Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 30/2021-58
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 22.100 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.820 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6.820 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 15.280 Kč, úrok ve výši 10,70 % ročně z částky 12.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.651,53 Kč, úrok z prodlení z částky 6.820 Kč ve výši 9,75 % ročně od 21. 5. 2020 do 9. 2. 2021, úrok z prodlení z částky 6.820 Kč ve výši 1, 5 % ročně od 10. 2. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 6.139,20 Kč ve výši 9,75 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.820 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6.820 Kč od 10. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 15.280 Kč, úrok ve výši 10,70 % ročně z částky 12.000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.651,53 Kč, úrok z prodlení z částky 6.820 Kč ve výši 9,75 % ročně od 21. 5. 2020 do 9. 2. 2021, úrok z prodlení z částky 6.820 Kč ve výši 1, 5 % ročně od 10. 2. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 6.139,20 Kč ve výši 9,75 % ročně od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 22.100 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru číslo uzavřené s právním předchůdcem žalobce, který na základě této smlouvy žalovanému poskytl 12.000 Kč. Celkové náklady spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 8.280 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 20.280 Kč se žalovaný zavázal uhradit v měsíčních splátkách po 1.560 Kč, což však nedodržel a ke dni 5. 3. 2019 došlo k zesplatnění dlužné částky. Úvěrovou smlouvu uzavřel žalovaný se společností právnická osoba, jejíž část byla převedena na společnost právnická osoba Tato společnost předmětnou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 12.000 Kč, úroku za sjednanou dobu úvěru 959,20 Kč, úhradu za administrativní činnost 1.149,60 Kč, smluvní pokuty 7.000 Kč a dále zaplacení smluvního a zákonného úroku z prodlení. V podání ze dne 25. 5. 2021 žalobce doplnil, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla posouzena na základě informací získaných od žalovaného, které uvedl v žádosti, což bylo ověřováno doklady, a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný v žádosti uvedl příjem 17.587 Kč a příjem domácnosti 28.590 Kč měsíčně a výši měsíčních výdajů 16.000 Kč.
2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o úvěru číslo bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi úvěrujícím právnická osoba a žalovaným jako úvěrovaným a jejím předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 12.000 Kč na dobu určitou do splatnosti poslední třinácté měsíční splátky. Za dobu poskytnutí úvěru byl sjednán úrok ve výši 28 %. Dále byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy 480 Kč, poplatek za správu úvěru 2.640 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 2.280 Kč. Celkovou dlužnou částku 20.760 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve třinácti měsíčních splátkách po 1.560 Kč měsíčně. V článku V. byla sjednána možnost zesplatnění úvěru pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru a dále byla sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. Z výzvy ze dne 25. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 9. 2. 2021, přičemž z podacího lístku vyplývá, že tato výzva byla zaslána žalovanému doporučeně. Z výpisu z obchodního rejstříku a z notářského zápisu ze dne 27. 9. 2018 bylo zjištěno, že část závodu společnosti právnická osoba, který byl tvořen divizí spotřebitelských úvěrů, byla převedena na společnost právnická osoba Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 5. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný zde uvedl příjem 17.587 Kč měsíčně a příjem domácnosti 28.590 Kč měsíčně. Dále zde uvedl náklady na bydlení 9.000 Kč, na stravování 5.000 Kč, na splátky úvěru 2.000 Kč s tím, že v domácnosti žijí dvě osoby a pracovní poměr má na dobu určitou. Z výplatní pásky a poštovní poukázky bylo zjištěno, že průměrný příjem žalovaného v listopadu a prosinci 2017 včetně nemocenské činil 16.633 Kč. Ze smlouvy o ubytování byly zjištěny náklady na ubytování žalovaného a jedné spolužijící osoby 9.000 Kč měsíčně.
4. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
5. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
6. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se mu spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku , a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb. , a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.
8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče právního předchůdce žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a s ohledem na ustanovení § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaný doložil řádně svůj měsíční příjem za listopad a prosinec 2017 včetně nemocenské v průměru 16.663 Kč, avšak nedoložil v žádosti o úvěr uváděný příjem celé domácnosti 28.590 Kč, takže z takového příjmu nelze při posuzování úvěruschopnosti bez důvodných pochybností vycházet. Pokud od žalovaným prokázaného příjmu 16.633 Kč odečteme jím uváděné výdaje na bydlení, stravné a splátky úvěru, zůstává na splátky předmětného úvěru 633 Kč, což nejenže nestačí na sjednanou měsíční splátku úvěru 1.560 Kč, avšak nejsou zde u žalovaného ani žádné rezervy na ošacení, telefon či jiné individualizované výdaje. Současně soud poukazuje na to, že u žalovaného nebyly vůbec zjišťovány jeho konkrétní měsíční individualizované životní náklady (zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod.), přičemž bez takových údajů nelze s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného. Navíc s ohledem na zjištění, že žalovaný bydlí na ubytovně, má pracovní poměr na dobu určitou a má dluh z jiného úvěru, měla být ze strany poskytovatele úvěru zachovaná větší obezřetnost při jeho poskytnutí. S ohledem na shora uvedené zjištění a závěry žalobce nemohl ve vzniklé situaci dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet.
9. V postupu poskytovatele úvěru nelze shledat odbornou péči, kterou vyžaduje ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru a které se vztahuje i k úpravě obsažené v ustanovení § 86 cit. zákona. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.
10. Pokud by poskytovatel úvěru k uzavření smlouvy o úvěru přistupoval s odbornou péčí, nemohl by na základě žalovaným uvedených a doložených údajů dospět bez důvodných pochybností k závěru o jeho schopnosti úvěr splácet. Veškeré shora popsané nedostatky při zjišťování a posuzování úvěruschopnosti vedou soud k závěru, že poskytovatel úvěru bez jejich odstranění nemohl bez důvodných pochybností dospět k závěru o schopnosti spotřebitele úvěr splácet a tento byl poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které bylo žalobci přiznáno za použití ustanovení § 2991 občanského zákoníku ve výši 6.820 Kč v situaci, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem. V řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu plnění ze strany žalobce, tedy 12.000 Kč, kdy z této částky již žalovaný zaplatil 5.180 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 6.820 Kč. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku , vládního nařízení č. 351/2013 Sb. , a to od 10. 2. 2021 tj. po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě k úhradě ze dne 25. 1. 2021. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě soud ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně příslušenství (kromě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky), když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl.
11. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož v řízení převážně úspěšnému žalovanému vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.