Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 120/2021-107
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 63.852,48 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9.945 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 53.907,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19.096,40 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,10 % denně z částky 22.815 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9.945 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. 3. 2021 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 53.907,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19.096,40 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,10 % denně z částky 22.815 Kč od 4. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky celkem 63.852,48 Kč s tím, že požaduje smluvní úroky z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky 22.815 Kč, kdy částka 19.027,60 Kč představuje zbylou část jistiny, částka 14. 412,44 Kč představuje zbylou částku úroků a částka 17.485 Kč představuje zbylou část doplňkové služby podpora (odklad, nemoc a práce), částka 5.330 Kč zbylou část inkasní služby a dále 500 Kč jsou náklady upomínání, dále je zde smluvní pokuta za prodlení 50,42 Kč a smluvní pokuta 9513,80 Kč a smluvní úrok z prodlení z inkasní služby 3,77 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodňuje tím, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru na částku 20.000 Kč, který měl žalovaný splácet v 72 měsíčních splátkách po 514 Kč s tím, že měl zaplatit celkem 37.041 Kč, 20.000 Kč na jistinu a 17.041 Kč na sjednané úroky, úroková sazba činila 23 %. Dále se žalovaným uzavřela doplňkovou službu podpora, kdy měl možnost žalovaný odkladu 3 splátek a za to hradil 61 Kč měsíčně, dále měl možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažná onemocnění nebo hospitalizace, za což také hradil poplatek 104 Kč měsíčně a měl možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec, což činí 104 Kč měsíčně. Dále uzavřeli účastníci inkasní službu ve výši 82 Kč měsíčně, žalobkyně tvrdí, že tento poplatek za inkasní službu v sobě zahrnuje jednorázové náklady poskytované na technické zřízení inkasní služby, náklady na samotné zajišťovaní inkasních plateb, bankovní poplatky a další náklady. Povinnost platit inkasní službu pak žalobkyně požaduje jako ušlý zisk v důsledku porušení smluvních povinností klientem, tedy zisk, který by žalobkyně utržila, nebýt porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaného. Pokud jde o smluvní pokutu, tak představuje nárok žalobkyně v podobě poloviny nezaplacené jistiny poskytnutého úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20.000 Kč, a to prostřednictvím elektronické komunikace, kdy žalovaný vyslovil souhlas s návrhem smlouvy o spotřebitelském úvěru, takže s ním souhlasí (viz potvrzení banky). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky sjednána na částku 20.000 Kč s tím, že 5.577 Kč budou vyplaceny na účet spotřebitele uvedeném ve smlouvě, 10.423 Kč bude vyplaceno na úhradu předchozího závazku a 4.000 Kč bude použito na náklady spojené s vyřízením úvěru. Úvěr (částka celkem 37.041 Kč) měl být hrazen měsíční splátkou 514 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Dále zde bylo dohodnuto, že v případě částky, s níž je spotřebitel v prodlení, má právo na poplatky za upomínání, 1. upomínka 300 Kč, další upomínka 500 Kč, dále zde byla sjednána jednorázová smluvní pokuta v případě zesplatnění jistiny ve výši 50 % z jistiny a dále byly sjednány doplňkové služby, doplňková služba inkaso upravená samostatnou smlouvou o inkasní službě a doplňková služba podpora, upravená také smlouvou o doplňkové službě podpora.
4. Smlouvu o inkasní službě účastníci uzavřeli k účtu žalovaného, kdy spotřebitel souhlasí s inkasem z účtu a za tuto nepovinnou službu je povinen hradit po dobu trvání úvěru částku ve výši 5.904 Kč, měsíční splátka ve výši 82 Kč měsíčně. Ve smlouvě o inkasu pak bylo dohodnuto pro případ prodlení se splácením spotřebitelského úvěru, že i v tomto případě žalovaný uhradí doposud neuhrazené části inkasní služby v plné výši s tím, že v tomto případě má žalobkyně právo na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z výše dlužné částky do zaplacení. Dále účastníci sjednali doplňkovou službu podpora, ve které byla sjednána možnost odkladu 3 splátek úvěru ročně, vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splácení, dále možnost přerušení splácení až na 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec uvedených v článku V. v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Za tuto doplňkovou službu podpora se pak spotřebitel zavázal platit 61 Kč měsíčně v případě odkladu 3 splátek, 104 Kč měsíčně v případě odkladu až na dobu 9 měsíců pro nezaviněný úraz, závažné onemocnění a hospitalizaci a 104 Kč měsíčně v případě nezaviněné ztráty zaměstnání, celkem 19.368 Kč po 269 Kč měsíčně (viz smlouva o spotřebitelském úvěru, smlouva o inkasu a smlouva o doplňkové službě podpora).
5. Žalovaný měl být v době poskytnutí úvěru zaměstnán, jeho příjem měl činit 25.814 Kč. Žalovaný hradil úvěr u právnická osoba anonymizováno 20.000 Kč, anonymizována dvě slova 25.000 Kč, příjmení příjmení 2.000 Kč, anonymizováno 2.800 Kč, anonymizována dvě slova 12.000Kč, anonymizována dvě slova 1.600 Kč, pravidelně pak anonymizováno 6.272 Kč, anonymizováno 2.787 Kč, jméno 1.500 Kč, anonymizováno 450 Kč, anonymizováno na splátky 2.742 Kč a sportovní sázky 500 Kč (žádost).
