Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 88/2021-35
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného, SR
pro zaplacení 24 193,30 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10 693,30 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 623,38 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 804,75 Kč a 29 % úrok ročně z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 10 693,30 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 623,38 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 804,75 Kč a 29 % úrok ročně z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným soudu dne 30. 3. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 24 193,3 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 13. 9. 2018 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně (právnická osoba, IČO) smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky zaplatit částku 12 283 Kč sestávající z kapitalizovaných úroků ve výši 2 504,00 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29,00 % ročně sjednanou na straně 1 Smlouvy o zápůjčce, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652,00 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127,00 Kč. Žalovaný se zavázal dluh uhradit v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, když nejpozději měl dlužnou částku uhradit dne 7. 11. 2019. Právnímu předchůdci žalobkyně vznikl nárok na úhradu dosud nesplacené části dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 převedena na žalobkyni a změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Celková hodnota pohledávky sestává z: dlužná jistina 13 500 Kč, poplatek ve výši 10 693,30 Kč, kapitalizovaný úrok 804,75 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 623,38 Kč, 29% úrok z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 9 % z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na dluh neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.
3. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dne 13. 9. 2018 uzavřel žalovaný s právnická osoba, IČO, smlouvu o zápůjčce (v souladu se z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník a z.č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobkyně částku celkem 26 283 Kč, která sestává z: jistina 14 000 Kč, poplatek 12 283 (úrok ve výši 2 504 Kč, poplatek za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 127 Kč). Celkovou částku se žalovaný zavázal hradit po 60 týdenních splátkách ve výši 439 Kč (poslední splátka měla činit 382 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 uzavřenou mezi právnická osoba, a žalobkyní byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 20. 1. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobkyně. Součástí spisového materiálu je zákaznická karta, jež je datována 13. 9. 2018; v této listin ě se nacházejí informace o příjmech a výdajích žalovaného, aniž by však tyto byly doloženy jakýmikoliv listinnými důkazy.
4. Usnesením č. j. 13 C 88/2021 -23 ze dne 27. 4. 2021 byla žalobkyně prostřednictvím právního zástupce mimo jiné vyzvána, aby žalobu doplnila tak, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet spotřebitelský úvěr. Ve svém písemném podání doručeném soudu dne 25. 5. 2021 právní zástupce žalobkyně sdělil, že schopnost splácet byla ověřována právním předchůdcem žalobkyně, a to na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, a to z pracovní smlouvy žalovaného a dvou výplatních pásek, současně bylo zjištěno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Na základě této žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzována schopnost splácet zápůjčku a možnost dostát svému závazku. Původní věřitel pak vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení zápůjčky.
5. S ohledem na to, že žalovaný je občanem Slovenské republiky a v tomto státě se nyní zdržuje (přebírá zde poštovní zásilky), zabýval se soud nejprve otázkou mezinárodní příslušnosti a dospěl k závěru, že zdejší soud je příslušný k projednání dané věci. Tento závěr soud činí zejména proto, že byť je žalovaný občanem Slovenské republiky a jeho aktuální bydliště na území České republiky nebylo zjištěno, z provedených důkazů vyplývá, že smlouva byla uzavřena na území České republiky ve obec v době, kdy žalovaný měl na území České republiky bydliště, a to konkrétně ve obec, a v České republice rovněž pracoval. Soud tedy vyšel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení“), konkrétně z čl. 7 odst. 1, podle něhož platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. I poskytnutí zápůjčky je třeba považovat za poskytnutí služby ve smyslu tohoto ustanovení. V daném případě pak byla zápůjčka žalovanému poskytnuta bezúčelově, nešlo o úvěr k nákupu movitých věcí. Ani aplikace čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení nepřicházela v úvahu, neboť z obsahu spisu neplyne, že by právní předchůdce žalobkyně provozoval činnost na Slovensku nebo svou činnost na tento stát zaměřoval. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat právě podle čl. 7. Pro posouzení příslušnosti je pak rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (čl. 7 odst. 1 písm. b), druhá odrážka nařízení), tj. obec.
6. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 86 odst. 1 , 2 platí: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru § 87 odst. 1 platí: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.
12. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaný), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.
