Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 80/2021-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 13 250 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 8 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 250 Kč od 28. 9. 2019 do 29. 10. 2020 a z částky 8 250 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a ve výši 1,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 8 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 13 250 Kč od 28. 9. 2019 do 29. 10. 2020 a z částky 8 250 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, a ve výši 1,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 30. 10. 2020 do zaplacení, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 13 250 Kč od 28. 9. 2019 do zaplacení a dále částky 2 500 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 26. 7. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které mu téhož dne byly zaslány na účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do dne 27. 9. 2019, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas, když ke dni podání žaloby žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku 5 000 Kč Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně webová adresa, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnil formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni s tím, že zároveň zaškrtl řádek s tímto textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“, čímž žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalobkyně má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb. , zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Na výzvu soudu v podání ze dne 6. 4. 2021, aby žalobkyně doplnila, jak při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně sdělila, že již v samotné žalobě uvedla, aby soud alternativně rozhodl o povinnosti žalovaného vrátit bezdůvodné obohacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 9. 4. 2021 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř. o. s. ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 3. 5. 2021, žalovanému pak dne 17. 5. 2021 náhradním způsobem – uložením u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas v podání ze dne 5. 5. 2021.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Listino u označenou jako Smlouva o zápůjčce, obchodními podmínkami žalobkyně, jakož i potvrzením o operaci na účtu žalobkyně ze dne 26. 7. 2019 je v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 26. 7. 2019 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku - přes webovou stránku žalobkyně webová adresa, uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně se sjednaným poplatkem bezhotovostním převodem na účet žalobkyně nejpozději do 25. 8. 2019. Současně se tedy žalovaný zavázal uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí finančních prostředků ve výši 3 250 Kč, přičemž za předpokladu, že žalovaný převezme peněžní prostředky okamžitě v plné výši a tyto splatí v dohodnuté lhůtě, bude činit RPSN 2 969 % a celková částka splatná žalovaným bude 13 250 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, anonymizováno a Sazebník poplatků, přitom podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že se s těmito podmínkami a Sazebníkem seznámil, že s nimi souhlasí a zavazuje se je dodržovat. V případě prodlení žalovaného s plněním jeho závazků dle této smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení, jakož i nahradit jí účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného (tj. 500 Kč za písemnou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 5, 100 Kč za emailovou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 5, 50 Kč za telefonickou upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 7, 30 Kč za SMS upomínku/výzvu k úhradě při maximálním počtu výzev 7, 1 000 Kč za přípravu dohody o splátkovém kalendáři, 500 Kč za předání spisu žalovaného internímu oddělení vymáhání pohledávek, 750 Kč za předání spisu žalovaného inkasní agentuře). Částku 10 000 Kč pak žalobkyně dne 26. 7. 2019 také převedla na žalovaným uvedený bankovní účet č. bankovní účet. Listin Listina je opatřena podpisem jednatele žalobkyně a ze strany žalovaného elektronicky PIN kódem.
5. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 10. 2020, včetně kopie podacího lístku z téhož dne, bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupkyně žalobkyně touto upomínkou vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky ke dni sepisu upomínky ve výši 16 781 Kč nejpozději do tří dnů od doručení výzvy s upozorněním na možnost podání žaloby v případě neuhrazení dluhu ve stanovené lhůtě.
6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
7. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že dohodou uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku se dne 26. 7. 2019 žalobkyně s žalovaným dohodla, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, což také téhož dne převodem peněžních prostředků na účet žalovaného vedený pod č. bankovní účet učinila, a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni vrátit společně se sjednaným poplatkem ve výši 3 250 Kč nejpozději do 25. 8. 2019, přičemž nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, anonymizováno a Sazebník poplatků. Přitom žalobkyně při uzavření smlouvy neprověřovala úvěruschopnost žalovaného.
8. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně i přes výzvu soudu nijak netvrdila, že by ověřovala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy a tudíž má soud za to, že žalobkyně vůbec nedostála svým povinnostem daným v zákoně č. 257/2016 Sb. a v daném konkrétním případě dostatečně, resp. vůbec, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
14. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 10 000 Kč, přičemž tento žalobkyni doposud vrátil částku 5 000 Kč a dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 5 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby je žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 14. 10. 2020. Tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 19. 10. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 29. 10. 202. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 30. 10. 2020 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 %, která odpovídá vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím z celkového předmětu řízení ve výši 15 750 Kč (13 250 Kč + 2 500 Kč) s příslušenstvím. Již z tohoto pohledu je tedy zřejmé, aniž by soud konkrétně kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni právní moci rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ), že procesně úspěšnější byl v daném řízení žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.