Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (7)No categories available
7 C 92/2021-52
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 28 400 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 28 400 Kč za dobu od 17. 12. 2018 do 22. 1. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 400 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 28 400 Kč za dobu od 17. 12. 2018 do 22. 1. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 400 Kč za dobu od 23. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 28 400 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 10. 2017 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru ve výši 35 400 Kč (skládající se z půjčené částky 20 000 Kč a kapitalizovaného úroku 15 400 Kč), podle které měla žalovaná splácet 590 Kč týdně. První splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy a další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky, kdy u každého úvěru je nejprve hrazeno na cenu půjčky (kapitalizovaný úrok) a poté na jistinu (půjčené peníze). V případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Jelikož žalovaná splácela nepravidelně, uhradila celkem částku 7 000 Kč, dostala se do prodlení, splatnost pohledávky nastala ke dni 21. 1. 2018 a datum prodlení ke dni 17. 12. 2018. Žalovaná ani přes předžalobní upomínku neuhradila žalobkyni ničeho.
2. K jednání, které se ve věci konalo dne 27. 9. 2021, se žalovaná nedostavila, ačkoliv byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvila se a nepožádala o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřila. Žalobkyně se rovněž nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 23. 10. 2017 soud ověřil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 23. 10. 2017 smlouvu, na jejím základě žalobkyně poskytla žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč. Celkovou částku 35 400 Kč (úvěr navýšený o kapitalizovaný úrok 7 000 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč), se žalovaná zavázala splácet dle podmínek ve smlouvě sjednaných, tj. po 590 Kč týdně v 60ti splátkách. Z listiny označené formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo soudem zjištěno, že žalobkyně sdělila žalované, že u úvěru ve výši 20 000 Kč (bezúčelový, jednorázový, hotovostní úvěr) navýšeného na 35 400 Kč je nutno splácet dle podmínek ve smlouvě sjednaných 60ti týdenními splátkami po 590 Kč, zápůjční úroková sazba ve výši 66 % ročně a RPSN ve výši 195,34 %. Z evidenční karty klienta se podává, že žalovaná uvedla pro potřeby žalobkyně údaje ke své osobě, konkrétně uvedla, že bydlí v nájmu, je svobodná, vzdělání učňovské, není majitelkou žádného motorového vozidla ani nemovitosti, pracuje na plný úvazek jako operátor ve výrobě u zaměstnavatele právnická osoba, nikdy nebyl soudně ani trestně stíhána a že již v minulosti měla úvěr u žalobkyně. Z evidenční karty klienta bylo dále zjištěno, že si žalobkyně ověřila informace k tvrzeným příjmům (11 843 Kč) a výdajům žalované (2 500 Kč za nájem, 200 Kč za jiné, 666 Kč za výdaje na úvěr a 3 500 Kč za jiné výdaje domácnosti), a to na základě pracovní smlouvy a výpisu z bankovního účtu žalované, tyto listiny však nebyly soudu předloženy. Z listiny označené informace o smlouvě číslo se podává, že žalovaná uhradila žalobkyni částku 7 000 Kč. Z výzvy před podáním žaloby soud zjistil, že žalobkyně dne 10. 1. 2020 žalovanou vyzvala k úhradě celého dluhu před podáním žaloby. Z potvrzení o podání ze dne 10. 1. 2020 soud ověřil, že žalované byla tohoto dne zaslána zásilka.
4. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že žalobkyně, jako věřitel, s žalovanou, jako dlužníkem, uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které žalované poskytla úvěr v dohodnuté výši (20 000 Kč), který se žalovaná zavázala, včetně sjednaného navýšení o celkový poplatek na částku 35 400 Kč, žalobkyně zaplatit týdenními splátkami po 590 Kč. Žalovaná však na svůj dluh nehradila řádně a včas, uhradila pouze část, a to částku 7 000 Kč, žalobkyni tak vznikla pohledávka, kterou žalovaná ani přes předžalobní upomínku neuhradila.
5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanské zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:
16. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
18. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.
20. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zákona č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).
21. Soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že z důkazů předložených žalobkyní, které soud provedl při ústním jednání, vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně soudu předložila pouze dokument nazvaný„ Evidenční karta klienta“. Jedná se však pouze o vyplněný tiskopis a ve vztahu ke skutečnému prověřování bonity žalované nemá žádnou důkazní sílu. Žalobkyně měla soudu poskytnout důkazy, na základě kterých ověřovala bonitu žalované. Uvedenými důkazy by byla například pracovní smlouva, výplatní pásky, výpis z účtu, nájemní smlouva, výpisy z bankovních a nebankovních registrů apod. Za postup s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nelze považovat ani postup, kdy se věřitel spolehne na jeho objektivně nedoložené tvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech. Standard odborné péče předpokládá ověření poskytnutých údajů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřitel by měl požadovat přinejmenším potvrzení zaměstnavatele dlužníka a porovnat informace tvrzené dlužníkem se státem publikovanými údaji o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
22. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalované ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout ji poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.
23. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru je povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr a posuzovat jeho úvěruschopnost, v daném případě s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 20 000 Kč včetně celkového navýšení na částku 25 400 Kč žalobkyni zaplatit ve 60 týdenních splátkách po 590 Kč (RPSN ve výši 195,34%, zápůjční úroková sazba 66% ročně), za situace, kdy žalovaná dosahovala v pracovním poměru průměrně měsíčně příjmu 11 843 Kč. Žalobkyně v tomto směru předložila pouze listinu nazvanou evidenční karta klienta, kde ohledně výdajů žalované uvedla pouze nájem 2 500 Kč, výdaje na úvěry 666 Kč měsíčně, jiné výdaje domácnosti 3 500 Kč, avšak bez bližšího ověřování. Není jasné, zda žalobkyně prováděla lustraci žalované v registrech SOLUS a nebankovního registru klientských informací, a s jakým výsledkem.
24. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalované splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalované, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalované dospěla k závěru, že jí zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalované představující částku 3 500 Kč měsíčně nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohla žalovaná uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalované. Co konkrétně představuje částka 2 500 uvedená u nákladů na bydlení (nájemné, inkaso) není zřejmé. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaná neměla žádné ostatní výdaje, a že by její výdaje odpovídaly životnímu minimu. Není jasné, jaké závazky žalovaná splácela, soudu nebyly předloženy výpisy ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací, a soudu není zřejmé, zda žalobkyně tyto výpisy vůbec pořizovala, a zda ověřovala, zda má žalovaná kromě závazků u žalobkyně (jak bylo zjištěno v řízení pod sp.zn. 19C 52/2021 – ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 6. 2017, kde měla splácet částku 148 Kč týdně po dobu 60 týdnů) nějaké další závazky a v jaké výši. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. I lustrace žalované v databázích SOLUS a NRKI, je důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, je sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaná schopna úvěr splácet. Praxe, kdy se od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“, aniž by zde byla snaha o individualizaci výdajů, aniž by byl reflektován věk, zdravotní stav dlužníka, ověřování výdajů na ostatní položky (domácnost, doprava, telefon apod.) je zřejmě v rozporu s evropským právem a dobrými mravy.
25. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.
26. Dle 2991 odst. 1, 2 o. z. plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalované a žalovaná je povinna toto obohacení žalobkyni vydat. Z žalobních tvrzení, která nebyla nijak rozporována vyplývá, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Z žalobních tvrzení rovněž vyplývá, že žalovaná žalobkyni uhradila toliko částku 7 000 Kč, což ostatně dokládá listina označená informace o smlouvě číslo. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaná ve výši 13 000 Kč (20 000 Kč – 7 000 Kč) na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne 10. 1. 2021, danou k poštovní přepravě dne 10. 1. 2020. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 15. 1. 2020, nejpozději do 22. 1. 2020 (lhůta k plnění 7 dní) měla žalovaná plnit, a od 23. 1. 2020 je tak žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).
27. Protože smlouvu o úvěru má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úroky jdoucí před zasláním výzvy, poplatky) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).
28. V dané věci byla žalobkyně převážně neúspěšná a žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).
29. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro uložení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.