím, že v případě žalovaného nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Nadto se žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného spokojila pouze s porovnáním jeho deklarovaných příjmů s tabulkou obsahující údaje o výši předpokládaných příjmů v oboru (žalovaným deklarované, tvrzené) pracovní činnosti, porovnáním jeho (též jen deklarovaných) nákladů na bydlení s tabulkou obsahující minimální náklady na bydlení a ověřením, zda není evidován v databázi dlužníků v prodlení v registru příjmení, interním„ blacklistu“, centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, přičemž (dle svých tvrzení) nahlédla též do databáze zaměstnavatelů v aplikaci ARES a do katastru nemovitostí. Příjem žalovaného však ověřila jen jedním výpisem z bankovního účtu (září 2019), což soud - zvláště s ohledem na výše zmíněný obsah výpisu - považuje za zjevně nedostatečné. Žalobkyně si mohla, resp. za daných okolností měla vyžádat např. pracovní smlouvu žalovaného, výplatní pásky, mzdový výměr či výpisy týkající se příjmů žalovaného za delší časové období.

19. Přestože věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle . Komunitární i vnitrostátní právní řád stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení a násl. . Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (nejen) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Nadto právě neznalost práva může být příčinou (či jednou z příčin) dlužnické pasivity.

20. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. ). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

21. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (výhradně) zájem určité osoby. V těchto souvislostech je třeba hodnotit větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

22. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené, aniž by žalobkyně (věřitelka) před jejím uzavřením řádně posoudila schopnost žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet, ostatně vychází i z eurokonformního výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, zejména čl. 8 (povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a čl. 23 (sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice). K tomuto aspektu se vyjádřil též Soudní dvůr Evropské unie v již citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18, konstatoval-li, že čl. 8 a čl. 23 směrnice 2008 /48/ musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy, uplatní jen tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

23. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit věřiteli poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

24. Již ze samotných žalobních tvrzení a zejména z žalobkyní předloženého výpisu z úvěrového účtu je zřejmé, že žalovaný – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – od žalobkyně přijal celkem 48 961 Kč a zároveň, že jí následně v rámci jednotlivých splátek vrátil celkem 5 850 Kč (4 550 Kč před zesplatněním úvěru a 1 300 Kč poté). Následně, po zahájení řízení v této věci, žalobkyni zaplatil v součtu 7 800 Kč (viz částečné zpětvzetí žaloby). Podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen vrátit žalobkyni celkem 35 311 Kč (tj. nesplacenou část úvěrové jistiny).

25. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky (35 311 Kč) žalobkyni, soud neshledal žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě, kterou mu žalobkyně určila k zaplacení v dopise (výzvě) ze dne 26. 5. 2020, tj. do 30. 6. 2020. Žalovaný byl ve věci od počátku pasivní, žádné takové okolnosti tudíž neuplatňoval (a z obsahu spisu ani nejsou patrné).

26. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 35 311 Kč nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje dnem následujícím, tj. od 1. 7. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. a ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. ).

