Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)No categories available
5 C 239/2021-54
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudkyní Mgr. Janou Smýkalovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 37 183,34 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 3 000 Kč.
II. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.
III. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 21 775,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 960,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 268,62 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 173,30 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 173,30 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a zaplacení částky 12 407,85 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 144,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 869,76 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 268,66 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 268,66 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 372 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo, variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 3 000 Kč. II. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání se zamítá. III. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 21 775,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 960,05 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 11 268,62 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 173,30 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 14 173,30 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, a zaplacení částky 12 407,85 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 144,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 869,76 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 268,66 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 268,66 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 372 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 7. 2021 domáhala na žalované zaplacení
a) částky 21 775,49 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí a dále
b) částky 15 407,85 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozhodnutí.
2. K nároku a) žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 13. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 31 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit souhrnnou částku 26 592 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 960 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 7. 11. 2018. Úroková sazba byla sjednána na 29 % ročně. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku 33 993,71 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020.
3. K nároku b) žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba uzavřela se žalovanou dne 6. 6. 2017 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě převzala žalovaná finanční hotovost 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit souhrnnou částku 28 079 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 3 505 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 6. 12. 2018. Úroková sazba byla sjednána na 29 % ročně. Žalovaná od uzavření smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradila částku 46 077,29 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020.
4. Žalovaná v prostém emailovém podání bez zaručeného elektronického podpisu (č.l. 42 spisu) uvedla, že souhlasí s uznáním dluhu a žádá o zaslání smíru ve věci s tím, že tento měsíc poslala žalobkyni částku 3 000 Kč. Dále žalovaná zmínila, že splácí i další úvěry.
5. Podáním doručeným soudu dne 5. 10. 2021 vzala žalobkyně částečně žalobu zpět o částku 3 000 Kč (týkající se nároku b) s odůvodněním, že žalovaná částku 3 000 Kč uhradila po zahájení řízení. V souladu s návrhem žalobkyně soud řízení částečně zastavil co do částky 3 000 Kč dle § 96 odst. 1 , 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ).
6. Soud zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v § 153a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uznáním nároku ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. se rozumí procesní úkon žalovaného (tedy projev vůle adresovaný soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný uznává nárok, který byl vůči němu uplatněn v žalobě. Emailové podání žalované nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť se jedná o prostý email, který nebyl žalovanou podepsán. Navíc z podání žalované jednoznačně nevyplývá, který (z více dluhů) uplatňovaných žalobkyní chce uznat. Z toho důvodu soud návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání zamítl.
7. Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalobkyně doložila pouze Zákaznické karty (č.l. 18 a 22 spisu). Ze zákaznické karty ze dne 6. 6. 2017 (tedy sepsané ve stejný den jako smlouva o zápůjčce) vyplývá, že žalovaná je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnána jako prodavačka ve společnosti právnická osoba Čistý příjem žadatelky je uveden ve výši 9 146 Kč, tzv. ostatní příjem činí 4 000 Kč (bez bližší specifikace) a další čisté příjmy domácnosti 16 820 Kč. V kolonce Ověřené dokumenty jsou zaškrtnuta políčka pracovní smlouva z 1. 9. 2016 a výplatní pásky za únor, březen a duben 2017. Z uvedeného vyplývá, že původní věřitelka ověřila jen čistý příjem žadatelky ve výši 9 146 Kč, další tvrzené a blíže nespecifikované příjmy ověřovány nebyly. Přesto původní věřitelka vycházela z žalovanou tvrzeného měsíčního příjmu 29 966 Kč. Výdaje dle zákaznické karty činily 3 500 Kč a není zřejmé, o jaké konkrétní výdaje se jedná. Tvrzené výdaje nebyly původní věřitelkou nijak ověřeny, přesto z nich původní věřitelka vycházela. Obdobně nedbale postupovala původní věřitelka i při poskytnutí druhé půjčky ze dne 13. 9. 2017, když původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, které nijak neověřovala (z karty zákazníka ze dne 13. 9. 2017 na č.l. 22 spisu vyplývá, že k žádosti o úvěr byly doloženy pouze„ výplatní pásky“ za červen, červenec a srpen 2017 a pracovní smlouva ze dne 1. 9. 2016). Žalobkyně neprokázala, že by původní věřitelka provedla lustraci žalované v evidenci dlužníků a že by se zabývala celkově majetkovými poměry žalované. Žalobkyně byla u jednání poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. o tom, že je povinna doložil, zda a jakým způsobem původní věřitelka zjišťovala a ověřovala, jaké jsou příjmy a výdaje žalované, zda má žalovaná další závazky, zda své závazky řádně splácí. Žalobkyně však žádné další důkazní návrhy neučinila.
8. Soud má za prokázané, že původní věřitelka právnická osoba poskytla žalované dne 6. 6. 2017 finanční prostředky ve výši 35 000 Kč a dne 13. 9. 2017 finanční prostředky ve výši 31 000 Kč (viz smlouvy o zápůjčce na č.l. 16 a20 spisu).
9. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila na první půjčku částku 46 077,29 Kč a na druhou půjčku částku 33 993,71 Kč.
10. Pohledávky za žalovanou ze shora popsaných smluv o zápůjčkách postoupila původní věřitelka na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek č.l. 24 až 31 spisu). Původní věřitelka oznámila žalované postoupení pohledávek dopisem ze dne 6. 1. 2020 (č.l. 32 spisu), který byl odeslán doporučeně na poslední známou adresu žalované dne 25. 1. 2021 (podací lístek č.l. 33 spisu).
11. Žalobkyně doložila k důkazu uznání dluhu ze dne 27. 8. 2018, ze kterého vyplývá, že žalovaná podepsala dne 27. 8. 2018 listin u nazvanou„ Uznání dluhu se splátkovým kalendářem“, ve které žalovaná uznala svůj dluh ve výši 34 957,59 Kč ze smlouvy číslo dluh ve výši 48 665 Kč ze smlouvy číslo souhlasila se splátkovým kalendářem po 4 000 Kč.
12. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
13. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:
14. Původní věřitelka důsledně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, neboť se žádným způsobem nezabývala tím, zda a jaké jsou skutečné měsíční výdaje žalované, spolehla se pouze na tvrzení žalované v zákaznické kartě. Doložený příjem žalované byl přitom poměrně nízký (9 146 Kč v případě první smlouvy, popř. 12 248 Kč v případě druhé smlouvy). Výdaje tvrzené žalovanou jsou zcela jednoznačně podhodnocené, navíc nebyly nijak ověřeny, přičemž původní věřitelka nezjišťovala ani výdaje spolužijících osob (ačkoliv jejich příjmy zřejmě zohledněny byly jako tzv. další příjmy domácnosti). Přesto původní věřitelka poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a 31 000 Kč (v rozmezí tří měsíců). Původní věřitelka se nemohla objektivně domnívat, že by žalovaná byla schopna z čistého měsíčního příjmu 9 146 Kč pravidelně splácet částku 3 505 Kč.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2053 uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.
19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
20. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi původní věřitelkou a žalovanou došlo k platnému uzavření smluv o zápůjčkách. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno neplatností absolutní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (viz doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ,„ Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/.
21. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
22. Soud má tedy v dané věci za to, že původní věřitelka nepostupovala důsledně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, zejména se důsledně nezabývala tím, jaké jsou pravidelné měsíční výdaje žalované, a spolehla se pouze na tvrzení žalované uvedená v zákaznických kartách. Ze zákaznických karet vyplývá, že žalovaná měla v době poskytnutí obou zápůjček velmi nízký čistý měsíční příjem. Za tohoto stavu měla mít původní věřitelka objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet a měla si vyžádat od žalované další doklady, které by tyto pochybnosti mohly rozptýlit (zejména doklady ohledně skutečných měsíčních výdajů žalované i ostatních členů domácnosti apod.), měla provést lustraci žalované v rejstřících dlužníků, měla zjistit, zda proti žalované nejsou vedeny exekuce, což však původní věřitelka neučinila. Soud má proto za to, že jsou obě smlouvy o zápůjčce shora uvedené absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z.
23. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatných smluv o zápůjčce, a to konkrétně ve výši 35 000 Kč a 31 000 Kč a žalovaná byla povinna vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., tedy vrátit jistinu obou zápůjček. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila na první půjčku částku 46 077,29 Kč a na druhou půjčku částku 33 993,71 Kč, čímž zcela uhradila jistinu obou zápůjček. Vzhledem k tomu, že smlouvy o zápůjčkách jsou absolutně neplatné, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky. Soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout.
24. Žalobkyně předložila k důkazu uznání dluhu ze strany žalované. Ve smyslu § 2053 o. z. je důsledkem uznání dluhu vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Věřitel tak nemusí dokazovat ani vznik dluhu (argumentovat smlouvou nebo jinou právní skutečností zakládající závazek), ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn či zanikl z jiného důvodu. V tomto případě však bylo listinnými důkazy prokázáno, že dluh ze smlouvy o zápůjčkách platně nevznikl, neboť již v době uzavření smluv původní věřitelka porušila svou zákonnou povinnost poskytnout zápůjčku pouze tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Na straně žalované tak vznikl pouze závazek z bezdůvodného obohacení vrátit jistinu úvěru. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná dluh uznala, neboť toto uznání dluhu nemůže zhojit absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.
25. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady však neuplatnila, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
26. Soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, a proto doměřil žalobkyni soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků, která je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích. Předmětem řízení byla částka 37 183,34 Kč, z toho soudní poplatek činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 860 Kč. Žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 1 488 Kč, k úhradě tak zbývá soudní poplatek 372 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.