Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
19 C 232/2021-45
Okresní soud ve obec rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 13 590 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně z částky 5 900 Kč za dobu od datum do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 690 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 694,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 256,24 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč
za dobu od datum do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od datum do datum a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 100 Kč za dobu od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 900 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 690 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 694,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 256,24 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 100 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO (dále též„ společnost“) a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce číslo na jejímž základě společnost žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí peněžních prostředků úrok ve výši 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek
ve výši 4 000 Kč a poplatek za životní pojištění ve výši 290 Kč, a to v 58 týdenních splátkách ve výši 305 Kč. Žalovaný zaplatil celkem částku ve výši 4 100 Kč. Žalobkyně požaduje kromě dlužné jistiny a poplatků dále úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny za dobu od datum do zaplacení, který za dobu do datum kapitalizovala částkou 6 694,31 Kč, a dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny za dobu od datum do zaplacení, který za dobu do datum kapitalizovala částkou 2 256,24 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena
na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce číslo na jejímž základě společnost právnická osoba poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč, s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a s poplatkem za životní pojištění ve výši 290 Kč (celkem tedy částku 17 690 Kč) splatit v 58 týdenních splátkách ve výši 305 Kč, přičemž první splátku byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v hotovosti peněžní prostředky (smlouva o půjčce číslo). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně celkem částku ve výši 4 100 Kč.
4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, právní předchůdce žalobkyně provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané karta zákazníka vyplněno, že žalovaný žije s role v řízení, je zaměstnaný jako anonymizováno, jeho zaměstnavatelem je jméno příjmení, obec, pobírá mzdu ve výši částka ulice výdaje žalovaného činí částka (částka anonymizováno, částka výdaje na anonymizováno a částka výdaje na anonymizováno). Žalovaný dále uvedl, že má aktivní půjčku
u„ příjmení jméno“, výše splátky uvedena nebyla. Žalobkyně uvedla, že poskytnuté údaje od žalovaného její právní předchůdce ověřil doklady vyžádanými od žalovaného, zejména výplatními páskami, pracovní smlouvou a nájemní smlouvou, přičemž poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka. V kartě zákazníka v části nazvané dokumenty k ověření je uveden občanský průkaz a pracovní smlouva/ŽL. Žádné relevantní listiny (vyjma karty zákazníka) však označeny a předloženy nebyly.
5. právnická osoba pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku).
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které
se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je
po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne
i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu
a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovaným ze smlouvy o půjčce číslo postoupila společnost právnická osoba žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum uzavřené mezi společností právnická osoba jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností právnická osoba dopisem ze dne datum. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
9. Ačkoliv na předložené smlouvě o půjčce je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil a tomu odpovídá i výsledek, byť žalovaný svůj dluh z počátku splácel.
10. Jak žalobkyně sama uvedla, její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalovaného v kartě zákazníka a tyto informace ověřil oproti dokladům vyžádaným od žalovaného.
Mezi takové doklady patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva a nájemní smlouva (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně však nevylíčila rozhodné skutečnosti, když nepopsala, kterými konkrétními listinami její právní předchůdce prověřil tu kterou konkrétní položku příjmů či výdajů uvedenou v kartě zákazníka. Příjem žalovaného (mzda) měl být ověřen pouze pracovní smlouvou, výdaje žalovaného nebyly ověřovány vůbec a některé podstatné výdaje pak nebyly ani zohledněny (např. výše splátek dalších aktivních půjček, které byly v kartě zákazníka zmíněny). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede
k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty
a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti), je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání
i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli
úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn.
14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti, a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejím základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovaný obdržel při podpisu smlouvy v hotovosti částku 10 000 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil pouze částku 4 100 Kč. Po postoupení pohledávky na žalobkyni již žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 5 900 Kč (10 000 Kč – 4 100 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal.
17. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 5 900 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaný byl k úhradě dlužné jistiny vyzván výzvou k plnění ze dne datum, která byla předána k poštovní přepravě dne datum a podle § 573 o. z. byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. dne datum. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky nejpozději do datum. Žalovaný na výzvu nijak nereagoval, ode dne následujícího se tedy ocitl v prodlení a žalobkyni vzniká od datum nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 8,25 %). Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení pouze ve výši 8,05 % ročně, soud proto (vázán jejím návrhem) zavázal žalovaného k zaplacení úroku z prodlení v žalobkyní požadované nižší výši, avšak až od datum a pouze z částky 5 900 Kč, na kterou jí podle výsledku dokazování vzniklo právo.
18. Soud tedy zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 900 Kč za dobu od datum do zaplacení
a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byl úspěšnější žalovaný, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 6 136,82 Kč (5 900 Kč + úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 236,82 Kč) a částky odpovídající celému předmětu řízení 28 111,18 Kč (13 590 Kč + úroky a úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 14 521,18 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 22 %. Úspěch žalovaného tak představuje 78 %, jemuž by tak svědčilo právo na náhradu 56 % (78 % - 22 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady procesně nečinného žalovaného nezjistil, a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).
20. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jsou povinnosti v rozsudku uložené splatné do tří dnů od právní moci rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v obec, prostřednictvím Okresního soudu ve obec. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.