Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

117 C 12/2020-18

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 56.718 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Návrh na schválení smíru ve znění:„ Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 49 212 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 26. 11. 2019 do zaplacení z částky 49 212 Kč a pohledávku ve výši 7 506,17 Kč a úrok ve výši 102,66 % p.a. z částky 38 521,55 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 107 Kč a náklady řízení ve výši 18 054,80 Kč, a to v pravidelných splátkách po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy k prvnímu dni v měsíci, počínaje první splátkou k prvnímu dni následujícímu po právní moci usnesení o schválení smíru,“ se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 11.206 Kč s úrokem z prodlení z částky 11.206 Kč ve výši 10 % p.a. od 28. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 38 006 Kč s úrokem z prodlení z částky 38 006 Kč ve výši 10 % p.a. od 28. 11. 2019 do zaplacení a pohledávku ve výši 7 506,17 Kč a úrok ve výši 102,66 % p.a. z částky 38 521,55 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 107 Kč a úrok z prodlení z částky 11 206 Kč ve výši 10 % p.a. od 26. 11.2019 do 27. 11. 2019, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Návrh na schválení smíru ve znění:„ Žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 49 212 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 26. 11. 2019 do zaplacení z částky 49 212 Kč a pohledávku ve výši 7 506,17 Kč a úrok ve výši 102,66 % p.a. z částky 38 521,55 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 107 Kč a náklady řízení ve výši 18 054,80 Kč, a to v pravidelných splátkách po 2 500 Kč měsíčně splatných vždy k prvnímu dni v měsíci, počínaje první splátkou k prvnímu dni následujícímu po právní moci usnesení o schválení smíru,“ se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 11.206 Kč s úrokem z prodlení z částky 11.206 Kč ve výši 10 % p.a. od 28. 11. 2019 do zaplacení. III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 38 006 Kč s úrokem z prodlení z částky 38 006 Kč ve výši 10 % p.a. od 28. 11. 2019 do zaplacení a pohledávku ve výši 7 506,17 Kč a úrok ve výši 102,66 % p.a. z částky 38 521,55 Kč od 26. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119 107 Kč a úrok z prodlení z částky 11 206 Kč ve výši 10 % p.a. od 26. 11.2019 do 27. 11. 2019, se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částek uvedených ve výrocích II a III tohoto rozsudku. Tvrdí, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dne 8. 1. 2019 smlouva o úvěru číslo na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč, který se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 167,78 % p. a. splácet ve splátkách po 5.542 Kč měsíčně. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož byl úvěr ke dni 24.11.2019 zesplatněn. Žalobkyně se domáhá jistiny ve výši 38.521,55 Kč, úroků přirostlých k jistině ve výši 9.292,95 Kč, smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou nové jistiny od 26.11.2019 do 12.5.2020 ve výši 7.506,17 Kč, úroků a úroků z prodlení. K zjišťování úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že vycházela z informací žalovaného při poskytnutí úvěru, z výpisů z insolvenčního rejstříku, SOLUS, NRKI a z dokladů o příjmech. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný na úvěru dosud zaplatil 38.794 Kč.

2. Žalovaný uvedl, že jiné údaje, nežli uvedené v prohlášení, a jiné doklady, nežli čtené u jednání, žalobkyni nesděloval a nepředkládal.

3. Účastníci řízení navrhli, aby soud schválil smír ve výroku I uvedeného znění.

4. Podle věty první připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Podle věty první soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy.

5. Dle smír není možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona, ostatně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2019, sp.zn. , dle kterého:„ Jakkoli se odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) zabýval tím, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle , pominul, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jak vady uvedené v  , tak i skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání ( , 153b). Nezabýval se tím, zda v souzené kauze jde o věc, v níž by bylo možno uzavřít a schválit soudní smír podle a 2 ; smír není přitom možné schválit, jestliže by se příčil kogentním ustanovením zákona. Podle o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srovnej větu první o. z.)“ Soud tedy zjišťoval, zda účastníky sjednaný smír nekoliduje s kogentními ustanoveními zákona.

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle a 2 věta prvá , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná.

11. Žalobkyně byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

12. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

13. Ustanovení § 1 ZosÚ je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39.

14. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena. Z jednotlivých ustanovení je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení ZosÚ.

15. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

16. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“

17. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.“

18. Z návrhu smlouvy o úvěru číslo z oznámení o schválení úvěru a z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 10. 1. 2019 žalobkyně schválila návrh žalovaného, spotřebitele, ze dne 8.1.2019 na uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč za úrok ve výši 167,78 % p. a. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 18 splátkách po 5.542 Kč měsíčně. Částka 50.000 Kč byla dne 9. 1. 2019 vyplacena žalovanému na jeho účet. Žalovaný podepsal smluvní podmínky, ve kterých byl seznámen s pravidly zesplatnění úvěru, smluvními pokutami a náklady účtovanými v případě prodlení.

19. Z karet klienta bylo zjištěno, že žalovaný na úvěru zaplatil částky tvrzené žalobkyní.

20. Z upomínek, dopisů a podacích archů bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného o platby upomínala, dopisem ze dne 24.11.2019 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k platbě žalovaných částek.

21. Z formuláře hodnocení klienta, z výpisů z insolvenčního rejstříku, SOLUS, NRKI, z částečných výpisů z účtu, z pracovní smlouvy a dohody o změně pracovní smlouvy, výplatních pásek, předsmluvního formuláře, z prohlášení klientů bylo zjištěno:

Žalovaný o sobě při žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, nežije s nikým, ani s dětmi, v domácnosti, bydlí u rodičů, má příjem ve výši 15.000 Kč měsíčně čistého, neběží mu výpovědní lhůta, má pracovní poměr na dobu určitou, je zaměstnán u zaměstnavatele se sídlem adresa, splátky 0 Kč, spoření 0 Kč, náklady na bydlení 1.400 Kč, doprava, záliby apod. 0 Kč. Doložil pracovní smlouvu a dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které byl pracovní poměr prodloužen do 30.9.2019, výplatní pásky za měsíce říjen a listopad 2018 (mzda nebyla postižena exekucí), podle kterých měl čistou mzdu za uvedené měsíce ve výši 11.251 Kč a 15.179 Kč, a částečný výpis z účtu, ze kterého soud zjistil, že mzda za měsíce výše byla žalovanému zasílána na předložený účet, na kterém byl k datu vyhotovení zůstatek ve výši mínus 543,20 Kč. Proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení a neměl záznam ve výše uvedeném rejstříku dlužníků.

22. Z uvedených tvrzení a důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť žádným způsobem neověřila tvrzení žalovaného o průměrném čistém příjmu, který jím předloženým dokladům neodpovídal, nezjišťovala, proč má jen výdaje ve výši životního minima a na bydlení a nemá výdaje na dopravu, byť pracuje pro zaměstnavatele mimo své bydliště, nezjišťovala ani dotazem, jaké jiné má žalovaný závazky (když ne všechny závazky se splácí splátkami, na které se žalobkyně ptala). Jak soud zjistil výpisem z účtu (který mohla mít v plné verzi k dispozici i žalobkyně, pokud by úvěruschopnost zjišťovala řádně), žalovaný měl v době sjednávání úvěru na účtu, na který mu byl zasílán jeho jediný příjem, záporný zůstatek. Pokud by žalobkyně přistupovala k uzavření smlouvy tak, jak jí ukládá § 86 ZosÚ, musela by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněna úvěr poskytnout.

23. Žalobkyně porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušila jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ žalobkyně zároveň porušila veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.

24. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi, úroky a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.

25. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bod 41).“

26. Protože smír dohodnutý účastníky řízení ukládá žalovanému povinnost zaplatit nejen dosud nesplacenou jistinu úvěru, ale také úroky, smluvní pokuty a náklady, které byly sjednány v rozporu zákonem (viz odůvodnění výše), tedy částky několikanásobně vyšší, než na které má nárok, je požadavek na schválení smíru v rozporu s výše citovanými zákonnými kogentními ustanoveními a nelze mu vyhovět.

27. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

29. Podle § 1968 věty prvé o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

30. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

31. Podle výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

32. Protože smlouva o úvěru není platná, má žalobkyně ve smyslu § 2993 o.z. právo jen na vrácení dosud neuhrazené jistiny, tedy částky uvedené ve výroku II tohoto rozsudku. Ve zbylém rozsahu, vyjma části úroků z prodlení (viz níže), nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.

33. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s  o.z. ve výši dle Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu, tj. nejpozději v souladu s výzvou k zaplacení.

34. Soud neprovedl důkaz registrací žalované v registru ČNB, když uvedené nebylo v řízení rozporováno. Soud neprovedl důkaz vyjádřením znalce k úrokům, když právní hodnocení věci nepodléhá znaleckému přezkumu.

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , když úspěšnější je žalovaný, vznik jehož nákladů není ze spisu zřejmý.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.