Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
11 C 281/2020-29
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 40 118,77 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 024 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26 094,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 118,77 Kč od 1. 1. 2020 do 4. 2. 2020 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 094,77 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 024 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26 094,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 118,77 Kč od 1. 1. 2020 do 4. 2. 2020 a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 094,77 Kč od 5. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 40 118,77 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 40 118,77 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne 29. 5. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 59 385 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit formou měsíčních splátek ve výši 2 000 Kč. Finanční prostředky žalovaný načerpal dne 28. 6. 2017. Žalovaný ovšem nehradil měsíční splátky pravidelně, proto z důvodu neuhrazení dluhu zesplatnil původní věřitel cel úvěr ke dni 31. 12. 2019, čímž žalovanému vznikla povinnost uhradit jednorázově zbytek dluhu včetně příslušenství. Pohledávka žalobkyně ve výši 40 118,77 Kč sestává z jistiny ve výši 33 217,93 Kč, úroku ve výši 5 200,04 Kč, poplatků ve výši 700 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000,80 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek byla žalovaná pohledávka spolu s příslušenstvím postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn spolu s předžalobní upomínkou dopisem ze dne 27. 1. 2020. Žalovaný však ani na základě této výzvy ničeho dalšího neuhradil.
2. V doplnění ze dne 17. 2. 2021 žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, nahlédnutím do databází BRKI, NRKI, příjmení a ISIR, telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného, z čehož právní předchůdce vyhodnotil, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný za dobu trvání úvěru uhradil celkem částku ve výši 43 228 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 22. 2. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 6. 2. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to
listinou označenou jako informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr a rámcovou smlouvou o platebních službách, dodatkem o specifických podmínkách čerpání a splácení určené části revolvingového úvěru k žádosti o revolvingový spotřebitelský úvěr, všeobecnými obchodními podmínkami, produktovými podmínkami pro revolvingový úvěr, produktovými podmínkami pro poskytování platebních služeb, sazebníkem poplatků, smlouvou o postoupení pohledávek číslo ze dne 8. 1. 2020 včetně seznamu pohledávek, odstoupením od smlouvy ze dne 27. 11. 2019, výpisem z úvěrového účtu, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou ze dne 27. 1. 2020 včetně poštovního podacího archu z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 29. 5. 2017 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ve znění dodatku z téhož dne s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč. Žalovaný měl měsíčně splácet min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, min. 500 Kč. Doba trvání na neurčito. Při uzavírání smlouvy právní předchůdce žalobkyně zjišťoval příjmy a výdaje žalované. Žalovaný sdělil, že má invalidní důchod ve výši 8 800 Kč a výdaje žalovaný žádné neoznačil na skutečnost, že bydlí u rodičů. Na základě těchto údajů včetně nahlédnutí do registru příjmení, BRKI, NRKI a ISIR, právní předchůdce žalobkyně ověřoval dle smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Dopisem ze dne 27. 11. 2019 právní předchůdce žalobkyně odstoupil od úvěrové smlouvy, jelikož žalovaný nehradil úvěr řádně a včas a úvěr ke dni 31. 12. 2019 zesplatnil v celém rozsahu. Z výpisu úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný uhradil za celou dobu trvání úvěru částku 43 228 Kč a čerpal celkem 57 252 Kč (28. 6. 2017 částku 29 452 Kč, 8. 1. 2018 částku 11 000 Kč, 16. 5. 2018 částku 6 000 Kč, 3. 1. 2019 částku 7 000 Kč a dne 25. 3. 2019 částku 3 800 Kč). Dne 8. 1. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek. Postoupení bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně i žalobkyní dopisem ze dne 27. 1. 2020. Téhož dne zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu s lhůtou k plnění 5 dnů od doručení. Výzva byla odeslána dne 27. 1. 2020.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 35 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L. a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z informací získaných od žalovaného a z nahlédnutí do systému příjmení, BRKI, NRKI a ISIR, telefonickým kontaktováním zaměstnavatele žalovaného ke zjištění příjmové stránky a zohlednění pohybů na bankovním účtu žalovaného. Výpisy zejména z bankovních účtů nebyly jakkoli blíže specifikovaný a ani nebyly v řízení předloženy, nicméně soud má za to, že i kdyby byly v řízení předloženy. Z údajů poskytnutých žalovaným totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy a zejména výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda osoby žijící ve společné domácnosti jsou výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmu, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Dokazováním bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vycházel u žalovaného z neověřených příjmů ve výši 8 800 Kč a neověřených výdajů ve výši 0 Kč, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal skutečné (veškeré) alespoň pravidelné výdaje žalovaného.
14. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně porušil povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové evidenční karty klienta (vtělené do úvěrové smlouvy), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedl řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu právního předchůdce žalobkyně a nesplnění jeho zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo.
15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 29. 5. 2017 žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 57 252 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 43 228 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 14 024 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 27. 1. 2020, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 30. 1. 2020 a pětidenní lhůta k vrácení poskytnutého plnění uplynula 4. 2. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 14 024 Kč dne 5. 2. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, tj. ve výši 10 % ročně od 5. 2. 2020 do zaplacení ve smyslu vládního nařízení číslo Sb. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 14 024 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 26 094,77 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.