Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 63/2021-68
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 3.371,49 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1.296 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 1.296 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 2.164,20 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 3.371,49 Kč od 18. 4. 2020 do 23. 12. 2020, 10 % p. a. z částky 2.075,49 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení a 1,75 % p. a. z částky 1.296 Kč od datum do zaplacení a s úrokem 19,3 % p. a. z částky 2.743,29 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1.296 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 1.296 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky 2.164,20 Kč s úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 3.371,49 Kč od 18. 4. 2020 do 23. 12. 2020, 10 % p. a. z částky 2.075,49 Kč od 24. 12. 2020 do zaplacení a 1,75 % p. a. z částky 1.296 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem 19,3 % p. a. z částky 2.743,29 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 16. 3. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3.371,49 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 88,71 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 3.371,49 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 % a s úrokem 19,3 % ročně z částky 2.743,29 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení. Návrh byl odůvodněn tím, že na základě žádosti ze dne datum poskytl právní předchůdce žalobce, anonymizována čtyři slova, jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba, odštěpného závodu, IČO, pod obchodní značkou jméno anonymizováno, žalovanému úvěr číslo ve výši 9.448 Kč (tak, že za žalovaného uhradila částku odpovídající prodejní ceně za zboží u zprostředkovatele úvěru). Žalovaný převzetí předmětu financování potvrdil a zavázal se splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky se sjednanou úrokovou sazbou 19,30 % ročně společně s případně sjednaným pojištěním formou pravidelných měsíčních splátek v počtu 11 ve výši 944 Kč, počínaje dnem 17. 6. 2019. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě ve výši 100 Kč. Žalovaný porušil své závazky ze smlouvy zejména tím, že se dostal do prodlení s více než 2 po sobě následujících splátek nebo 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce. Banka proto využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila. Odstoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 26. 6. 2020, když odstoupení nabylo účinnosti dne 17. 4. 2020. Pohledávka za žalovaným byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 8. 2020, a to s účinností ke dni 17. 8. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným doporučeně dne 27. 8. 2020. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 2.743,29 Kč, poplatků ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 28,20 Kč, kapitalizovaného neuhrazeného smluvního úroku ve výši 88,71 splatného ke dni 17. 4. 2020, smluvních úroků z jistiny od 18. 4. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení z celkové částky ve výši 3.371,49 Kč (jistina, poplatky a smluvní pokuta) od 18. 4. 2020 do zaplacení. Návrh byl doplněn podáním žalobkyně ze dne 15. 6. 2021, z něhož mj. vyplývá, že žalovaný dosud uhradil celkem částku 8.152 Kč.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil. Z ústního jednání soudu se pak žalovaný omluvil s tím, že souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím i v jeho nepřítomnosti. Soud pak věc projednal a vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
3. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu (§ 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ). Mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 9.448 Kč, a to formou financování zboží (PC, notebook). Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit za smluvených podmínek, přičemž dosud byla podle obsahu spisu vrácena částka 8.152 Kč (viz výpis z úvěrového účtu č. l. 35 spisu).
4. Soud dále v průběhu řízení posuzoval, zda a jakým způsobem došlo ze strany předchůdce žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když v posuzované věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli). V tomto směru bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak žalovaným uvedené informace o příjmech a výdajích nebyly jakkoliv doloženy či ověřeny (nic takového z obsahu spisu nevyplývá). Soud měl v tomto směru k dispozici pouze úvěrovou smlouvu, kde žalovaný uvedl, že je ženatý, má čistý příjem 14.000 Kč, celkový příjem domácnosti činí 20.000 Kč a náklady na bydlení 5.000 Kč. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl sice dotazován na některé údaje k posouzení úvěruschopnosti, ze strany předchůdce žalobkyně však nebyly tyto údaje ověřeny.
5. Na základě zjištěného skutkového stavu věci pak soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
6. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovaným uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalovaném se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaný úvěr v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobci jako věřiteli. Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
8. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření uváděných příjmů a výdajů by přitom mohlo vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údajů, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
9. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž jsou nastíněny zdroje informací, z nichž má poskytovatel vycházet, je sice zřejmý důraz na informace získané přímo od spotřebitele, těmito však nelze rozumět pouhá ničím dalším nepodložená tvrzení spotřebitele o jeho některých poměrech. V daném směru bylo již opakovaně judikaturou zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele, doložení výdajů na bydlení apod.).
10. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil jen s neověřenými informacemi od žalovaného a na tomto základě spotřebitelský úvěr žalovanému poskytl.
11. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
12. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaný z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdil).
13. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel ze zjištění o výši poskytnuté a žalovaným vrácené částky. Vzhledem k tomu, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut ve výši 9.448 Kč a dosud bylo uhrazeno 8.152 Kč, zbývá tak k úhradě 1.296 Kč. Již uhrazená částka byla započtena na jistinu poskytnutého úvěru, neboť pokud žalovaný poskytoval dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené smlouvy, je třeba je vztáhnout jen k nároku, který existuje (je platný), a nikoli na ty nároky, které neexistují (jsou neplatné). V tomto rozsahu, tj. co do částky 1.296 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému dlužnou částku zaplatit.
14. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, a to od uplynutí lhůty k zaplacení stanovené ve výzvě k plnění ze dne 8. 12. 2020, odeslané podle podacího lístku dne 9. 12. 2020. Ve výzvě byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 23. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal právě na uplynutí lhůty k zaplacení ve výzvě (žalovaný v průběhu řízení ani nenamítal nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdil spor podle § 87 odst. 2 zákona). Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
15. Ve zbytku předmětu řízení soud žalobu zamítnul, neboť s ohledem na neplatnost uzavřené smlouvy, jak ji soud dovodil, nelze ostatní ve smlouvě dohodnutá plnění vč. smluvních úroků či poplatků, smluvních pokut apod. přiznat.
16. K zaplacení přiznané částky byla žalovanému stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
17. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
18. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne datum a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když ve věci byl úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.