Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 67/2021-45

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 67 585 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 667,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 8. 2020 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 666,90 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 65 917,33 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 20. 4. 2020 do 10. 8. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 250,43 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 667,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 11. 8. 2020 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17 666,90 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 65 917,33 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 20. 4. 2020 do 10. 8. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 250,43 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 67 585 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala na svůj bankovní účet finanční prostředky v celkové výši 61 707 Kč. Ke způsobu kontraktace žalobkyně uvedla, že žalovaná se nejdříve zaregistrovala na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, kam zadala své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Následně byl žalované vytvořen v systému právního předchůdce žalobkyně účet, k němuž měla přístup pouze žalovaná a prostřednictvím něhož žalovaná zaslala právnímu předchůdci žalobkyně žádost o poskytnutí úvěru ve zvolené výši, načež právní předchůdce žalobkyně zaslal žalované návrh smlouvy, který žalovaná přijala zadáním unikátního SMS kódu, jenž jí byl rovněž zaslán, v systému právního předchůdce žalobkyně. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl odečet doložených výdajů žalované od doložených příjmů, přičemž dbal na to, aby po tomto odečtu žalované zbývala rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a výdaji mimo splátku a aby tato rezerva odpovídala minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalované v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela. Celkově uhradila na poskytnutý úvěr částku 60 039,33 Kč, která byla započtena v souladu se smlouvou nejprve na případné smluvní pokuty, dále na poplatky za čerpání, poté na úroky a konečně na jistinu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 20. 4. 2020, tj. ode dne následujícího po splatnosti úvěru, do zaplacení v zákonné výši.

1. Podáním ze dne 19. 3. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do části požadovaného úroku z prodlení z částky 17 666,90 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení, aniž by toto zpětvzetí blíže odůvodnila.

1. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s  věty první , , dle něhož„ je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví“ rozhodl o částečném zastavení řízení. Předmětem řízení tak nadále zůstal vedle částky 67 585 Kč zákonný úrok z prodlení z částky 49 918,10 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení.

1. Žalovaná k věci uvedla pouze tolik, že žádá, aby jí z důvodu její nepříznivé aktuální sociální situace bylo umožněno dlužnou částku uhradit ve splátkách po 750 Kč měsíčně.

1. V návaznosti na vyjádření žalované žalobkyně uvedla, že souhlasí s tím, aby bylo žalované umožněno uhradit dlužnou částku ve splátkách a navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.

1. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splácet spolu s úrokem a poplatkem za každé čerpání. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku výše uvedeným způsobem popsaným v článcích 5. a 6. Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

1. Dle jednotlivých doložených potvrzení o platbě právní předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalované uvedený ve smlouvě za období od 19. 9. 2018 do 21. 12. 2019 celkovou částku 61 707 Kč. Z doloženého přehledu příchozích plateb pak plyne, že žalovaná uhradila z titulu předmětné smlouvy celkovou částku 60 039,33 Kč.

1. Dopisem ze dne 3. 8. 2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 3. 8. 2020, k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek z téhož dne, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací kliknutí na příslušné pole v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně a zadání unikátního SMS kódu v tomto rozhraní. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalované její příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalované v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalované ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 61 707 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Pro úplnost je ještě třeba osvětlit, že ve věci nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání. Žalovaná výslovně neuvedla, zda uplatněný nárok uznává či nikoli a nevylíčila případné rozhodující skutečnosti, na nichž by stavěla svou obranu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudek sp.zn. ze dne 1. 11. 2017, rozsudek sp.zn. ze dne 8. 3. 2005 a rozsudek sp.zn. ze dne 19. 8. 2008) musí žalovaný svým vylíčením rozhodujících skutečností reagovat na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce a jeho obrana má spočívat v tom, že vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Takové vyjádření žalovaná neučinila, pouze požádala o splátkový kalendář a ve věci se uplatní fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu Ustanovení však stanoví, že„ rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír“, přičemž dle soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. V daném případě existuje rozpor s právními předpisy, a sice s výše citovanými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru týkajícími se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ve spojení s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU, na základě nichž je poskytovatel úvěru povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel této své povinnosti dostál. Jak plyne z výše uvedeného, právní předchůdce žalobkyně povinnosti zkoumat úvěruschopnost nedostál a jeho nároky vycházející ze smlouvy o úvěru (vyjma přiznaného nároku na vrácení zbylé části jistiny a na zaplacení úroku z prodlení z této částky) jsou tak v rozporu s hmotným právem. Pro úplnost soud dodává, že popsanou kolizi s hmotným právem by bylo možné odstranit, pokud by se žalovaná platnosti smlouvy výslovně dovolala (resp. sankci spočívající v neplatnosti smlouvy výslovně odmítla, k tomu srov. bod 35 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18)), takový účinek však s fikcí uznání nároku postavené na pasivitě žalované spojit nelze.

1. Jelikož žalovaná celkově uhradila právnímu předchůdci žalobkyně částku 60 039,33 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 1 667,67 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 3. 8. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované upomínka doručena dne 6. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 10. 8. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 8. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 20. 4. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 11. 8. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud tedy žalobu zamítl co do částky 65 917,33 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 20. 4. 2020 do 10. 8. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48 250,43 Kč od 20. 4. 2020 do zaplacení a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 667,67 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení.

1. Žalovaná žádala, aby jí bylo umožněno uhradit dluh ve splátkách, nicméně s ohledem na výši dlužné částky se soud domnívá, že je dostačující, aby žalované byla ke splnění povinnosti poskytnuta lhůta jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení ve spojení s  , tak, že přiznal žalované vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Vzal při tom v úvahu, že řízení bylo co do části úroků z prodlení zastaveno nikoli pro chování žalované po podání žaloby, a tudíž procesní zavinění na tomto částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně a ve zbývající části byla žalovaná převážně úspěšná a neúspěšná byla vzhledem k celkové výši předmětu řízení pouze v nepatrné části.

1. Náklady žalované sestávají z paušální náhrady dle odstavce 3 ve spojení s Dle této vyhlášky náleží žalované paušální odměna ve výši 300 Kč za jeden úkon (odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.