27. Z výše vysvětlených důvodů, s přihlédnutím k omezení (částečnému zpětvzetí) žaloby, soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 311 Kč, a to se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně (podle , tj. ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů) z této částky za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, v rozsahu zpětvzetí žaloby, tj. co do částky 7 800 Kč se zákonným úrokem z této částky od 1. 7. 2020 do zaplacení, řízení zastavil podle a 2 a ve zbylé části, tj. co do částky 8 902,59 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 4 882,75 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle a ; žalobkyně (v rozsahu 82 % předmětu řízení) byla ve věci úspěšná, resp. vzala žalobu zčásti zpět pro chování žalovaného, který (procesně vzato) zavinil, že řízení bylo zčásti zastaveno, přičemž žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 18 % předmětu řízení; v rámci předmětu řízení soud zohlednil rovněž žalobkyní uplatněný úrok z prodlení ve výši vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalobkyně tudíž má vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, a to konkrétně 64 %. Pokud by měla žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by jí tuto náhradu soud v částce 9 444 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 920 Kč, odměny advokáta ve výši 4 020 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby /tj. 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. účast u jednání před soudem (při sazbě odměny 500 Kč podle bodu 3 advokátního tarifu v případě úkonů uvedených pod body 1 a 2, resp. 3 020 Kč podle bodu 5 advokátního tarifu za úkon uvedený pod bodem 3) /, paušální náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za první dva úkony, resp. podle a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za třetí úkon, náhrady cestovného za cestu zástupkyně žalobkyně z obec do obec na jednání před soudem a zpět v celkové výši 1 098,18 Kč (vypočteno za 180 km jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 5,4 l benzinu BA (98) na 100 km, podle předpisů o cestovních náhradách – viz a 4 advokátního tarifu, při nákladech na 1 km jízdy ve výši 6, 101 Kč), náhrady za čas promeškaný touto cestou ve výši 600 Kč (za celkem 6 započatých půlhodin, podle advokátního tarifu), a dále - jelikož je zástupkyně žalobkyně plátkyní daně z přidané hodnoty - z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 1 305,82 Kč /podle , počítáno ze základu 6 218,18 Kč Soud tedy žalobkyni přiznal (poměrnou) náhradu nákladů řízení ve výši 6 044 Kč (tj. 64 % z částky 9 444 Kč, po zaokrouhlení).

29. Odměnu advokáta soud určil dle § 14b odst. 1 advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti - jde o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota, tj. hodnota dluhu bez příslušenství) nepřevyšuje 50 000 Kč. Namístě je též poznamenat, že nárok na zaplacení z dlužného spotřebitelského úvěru je – např. vedle nároku na dlužné jízdné s přirážkou či dlužné pojistné – typickým nárokem, který je třeba uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod § 14b advokátního tarifu.

30. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (tj. výzvy k plnění dle ) advokátem, neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu Žalobkyně je podnikatelkou (poskytovatelkou nebankovních úvěrů) a nepochybně má být personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku , tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení, sama vyzvala k plnění a upozornila ho, že jinak dluh uplatní u soudu (a bude zastoupena advokátem, což významně zvýší náklady spojené s vymáháním práva).

31. Předžalobní výzva je zákonné dobrodiní, jež poskytuje žalovanému, resp. všem dlužníkům, poslední možnost ke splnění právní povinnosti bez nutnosti hrazení nákladů spojených se soudním řízením. Předžalobní výzvu by proto měl zásadně sepsat (a dlužníku odeslat) sám věřitel, a to předtím, než věc předá advokátu k dalšímu postupu. Pokud by soud přiznal žalobkyni náhradu odměny advokáta za sepis předžalobní výzvy, popřel by smysl a účel , neboť kvůli tomuto ustanovení, které má vůči žalovanému působit velkoryse, by se jeho postavení zhoršilo, a to tím, že by se zvýšila jeho celková platební povinnost. Žalovaný by tak ve své podstatě byl sankcionován za to, že nabídnutého dobrodiní nevyužil. Přitom v době před účinností , který se stal součástí právního řádu„ v zájmu dlužníků“, mu taková sankce nehrozila, ačkoliv slušně postupující věřitelé (a jejich zástupci – advokáti) i tehdy dlužníkům pravidelně zasílali výzvy k plnění v dostatečném předstihu před podáním žaloby. Povaha (smysl, účel a funkce) institutu předžalobní výzvy tudíž obecně vylučuje, aby se jeho užití v konkrétním případě negativně odrazilo v povinnosti dlužníka hradit věřiteli (zvýšené) náklady řízení.

32. Soud žalobkyni nepřiznal ani náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k dalšímu úkonu právní služby, a to písemnému podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení (zejména ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Doplňovaná tvrzení totiž měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávaný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené důvodně (účelně) ve smyslu , a žalobkyni tudíž nenáleží jejich náhrada, resp. žalovanému nelze povinnost k jejich náhradě (spravedlivě) uložit.

33. Podle soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu podepsaného.

Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněná jejich nuceného vymožení domáhat v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).