Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 216/2020-85
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Johnovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 25 755,19 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba s tím, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 155,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 874,66 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba s tím, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 155,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 874,66 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 755,19 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa, PSČ obec a číslo (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 4. 2. 2019 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na nákup vybraného zboží ve výši 23 851 Kč, s tím, že se žalovaný zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr formou 24 měsíčních splátek po 1 251 Kč. Roční úroková sazba byla stanovena ve výši 18,11 % a RPSN ve výši 18,97 %. Žalovaný čerpal úvěr dne 4. 2. 2019 a to tak, že právní předchůdkyně žalobkyně uhradila prodejci část kupní ceny vybraného zboží. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas (uhradil pouze jednu splátku ve výši 1 251 Kč), právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30. 9. 2019. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikla pohledávka ve výši 25 755,19 Kč, sestávající z jistiny ve výši 23 018,94 Kč, úroku ve výši 1 607,50 Kč, poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 233,75 Kč a dlužného pojistného ve výši 295 Kč. Následně právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 17. 10. 2019. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.
2. Soud nejprve zkoumal svou pravomoc, když se jedná na straně žalovaného o slovenského státního příslušníka, tedy o spor s cizím (mezinárodním) prvkem. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů ČR rozhodnout o žalobě je dána podle čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
3. K jednání, které se ve věci konalo dne 17. 8. 2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.
4. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti: Z žádosti/smlouvy o klasickém úvěru číslo (resp. úvěrový případ číslo) ze dne 4. 2. 2019, rámcové smlouvy číslo ze dne 4. 2. 2019 a informací k úvěru soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 851 Kč na nákup drobné černé elektroniky v hodnotě 23 851 Kč. Strany si sjednaly, že úvěr bude poskytnut na bankovní účet zprostředkovatele právnická osoba, sídlem adresa (dále jen„ zprostředkovatel“), za účelem úhrady prodejní ceny zboží. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr formou 24 měsíčních splátek po 1 251 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,11 % ročně, RPSN 18,97 %. Žalovaný se dále zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně 6 173 Kč coby poplatek za úvěr. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu společně s družkou, má jednu vyživovací povinnost k dítěti, je zaměstnán od října 2018 u zaměstnavatele právnická osoba, sídlem adresa, na dobu určitou, s čistým měsíčním příjmem 17 045 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný dále uvedl měsíční výdaje 8 100 Kč coby náklady na bydlení, nulové náklady na ostatní pravidelné výdaje, nulové náklady na finanční závazky a celkový příjem domácnosti ve výši 23 045 Kč. Z listin y označené jako předdotazy soud zjistil, že u žalovaného bylo možné otevřít novou kartu spisová značka. Z dokladu o čerpání úvěru-výpis a listin y označené jako finanční deník dlužníka soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 581 Kč, a to tak, že na bankovní účet zprostředkovatele (účet číslo) zaslala celkem částku 51 625 Kč (z toho 23 851 Kč za žalovaného) za účelem úhrady prodejní ceny zboží. Z interního výpisu z účtu se podává, že žalovaný dne 21. 3. 2019 uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 251 Kč, tedy pouze jednu splátku a že právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 20. 8. 2019 vyčíslila dluh žalovaného částkou 25 755 Kč. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2018, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 10. 2019 včetně příloh a potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek ze dne 29. 10. 2019 bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřely dne 15. 10. 2019 smlouvu, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Pohledávka za žalovaným je uvedena v příloze č. 2 seznamu postupovaných pohledávek pod č. 92. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2019 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Z poštovního podacího archu ze dne 17. 10. 2019 soud zjistil, že tohoto dne byla žalovanému odeslána zásilka. Z listin y označené jako odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 22. 8. 2019 bylo soudem zjištěno, že jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 30. 9. 2019 zesplatnila a vyzvala jej k úhradě částky 25 756 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce předžalobní výzvou ze dne 17. 10. 2019 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, a to ve lhůtě 5 dnů. Z poštovního podacího archu ze dne 17. 10. 2019 soud zjistil, že žalovanému byla tohoto dne odeslána zásilka.
5. Po provedeném dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřela dne 4. 2. 2019 smlouvu, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 851 Kč, a to tak, že peněžní prostředky byly zaslány na bankovní účet zprostředkovatele za účelem úhrady prodejní ceny zboží, které si žalovaný zvolil (konkrétně drobnou černou elektroniku v hodnotě 23 851 Kč). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou měsíčních splátek ve výši 1 251 Kč, uhradil však pouze jednu splátku. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni.
6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“
18. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republik y). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb. ), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zákona č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).
19. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů získaných od žalovaného při osobním pohovoru, které si ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dle tvrzení žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně zejména porovnala příjmy a výdaje žalovaného, způsob plnění dosavadních dluhů, nahlédla do BRKI, NRKI, databází SOLUS a insolvenčního rejstříku, telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného za účelem zjištění příjmové stránky žalovaného a zohlednila i pohyby na bankovním účtu žalovaného ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů a životní a existenční minimum. Po provedeném šetření dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k závěru, že žalovanému zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru.
20. Soud na základě všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. Za postup s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nelze považovat postup, kdy se věřitel spolehne na spotřebitelovo objektivně nedoložené tvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech. Žalobkyně soudu předložila pouze dokument nazvaný„ žádost/smlouva o klasickém úvěru číslo“, jedná se však pouze o vyplněný tiskopis, který ve vztahu ke skutečnému prověřování bonity žalovaného nemá žádnou důkazní sílu. Žalobkyně měla soudu poskytnout důkazy, na základě kterých právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. Uvedenými důkazy by byla například pracovní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtu, nájemní smlouva atd. Právní předchůdkyně žalobkyně si měla zejména ověřit tvrzení žalovaného o nulových nákladech na ostatní pravidelné výdaje, když žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že žije společně s družkou a má jednu vyživovací povinnost k dítěti, nejeví se totiž jako pravděpodobné, že by žalovaný neměl další výdaje (jako např. výdaje na jídlo, léky, ošacení, dopravu a potřeby pro dítě), než jen výdaje na bydlení ve výši 8 100 Kč. Za této situace lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů.
21. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřená úvěrová smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.
22. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. plnění právní předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 23 851 Kč a žalovaný uhradil pouze 1 251 Kč, rozdíl činí 22 600 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný v této výši na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na to, že se žalovaný dostal s úhradou žalované částky do prodlení, soud žalobkyni přiznal též úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 600 Kč od 1. 10. 2019, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti do zaplacení, vše dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).
23. Protože smlouvu o úvěru má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 874,66 Kč, přičemž tato částka představuje 75,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 12,25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 030 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 25 755,19 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
25. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, bude možné se domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu, nebo prostřednictvím exekuce.