6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo byť pomocí prostředků komunikace na dálku, tedy pomocí účtu, k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku. Účastníci se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč s tím, že mu bude vyplacen úvěr na účet spotřebitele vedený u právnická osoba, a to ve výši 5.577 Kč a částka 10.423 Kč půjde na úhradu jeho předchozího závazku. Částka 4.000 Kč pak měla být započtena na náklady spotřebitele. Dále pak uzavřeli účastnici další, k tomu se vážící smlouvy, a to smlouvu o inkasu a smlouvu o podpoře, za kterou se žalovaný rovněž zavázal hradit poplatky. Pokud jde o smlouvu o úvěru, mezi účastníky byla dohodnuta úroková sazba z úvěru ve výši 23 % a poplatky za upomínky a smluvní pokuty v případě nesplácení. Následující smlouvy, které na smlouvu o úvěru navazují, zahrnují poplatky pro spotřebitele. Poplatek za inkaso činí 82 Kč měsíčně, celkem 5.904 Kč Další smlouvou je smlouva o zřízení doplňkové služby podpora, která zahrnuje možnosti odkladu splátek a za každou z těchto možností požaduje poplatek ve výši 61 Kč měsíčně v případě odkladu 3 splátek úvěru o jeden kalendářní měsíc a v případě dalších dvou případů poplatek ve výši 104 Kč měsíčně za každý takovýto případ, kdy se jedná o odklad v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a dalším případem je nezaviněná ztráta zaměstnání.
8. Žalobkyně je společnost, která má jako předmět podnikání od 6. 8. 2013 poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Jedná se tedy o společnost založenou za účelem generování zisku. Tato společnost nabízí relativně výhodný úvěr s relativně nízkou úrokovou sazbou 23 % ročně, avšak podmiňuje to uzavřením dalších smluv jako je smlouva o inkaso, kde inkasuje za službu, se kterou nemá žádné náklady a výše poplatku se nepochopitelně při stejném počtu splátek, ale vyšším poskytnutém úvěru zvyšují se zvyšující se částkou úvěru, ačkoliv k tomu není žádný logický důvod. Sama žalobkyně přitom uvádí ve smlouvě o inkasu, že se zřízením inkasa má sama nemalé náklady, které chce po spotřebiteli uhradit. Žalobkyně tak uvádí spotřebitele v omyl, přičemž bance žádné náklady v souvislosti se zřízením inkasa nehradí, případné poplatky by šly na vrub účtu spotřebitele. Sama žalobkyně uvádí v žalobě a jejím doplnění, že požaduje poplatky za inkaso i po zesplatnění smlouvy, i když žádné inkaso neprobíhalo, a to z důvodu ušlého zisku. Za této situace žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a s ohledem na svou vědomost nemožnosti přezkoumávat přiměřenost poplatků podle § 1814 občanského zákoníku eliminovala jeho přezkoumání tímto způsobem a navyšovala tak svůj zisk ze smlouvy o spotřebitelském úvěru o poplatky, které nemohou být soudem přezkoumávány a přitom za ně spotřebiteli neplyne žádná výhoda a nahrazují žalobkyni zisk ve formě úroků, které sníží, ale zároveň si ho ve formě poplatků vybere. Tyto poplatky jsou tedy jakýmsi skrytým úrokem za poskytnuté peněžní prostředky a soud proto hodnotí celou smlouvu o spotřebitelském úvěru, smlouvu o inkasu i smlouvu o podpoře, které byly spotřebiteli vnuceni k uzavření v jednom návrhu jako neplatné pro obcházení zákona podle § 580 občanského zákoníku.
9. Soud se pak domnívá, že neplatné jsou celé smlouvy vzhledem k tomu, že žalobkyně by neměla bez uzavření následující inkasní smlouvy a smlouvy o podpoře zájem o uzavření samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť tyto smlouvy, ačkoliv jsou samostatné, jsou věcně provázané, a tedy jsou neplatné tyto smlouvy celé podle § 576 občanského zákoníku.
Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
10. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
11. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
15. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
16. Soud má tedy za to, že věřitel nedostál své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru a neprokázal dostatečné přezkoumání příjmové i výdajové stránky žadatele o úvěr. Ze samotné žádosti je zřejmé, že žalovaný měl v době žádosti celou řadu závazků vůči jiným úvěrovým společnostem včetně krátkodobých nízkých úvěrů, což samo o sobě již naznačuje, že jeho příjem mu nepokryl veškeré jeho výdaje. Žalobkyně pak počítala s částkou pravidelných výdajů ve výši 20.551 Kč, tato částka však dle výpočtu soudu při součtu všech pravidelných výdajů nevychází (soud dospěl k částce 21.051 Kč). Nadto žalovaný měl více závazků, s jejichž úhradou žalobkyně nepočítala a nepočítala ani s náklady na bydlení, ačkoliv sama uvádí, že tyto nejsou v částce nákladů na spotřebitele zahrnuty. Mimoto žalobkyně nepředložila žádné doklady prokazující jak příjmovou, tak výdajovou stránku žalovaného. K jednání se nedostavila a tak o nutnosti unést břemeno důkazní nemohla být poučena.
17. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
18. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu. Žalobkyně fakticky poskytla žalovanému pouze částku 16.000 Kč a žalovaný uhradil 6.055 Kč, zbývá mu uhradit 9.645 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.
19. Pokud jde o náklady řízení, soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěšnějším účastníkem, který by měl právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na poměr věci, kterým bylo žalobkyni vyhověno, a která ji byla zamítnuta, je žalovaný, avšak tomu dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.