Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 270/2020-26
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Šárkou Zemanovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14.468 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6.468 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.468 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8.000 Kč od 1. 5. 2020 do 22.7.2020 a s úrokem z prodlení z částky 8.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení z vyšší jistiny než uvedené ve výroku I tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6.468 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6.468 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8.000 Kč od 1. 5. 2020 do 22.7.2020 a s úrokem z prodlení z částky 8.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení z vyšší jistiny než uvedené ve výroku I tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo a náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhá proti žalovanému zaplacení nároků vyplývajících ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo. Žalobkyně tvrdí, že na základě smlouvy o úvěru uzavřené a podepsané prostřednictvím elektronických prostředků dne 23.12.2019 poskytla její právní předchůdkyně (právnická osoba, dále jen„ věřitel“) žalovanému bankovním převodem částku 8.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1.600 Kč a úrokem splácet v dohodnutých splátkách. Úrok byl sjednán ve výši 20 % měsíčně a pro případ, že by se celý dluh stal splatným postupem podle článku 6.5 smlouvy, ve výši 15 % ročně. Žalovaný na úvěru ničeho nezaplatil. Žalobkyně se vedle poskytnuté jistiny domáhá úroku ve výši 4.505, poplatku ve výši 1.600 Kč a smluvní pokuty ve výši 363 Kč s odkazem na bod 6.3 smlouvy a také zákonných úroků z prodlení z celé částky, když tvrdí, že úroky se dle smlouvy ke konci každého měsíce připsaly k jistině a ke dni 1.5.2020 došlo dle bodu 6.5 smlouvy k zesplatnění. K úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že věřitel vycházel z údajů žalovaného, z dokladů o jeho příjmu, nahlédla do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány jako je obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, insolvenční rejstřík, administrativní registr ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastr nemovitostí
2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3. Za splnění předpokladů stanovených § 115a o.s.ř. soud ve věci nenařizoval jednání.
4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že dne 23.12.2019 věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru číslo (žalovaný uvedl při uzavření smlouvy své rodné číslo, bydliště, číslo občanského průkazu, číslo telefonu, mailovou adresu, číslo bankovního účtu), kterou žalovaný uzavřel coby spotřebitel a jejímž obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50.000 Kč, v případě prvního čerpání ve výši maximálně 5.000 Kč, a závazek žalovaného splácet úvěr nejméně splátkami ve výši 1/5 dlužné částky měsíčně, nejméně však částkou 300 Kč měsíčně (4.1.), platit poplatek za čerpání úvěru 20% z čerpané jistiny (5.1.), který se vždy na konci měsíce připisoval k jistině (5.2.), platit úrok ve výši 20% p.m. z čerpaných prostředků a 15 % p.a. od zesplatnění (6.1.), platit smluvní pokutu 121 Kč za každý měsíc prodlení, nárok na tuto smluvní pokutu vzniká pouze po dobu prvních 90 dnů prodlení (6.3.), úrok a pokuta se na konci měsíce rovněž stávají součástí jistiny (6.1., 6.3), ujednání o tom, že v případě prodlení delším jak 2 měsíce se stává celý dluh splatný najednou (6.5.).
5. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel vyplatil dne 3.1.2020 částku 8.000 Kč na účet žalovaného. Žalobkyně neeviduje k úvěru žádnou úhradu.
6. Z údajů o žalovaném a z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalovaný dne 19.12.2019 při žádosti o částku úvěru ve výši 4.000 Kč uvedl, že bydlí sám, nemá vyživovací povinnosti, bydlí ve svém domě, na bydlení má náklady 4.500 Kč měsíčně, na obživu 4.500 Kč měsíčně, další náklady 500 Kč, má čistý příjem 17.500 Kč. Čistý příjem v uvedené výši je dokladován výplatními páskami za měsíce říjen a listopad 2019.
7. Žalovaný byl vyzván k platbě žalované částky podáním podaným u pošty dne 16.7.2020 (zjištěno z výzvy a podacího archu)
8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
10. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
11. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
12. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
15. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
16. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008 /48/ Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. Zásada nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39.
17. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110 , § 117 an. § 122 ). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.
18. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 /48/ nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.
19. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“
20. Věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť jen nedostatečně zjišťoval, zda a jaké má žalovaný výdaje a zda a jaké má i jiné závazky. Hledání v registrech (i pokud by bylo prokázáno) není dostatečným zjišťováním údajů o všech závazcích, je nezbytné, aby věřitel dotazem u dlužníka zjistil, zda má i jiné závazky, jejich nesplacenou výši a datum splatnosti. Vedle toho je nutné zjistit, příp. ověřit, i výši dalších pravidelných výdajů dlužníka, mj. výdajů na bydlení, neboť tyto výdaje jsou individuální a nelze se spokojit s rozsahem výdajů ve výši zákonem stanoveného životního minima a s údaji žalovaného, a to obzvláště při poskytnutí revolvingového úvěru trojnásobně vyššího nežli je běžný měsíční příjem dlužníka.
21. Pokud by věřitel přistupoval k uzavření smlouvy tak, jak mu ukládá § 86 ZosÚ, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný jako jejich výdaje, vyhodnotit, že dle § 86 odst. 1 věty druhé ZosÚ není oprávněn úvěr poskytnout.
22. Věřitel porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které ho nadměrně zadlužují. Porušením povinnosti uložené § 86 ZosÚ zároveň porušil veřejný pořádek; v daném případě ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností.
23. Přesto věřitel smlouvu o úvěru uzavřel a zatížila žalovaného, spotřebitele, povinností platit vedle jistiny další sjednané platby. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti byla uzavřena smlouva, je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a 588 o.z. absolutně neplatné.
24. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14.3.2018, č. j. 8 Co 47/2018 -50 uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 ). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08 , EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41).“
25. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
26. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
27. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.
28. Ve smyslu § 2993 o.z. má žalobkyně právo jen na to, co věřitel plnil, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny v částce 8.000 Kč. Úroky z prodlení z přiznané jistiny byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení se stalo splatným na výzvu, tj. nejpozději v souladu s výzvou k zaplacení. Doručení výzvy bylo posuzováno s přihlédnutím k ustanovení §§ 573 , 605 a 607 o.z.
29. Ve zbylém rozsahu není žaloba pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodná.
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. – protože úspěch účastníků je takřka shodný (přihlížeje k příslušenství), nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů.
31. Lhůty k plnění odpovídají § 160 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.