Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
13 C 76/2021-47
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 8 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 600 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 63,47 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 7.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 5.561,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 598,84 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.773,98 Kč a 23,72% úrok ročně z částky 6.161,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 600 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 63,47 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 7.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 5.561,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 598,84 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1.773,98 Kč a 23,72% úrok ročně z částky 6.161,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 18. 12. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 8.000 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 8. 8. 2017 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce (právnická osoba, IČO) smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit 1.400 Kč jako kapitalizovaný úrok, 2.000 Kč jako odměnu za administrativní činnost a 4.000 Kč za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný se zavázal dluh uhradit v 58týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož se závazek stal splatným, a to dne 18. 9. 2018 (splatnost poslední splátky). Právnímu předchůdci žalobce vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené části dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 převedena na žalobce a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Celková hodnota pohledávky ve výši 10.000 Kč sestává z: dlužná jistina 6.161,06 Kč, dlužný poplatek 1.838,94 Kč. Žalobce po žalovaném požaduje i příslušenství dluhu, tj. úroky a zákonné úroky z prodlení a to i v kapitalizované formě za uvedená období v žalobě. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na dluh neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.
3. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dne 8. 8. 2017 uzavřel žalovaný s právnická osoba smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce částku celkem 17.400 Kč, která sestává z: jistina 10.000 Kč, úrok ve výši 1.400 Kč, poplatek 2.000 Kč a hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal hradit po 58 týdenních splátkách ve výši 300 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Dopisem ze dne 30. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobce. Žalovaný uhradil celkově 9.400 Kč, což vyplynulo z tvrzení žalobce. Součástí spisového materiálu je zákaznická karta, jež je datována 7. 8. 2017.
4. Usnesením č. j. 13 C 76/2021 -26 ze dne 20. 4. 2021 byl žalobce prostřednictvím právního zástupce vyzván, aby žalobu doplnil tak, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 13. 5. 2021 právní zástupce žalobce sdělil, že schopnost splácet byla ověřována právním předchůdcem žalobce, a to na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, s tím, že byla ověřena majetková situace žalovaného, z pracovní smlouvy a z výplatní pásky, současně bylo zjištěno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Na základě této žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzována schopnost splácet zápůjčku a možnost dostát svému závazku. Původní věřitel pak vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení zápůjčky. Soudu byla doložena výplatní páska za období 5/2017 ze které bylo zjištěno, že zaměstnavatelem žalovaného v uvedeném období byl právnická osoba, dále byla doložena část fotokopie pracovní smlouvy žalovaného; žalovanému byla v uvedeném období vyplacena čistá mzda 12.296 Kč měsíčně.
5. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1 , 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil anonymizováno spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
8. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.
9. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.
10. Pokud žalobce ve svém písemném podání ze dne 13. 5. 2021 podává v otázce posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyjádření, pak se jedná o informaci, kterou bylo možno ověřit, ale to pouze ve vztahu k čistému příjmu žadatele o úvěr. V zákaznické kartě jsou dále uvedeny výdaje na bydlení 4.000 Kč, osobní výdaje 3.000 Kč, spoření/pojištění 400 Kč. Jiné informace, ani doklady v tomto odstavci uvedené, již součástí spisového materiálu nejsou. Soud proto ověřoval skutečnost u zaměstnavatele žalovaného právnická osoba, kdy z přípisu ze dne 11. 6. 2021 bylo zjištěno, že průměrný příjem žalovaného za období 4/2017-8/2017 činil 13.103,20 Kč. Soud však upozorňuje, že není možné ověřovat a zjišťovat pouze příjmy žalovaného, ale také jeho prokazatelné pravidelné měsíční výdaje, které jsou důležitou složkou pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Výdaje žalovaného tak byly pouze tvrzeny, nikoliv prokázány. V této souvislosti je třeba rovněž upozornit na kolonku„ osobní“ výdaje ve výši 3.000 Kč, přestože z. č. 110/2006 Sb o životním a existenčním minimu ve znění platném a účinném ke dni sepisu smlouvy v ustanovení § 2 stanovuje: Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3 410 Kč. Za jednotlivce se pro účely tohoto zákona považuje osoba, která není společně posuzována s jinými osobami uvedenými v § 4. Dle § 1 cit. zákona je životní minimum minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Životní minimum ani existenční minimum nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení. V tomto směru tak lze mít zjištěné výdaje v kartě zákazníka – žalovaného za nedostatečné, neboť výdaje jsou uvedeny ještě pod hranicí životního minima (3.410 Kč)
11. Za daného stavu věci proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným za neplatnou, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet, resp. zřejmá snaha poskytnout úvěr žalovanému, který na její splácení evidentně dosáhnout nemohl) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobci přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 600 Kč (úvěr byl poskytnut ve výši 10.000 Kč, žalovaným bylo uhrazeno 9.400 Kč) včetně zákonných úroků z prodlení z přiznané částky a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 63,47 Kč (zákonný úrok z prodlení z přiznané částky 600 Kč za dobu od 26. 9. 2018 do 29. 11. 2019).
12. Soud dále žalobu zamítl co do: 7.400 Kč (od požadovaných 8.000 Kč bylo odečteno přiznaných 600 Kč), zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 5.561,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 598,84 Kč (rozdíl mezi požadovanou částkou 662,31 Kč a přiznanou 63,47 Kč), kapitalizovaný úrok ve výši 1.773,98 Kč a 23,72 % úrok ročně z částky 6.161,06 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, neboť tyto částky by bylo možno přiznat pouze v případě platně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.
13. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se tak soud blíže nebude vyjadřovat k charakteru a platnosti dalších smluvních ujednání týkající se např. platby za hotovostní výběr splátek.
14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, tj. nižší než jeho neúspěch ve věci. Za této situace soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.