Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 167/2021-36
Okresní soud v Nymburce rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Homolovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
t.č. příjmení anonymizováno, PSČ anonymizována dvě slova, země,
o zaplacení 28.571,66 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26.577 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % od 24. 12. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části o zaplacení 3.073,81 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % jdoucími z částky 28.571,66 Kč od 1. 9. 2020 do 23. 12. 2020 a dále jen z částky 1 994,66 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 8,86 % ročně jdoucím z částky 27.238,53 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4.167,68 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokáta se sídlem adresa.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 26.577 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % od 24. 12. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části o zaplacení 3.073,81 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,25 % jdoucími z částky 28.571,66 Kč od 1. 9. 2020 do 23. 12. 2020 a dále jen z částky 1 994,66 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 8,86 % ročně jdoucím z částky 27.238,53 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4.167,68 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta se sídlem [adresa].</b>
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně - společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa, PSČ obec a číslo, pod obchodní značkou jméno anonymizováno, (dále jen„ původní věřitel“), byla uzavřena smlouva o úvěru číslo ze dne datum. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 29.503 Kč tak, že za žalovanou uhradil částku odpovídající prodejní ceně za zboží u zprostředkovatele úvěru. Žalovaná převzetí předmětu financování potvrdila a zavázala se splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky ve 24 měsíčních splátkách po 1.413 Kč, počínaje dnem 17. 12. 2019. Úroková sazba činila 8,86 % ročně. Žalovaná dále prohlásila srozumění s přehledem finančních důsledků nesplácení úvěru a s poplatky dle sjednaného sazebníku. Pro případ prodlení se splácením úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, pevná náhrada za náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 600 Kč a za odeslání upomínky ve výši 100 Kč. Žalovaná však svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně a včas neplnila. Původní věřitel proto dopisem ze dne datum od smlouvy odstoupil. Odstoupení pak nabylo účinnosti dne 31. 8. 2020. Dlužnou částku ve výši 29.650,81 Kč tvoří jistina úvěru ve výši 27.238,53 Kč, pojistné ve výši 402 Kč, poplatky ve výši 800 Kč, smluvní pokuta ve výši 131,13 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1.079,15 Kč. Pohledávka původního věřitele za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2020, s účinností ke dni 22. 9. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 5. 10. 2020. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou odeslanou dne 9. 12. 2020. Žalovaná však na svůj dluh ničeho neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání se pak žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, ačkoliv byla k jednání řádně předvolána. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalované ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (místem plnění zmíněného závazku je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty). Pravomoc zdejšího soudu je tak dána.
4. Pokud jde o hmotné právo je v daném případě rozhodné ustanovení čl. 3 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/ 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. V daném případě byla volba provedena ve všeobecných podmínkách v bodě 1.2., a to odkazem na platné právní předpisy České republiky. Rozhodné je tak právo české.
5. Ze smlouvy o klasickém úvěru číslo ze dne datum má soud prokázáno, že mezi společností právnická osoba, IČO, sídlem adresa, PSČ obec a číslo, pod obchodní značkou jméno anonymizováno (dále též jako„ banka“), a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které banka poskytla žalované úvěr formou zaplacení kupní ceny prodejci ve výši 29.503 Kč odpovídající ceně televize a PS4. Žalovaná se oproti tomu zavázala poskytnutý úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách po 1.413 Kč Cena za poskytnutí úvěru činila částku 4.409 Kč, jejíž součástí bylo i sjednané pojištění. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 8,86 %. V bodu II. úvěrové smlouvy označeném jako údaje pro posouzení žádosti o klasický a revolvingový úvěr byly dále vyplněny osobní a majetkové poměry žalovaná. Totožnost žalované byla ověřena z povolení k pobytu platného do 20. 1. 2026. Žalovaná je dle vyplněných údajů vdaná, má dvě děti a žije v nájmu. Žalovaná je zaměstnána jako pracovnice ve službách a prodeji u právnická osoba, s.r.o. přičemž její čistý měsíční příjem činí částku 21.477 Kč. Celkový příjem domácnosti činí 40.477 Kč a celkové náklady domácnosti 4.600 Kč. Dále žalovaná uvedla, že má finanční závazky ve výši 1.500 Kč.
6. Z výpisu z úvěrového účtu žalované ke dni 20. 7. 2020 má soud prokázáno, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkem částku 2.926 Kč.
7. Z dopisu označeném jako odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne datum má soud prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila a poskytnutý úvěr ke dni 31. 8. 2020 zesplatnila.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a potvrzení o přijetí úplaty za postoupení pohledávek ze dne datum má soud prokázáno, že mezi společností právnická osoba a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávky za žalovanou.
9. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2020 a podacího lístku má soud prokázáno, že žalované byla dne 5. 10. 2020 na adresu adresa žalované, zaslána výzva k zaplacení dlužné částky a současně byla vyrozuměn o postoupení pohledávek.
10. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne 8. 12. 2020 a podacího lístku má soud prokázáno, že žalované byla dne 9. 12. 2020 na adresu adresa žalované, zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a to nejpozději do 23. 12. 2020.
11. Shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci.
12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
14. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností právnická osoba, byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, současně se však jedná o spotřebitelský úvěr (ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016) a spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o.z. Zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 zavedl do právního řádu povinnost věřitele (poskytovatele úvěru) před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006 , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009 , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č.j. 1 Afs 94/2009 - 56). Věřitel je tak povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací pak shodně věřiteli ukládá i zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016.
19. Za rozhodující pro právní posouzení této věci proto soud považoval skutečnost, zda právní předchůdce žalobkyně řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, resp. nejsou-li o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet důvodné pochybnosti. Otázkou, zda došlo ke splnění předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.
20. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupoval s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr ve výši 29.503 Kč zaplatit celkem 33.912 Kč. Z předložené žádosti o poskytnutí úvěru je zřejmé, že společnost právnická osoba, při prověřování úvěruschopnosti žalované postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, že žalovaná informace uvedené v žádosti o úvěr stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. Pouhé doplnění čísel do příslušných kolonek k finančním informacím klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána od července 2019 na hlavní pracovní poměr u právnická osoba anonymizováno. Z předložených dokumentů však není zřejmé, zda bylo zaměstnání ze strany věřitele ověřováno či doba, na kterou byl pracovní poměr žalované sjednán. Žalovaná uvedla, že čistý měsíční příjem ze zaměstnání má 21.477 Kč, ale celkový příjem domácnosti měl činit 40.477 Kč. Není přitom nijak specifikováno, co tyto další příjmy tvoří a odkud plynou a na základě čeho byly vůbec ověřovány. Z uvedeného důvodu pak nelze uvedené příjmy žadatelky ve výši 21.477 Kč, resp. v celkové výši 40.477 Kč považovat za jakkoli prokázané. Dále není uvedeno, jakým konkrétním způsobem byly ověřovány náklady na domácnost žalované uváděné ve výši 4.600 Kč a co konkrétně představují a čím jsou tvořeny. Takovou výši nákladů obecně vzhledem k počtu osob žijících ve společné domácnosti lze jen stěží považovat za reálnou. Navíc významnou položku v rodinném rozpočtu tvoří i náklady na bydlení, které netvoří jen nájemné, ale i náklady na elektřinu, vodu apod., které lze doložit poměrně snadno. Nelze pak uvěřit tomu, že by žalovaná z uvedené částky hradila všechny tyto položky, tj. bydlení, náklady na stravu, výdaje na dopravu do zaměstnání a další obvyklé výdaje (na ošacení, volnočasové aktivity, mobilní telefon, atd.). Přitom u předložené žádosti není zřejmé, kolik dalších osob tedy vlastně žije ve společné domácnosti s žalovanou a jak se na těchto nákladech případně podílí.
21. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že majetkové poměry žalované tak nebyly zjišťovány dostatečným způsobem, na základě čehož nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalované sjednaný úvěr splácet. Soud proto shledal předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne datum za neplatnou, a to dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016, ve spojení s § 580 odst. 1 o.z., když společnost právnická osoba, poskytla žalované úvěr, přestože ve smyslu § 86 cit. zákona nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání jeho skutečných příjmů a výdajů. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Poskytnutí úvěru tak v daném případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi společností právnická osoba, a žalovaným ve smyslu § 588 o.z. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, tedy i bez námitky dotčených stran.
22. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).
23. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
24. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
25. Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. (2) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
26. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
27. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
28. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalované částku 29.503 Kč, plnila dle § 2991 o.z. bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z. právo na vrácení bezdůvodného obohacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaná na svůj dluh uhradila jen částku 2.926 Kč, zbývá jí doplatit částku 26.577 Kč (29.503 - 2.926).
29. Závazek žalované vrátit bezdůvodné obohacení v celkové výši 26.577 Kč se pak stal splatným dnem 23. 12. 2020, neboť žalovaná byla v předžalobní výzvě vyzvána k úhradě dlužné částky nejpozději do tohoto data. Žalovaná však na tuto výzvu nijak nereagovala, čímž konkludentně akceptovala žalobkyní navrženou dobu plnění. Lze tedy uzavřít, že za této situace nevznikl mezi účastníky spor o přiměřenou dobu plnění (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaná tak byla povinna do 23. 12. 2020 svůj závazek vyřešit a od 24. 12. 2020 je tedy v prodlení. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit z přiznané částky zákonný úrok z prodlení od 24. 12. 2020, neboť od této doby byla žalovaná prokazatelně v prodlení se zaplacením dlužné částky. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. byla stanovena lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).
30. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části o zaplacení úroků a poplatků zamítnout včetně příslušenství. V rozsahu, v jakém soud neshledal žalobu důvodnou, proto rozhodl o jejím zamítnutí včetně příslušenství (výrok II.).
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4.167,68 Kč, přičemž tato částka představuje 80 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90 % a úspěchu žalované v rozsahu 10 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.144 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28.571,66 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2.260 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3.360 Kč ve výši 705,60 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Nymburce. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.