13. Pokud se jedná o vyhodnocení úvěru ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, soud uvádí následující.
14. Pokud žalobkyně ve svém písemném podání ze dne 6. 5. 2021 podává v otázce posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyjádření, pak se jedná o velmi obecné informace. Z doložené zákaznické karty lze sice dovodit, že právní předchůdce žalobkyně se zabýval otázkou příjmů žalovaného, kdy je zde uveden příjem ze zaměstnání, který měl být doložen dvěma výplatními páskami a pracovní smlouvou na dobu neurčitou, nicméně není zřejmé, v čem má spočívat„ další čistý příjem domácnosti“ ve výši 13 000 Kč za situace, kdy žalovaný bydlí na ubytovně a kdy tato částka nebyla žádnými listinami doložena. Za zásadní však soud v dané věci považuje především otázku výdajů žalovaného. Bez jakéhokoli dalšího upřesnění je v dané zákaznické kartě totiž uvedena částka 2 300 Kč, která má odpovídat měsíčním výdajům žalovaného. Z důkazů doložených žalobkyní tak vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně řádně neprověřil výdajovou stránku poměrů žalovaného, tedy neprověřil řádně před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, jak mu zákon v § 86 zákon o spotřebitelském úvěru ukládá, čímž nedostál své zákonné povinnosti. Žalovaným uváděné celkové měsíční náklady ve výši 2 300 Kč nebyly nikterak prověřeny, což není vůbec obtížné, když tyto lze bez větších obtíží doložit např. doklady o nákladech na bydlení nebo výpisy z účtu. Soud tak činí závěr, že daná částka reálně nemůže odpovídat skutečným nákladům žalovaného na živobytí a jde tak o sumu bez vazby na konkrétní skutečné a faktické výdaje a závazky příslušného žadatele o úvěr. Pokud by daná částka 2 300 Kč měla představovat výdaje na živobytí na měsíc, tj. za jídlo, bydlení, léky, ošacení, hygienické potřeby, telefonní poplatky, náklady na dopravu, jde o částku zcela nereálnou, neboť jen prostým výpočtem na jeden kalendářní den připadá částka 76 Kč na všechny životní výdaje včetně bydlení, to vše tím spíše, kdy žalovaný uvedl, že má vyživovací povinnost k jedné další osobě. Právní předchůdce žalobkyně tedy nikterak neprověřil výdajovou stránku poměrů žalovaného a spolehl se jen na žalovaným uvedené a ničím nepodložené údaje, které bylo možno bez větších obtíží prověřit, čímž podcenil prověřování výdajové stránky poměrů žalovaného, čímž evidentně nemohl dostát své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného. Postupoval tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru.
15. Za daného stavu věci proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným za neplatnou, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobkyně (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet, resp. zřejmá snaha poskytnout úvěr žalovanému, který na její splácení evidentně dosáhnout nemohl) odporuje zákonu. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41).
16. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 13 500 Kč (úvěr byl poskytnut ve výši 14 000 Kč, žalovaným bylo uhrazeno 500 Kč) včetně zákonných úroků z prodlení z přiznané částky.
17. K tomuto postupu soud pro úplnost dodává, že podle jeho názoru má před aplikací ustanovení § 2993 občanského zákoníku přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Toto zákonné ustanovení v případě neplatné smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají. Plnil-li tedy žalovaný na neplatnou smlouvu, je nutno toto plnění podřadit pod jeho povinnost zakotvenou v ust. § 87 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a při posouzení nároku žalobkyně vyplývajícího z uvedeného zákonného ustanovení toto plnění žalovaného zohlednit.
18. Požadavek na úrok z prodlení pak soud považoval za legitimní pouze za dobu následující po výzvě k vrácení jistiny (20. 1. 2020), neboť je-li předmětem vzájemného vypořádání nárok z bezdůvodného obohacení, nemůže být tento nárok splatný dříve než na příslušnou výzvu oprávněné strany (tj. nemohl být splatný již 27. 9. 2018). To, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu na základě svého nesprávného právního názoru o platnosti uzavřené smlouvy, je pro posouzení nároku na příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení (§ 2993 o. z.) nerozhodné. Došlo-li k prodlení žalovaného až v roce 2020, náležel by žalobkyni ze zákona úrok z prodlení ve výši 10 % p.a., nicméně žalobkyně požadovala tento úrok pouze ve výši 9 % p.a. a v tomto rozsahu jí soud vyhověl.
19. Soud dále žalobu zamítl co do: 10 693,30 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 623,38 Kč (9% zákonný úrok z prodlení z částky 13 500 Kč za dobu od 27. 9. 2018 do 20. 1. 2020), kapitalizovaný úrok ve výši 804,75 Kč a 29 % úrok ročně z částky 13 500 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, neboť tyto částky by bylo možno přiznat pouze v případě platně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru resp. pouze za dobu prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení.
20. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se tak soud blíže nebude vyjadřovat k charakteru a platnosti dalších smluvních ujednání týkající se např. platby za hotovostní výběr splátek.
21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když i s přihlédnutím k výši žalovaného příslušenství lze za mírně procesně úspěšnějšího (55,4 %) považovat žalovaného, nicméně tomu v řízení žádné náklady nevznikly. Za této situace soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.