Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 150/2021-32

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 9 100 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 300 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 800 Kč od 1. 7. 2018 do 18. 2. 2020 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 300 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 300 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 800 Kč od 1. 7. 2018 do 18. 2. 2020 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 300 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 9 100 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo rok číslo a na základě této smlouvy poskytl žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem (tj. celkově ve výši 16 900 Kč) ve 13 splátkách, z nichž poslední byla splatná ke dni 30. 6. 2018. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce na základě svých interních kritérií poskytuje úvěry pouze osobám, které mají maximálně tři další závazky u jiných věřitelů a není proti nim vedeno exekuční ani insolvenční řízení a po zájemci o poskytnutí úvěru vždy požaduje uvedení jeho příjmů a výdajů. Žalobkyně podotkla, že zákon o spotřebitelském úvěru ani směrnice EU neobsahují taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele a neupravují ani rozsah nebo způsob kontroly informací poskytnutých spotřebitelem, tudíž je poskytovateli úvěru dán v tomto směru značný prostor k uvážení. Konečně zdůraznila, že pokud žalovaná nebyla úvěruschopná, pak uvedla nepravdivé údaje, ačkoli byla povinna uvést údaje pravdivé. Nadto musela žalovaná doložit požadované dokumenty, jako jsou výpis z účtu, pracovní smlouva či potvrzení o výši příjmů, apod. Žalovaná však své závazky ze smlouvy řádně a včas neplnila a zůstala dlužna na jistině shora uvedenou částku. Část závodu společnosti právnická osoba byla následně převedena na společnost právnická osoba Posléze byla pohledávka za žalovanou z titulu předmětné smlouvy postoupena žalobkyni. S ohledem na prodlení žalované požaduje žalobkyně po žalované kromě dlužné jistiny rovněž zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 1. 7. 2018, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti poslední ujednané splátky, do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 400 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 2 200 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 1 900 Kč (celkem 17 300 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovanou a Předpis splátek. Dle doložené transakční historie žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 8 200 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovanou. Žalovaná zde uvedla, že je na rodičovské dovolené a pobírá rodičovský příspěvek a přídavky na dítě v celkové výši 11 017 Kč, což podložila Oznámením Úřadu práce České republiky o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne datum, dle něhož výše rodičovského příspěvku žalované činila 10 017 Kč měsíčně, Oznámením Úřadu práce České republiky o přiznání dávky státní sociální podpory, dle něhož celková výše přídavků na dvě děti žalované činila 1 000 Kč měsíčně a výpisy z účtu dokládajícími, že jí výše uvedené dávky státní sociální podpory byly skutečně vypláceny. Žalovaná pak měla bydlet ve vlastním domě či bytě a náklady na energie měly činit 3 751 Kč měsíčně. Dle doloženého dokladu SIPO přitom žalobkyně v měsíci květnu 2017 uhradila 1 000 Kč za elektřinu, koncesionářský poplatek Českému rozhlasu ve výši 45 Kč, koncesionářský poplatek České televizi ve výši 135 Kč,„ nájem“ ve výši 1 266 Kč, dále koncesionářské poplatky za minulý měsíc a celkový nedoplatek za koncesionářské poplatky Českému rozhlasu ve výši 1 126 Kč. Jako své další výdaje uvedla žalovaná výdaje na stravování ve výši 1 000 Kč měsíčně. Konečně uvedla také celkové měsíční příjmy celé domácnosti ve výši 31 000 Kč měsíčně a celkové měsíční výdaje celé domácnosti ve výši 17 000 Kč měsíčně. Z výpisů z účtu žalované za měsíce únor 2017, březen 2017 a duben 2017 plyne, že konečný zůstatek na účtu žalované byl v prvním z výše uvedených měsíců pouze nepatrný a v dalších dvou měsících dokonce záporný. K tomuto žalobkyně doložila finanční analýzu provedenou zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, v rámci níž dospěl tento zaměstnanec po odečtení výdajů žalované a měsíční rezervy v částce 1 000 Kč od jejích příjmů k závěru, že žalované zůstávají měsíčně k dispozici volné finanční prostředky v částce 5 167 Kč, a tudíž je schopna hradit splátky úvěru. Konečně žalobkyně doložila scoring žalované provedený zaměstnancem právního předchůdce žalobkyně, po jehož provedení vyhodnotil tento zaměstnanec žalovanou jako výborného klienta.

1. Z doložené smlouvy o prodeji závodu ze dne datum vzal soud za prokázané, že právnická osoba anonymizováno převedla část svého obchodního závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů na společnost právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 6. 2. 2020, v němž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 12. 2. 2020 dokládá potvrzení České pošty. K úhradě dlužné částky byla žalovaná dále vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala podacím lístkem.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus jméno Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované řádně nesplnil. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Co se týče příjmů samotné žalované, ty byly ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně ověřeny prostřednictvím jednotlivých oznámení Úřadu práce České republiky. Pokud jde o výdaje spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každé domácnosti, tak v tomto ohledu není zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli ověřoval tvrzení žalované o tom, že skutečně disponuje vlastním bydlením (v této souvislosti třeba zmínit, že v doloženém dokladu SIPO je uvedena položka„ nájem“), a tudíž jí nevznikají vedle nákladů na energie rovněž náklady spojené se samotným nájmem (jež zpravidla tvoří nejvyšší položku v rámci nákladů na bydlení) a v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Soudního dvora EU se v tomto ohledu spoléhal pouze na nedoložené osobní prohlášení žalované. Za účelem ověření tohoto tvrzení mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalované kupříkladu předložení výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího vlastnictví nemovitosti. V tomto případě je však dále důležité i to, že vzhledem k poměrně nízkým příjmům žalované představovaným pouze dávkami státní sociální podpory, byly podstatné další žalovanou uváděné příjmy domácnosti, u nichž však není patrné, z čeho mají konkrétně sestávat (lze se pouze domnívat, že šlo nejspíš o mzdu další osoby žijící ve společné domácnosti se žalovanou) a především, jakým způsobem měly být ověřovány. Za situace, kdy totiž měla mít žalovaná dvě nezaopatřené děti, by byla čistě ze svých příjmů stěží schopna sebe a tyto děti uživit, natož ještě splácet předepsané splátky úvěru. Nadto nelze přehlédnout velmi nízký či dokonce záporný zůstatek na účtu žalované ve sledovaných měsících a dluhy na koncesionářských poplatcích. Z tohoto je nutno usuzovat na skutečnost, že žalovaná nebyla schopna bez obtíží vyjít se svým příjmem a u právního předchůdce žalobkyně toto muselo vyvolat důvodné pochybnosti o její schopnosti splácet úvěr. Z těchto důvodů by se proto dala ze strany právního předchůdce žalobkyně očekávat zvýšená míra obezřetnosti při posuzování úvěruschopnosti žalované a rozhodování o tom, zda jí úvěr vůbec poskytnout.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalované jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila celkovou částku 8 200 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na úhradu zbývající části jistiny ve výši 1 800 Kč, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě a jehož odeslání dne 12. 2. 2020 žalobkyně prokázala potvrzením České pošty. Podle ustanovení ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v  stanoví, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalované oznámení doručeno dne 17. 2. 2020 a byla tak povinna plnit dne 18. 2. 2020. Ode dne následujícího, tj. od 19. 2. 2020, byla žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 1. 7. 2018, tj. ve výši 9 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 19. 2. 2020, tj. 10 % ročně. Soud tak musel žalobu zamítnout co do částky 7 300 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 800 Kč od 1. 7. 2018 do 18. 2. 2020 a co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 300 Kč od 1. 7. 2018 do zaplacení.

1. Právo na náhradu nákladů řízení by měla dle ustanovení žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.