Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 148/2021-58
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem ulice a číslo, PSČ obec část obce
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 35 665,19 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 002,80 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 29 002,80 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 612,39 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 612,39 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6 643,16 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 002,80 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 29 002,80 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 612,39 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 612,39 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 6 643,16 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 11. 2020 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 35 665,19 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba (dále jen anonymizována dvě slova) uzavřela se žalovaným dne 20. 7. 2019 smlouvu o úvěru číslo v níž se anonymizována dvě slova zavázala zejména poskytnout žalovanému finanční službu spočívající v možnosti žalovaného disponovat finančními prostředky poskytnutými anonymizována dvě slova ve výši 31 223,80 Kč, když žalovaný měl oproti tomu zejména povinnost řádně hradit měsíční splátky. Výše měsíční splátky byla sjednána ve výši 2 000 Kč. Žalovaný načerpal finanční prostředky dne 24. 7. 2019, což žalobkyně dokládá výpisem z účtu. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Předchůdkyně žalobkyně proto úvěr ke dni 30. 4. 2020 zesplatnila. Žalovanou částku ve výši 35 665,19 Kč tvoří: Odkoupená pohledávka - jistina ve výši 29 416,80 Kč, Odkoupený úrok ve výši 4 601,75 Kč, Odkoupené poplatky ve výši 800 Kč, Odkoupená smluvní pokuta ve výši 796,64 Kč a Náklady vymáhání ve výši 50 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, odstoupení od smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky – 2x, podacího archu, výpisu o načerpání úvěru, potvrzení o zaplacení úplaty, rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, příloh na čl. 23-25 spisu a přípisu na čl. 42.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne 24. 7. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně příjmení jméno jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli smlouvu o revolvingové úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s výší rámce 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpanou částku vrátit spolu s úrokem a poplatky dle smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalovaný pouze ve smlouvě vedl, že má čistý příjem od zaměstnavatele 29 000 Kč, označení zaměstnavatele a dále, že má výdaje na bydlení 3 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně nahlédla do rejstříků příjmení a anonymizováno, jiné listin y k prověření úvěryschopnosti žalovaného nepředložila. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný vyčerpal částku 30 823,80 Kč a uhradil částku 1 821 Kč. Z dopisu ze dne 25. 3. 2020 má soud za prokázáno, že právnická osoba anonymizováno odstoupila od smlouvy číslo úvěr se ke dni 30. 4. 2020 stává splatným. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 14. 5. 2020 soud zjistil, že právnická osoba anonymizováno postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze číslo se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka na za žalovaným. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2020 soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že žalovaný dle jejího tvrzení na základě uzavřené smlouvy vyčerpal z titulu tzv. revolvingového úvěru celkem částku 30 823,80 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně dostatečně i přes opakované poučení soudu nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně pouze předložila údaje tvrzení žalovaným v žalobě, avšak žádné listin y prokazující pravdivost těchto tvrzení a tedy příjmovou a výdajovou stránku žalovaného (např. pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu, výpisy z účtu žalovaného, doklady o placení energií a případných jiných úvěrů či dluhů apod.) nedoložila. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 29 002,80 Kč (rozdíl mezi vyplacenou částkou 30 823,80 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 1 821 Kč). Soud žalobkyni rovněž přiznal úroky z prodlení z jistiny 29 002,80 Kč ode dne následujícího od zesplatnění úvěru, tedy od 1. 5. 2020, neboť má soud za to, že tento termín do 30. 4. 2020 uvedený v dopisu ze dne 25. 3. 2020 brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 612,39 Kč s 10% úrokem z prodlení p.a. z částky 6 612,39 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku , ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení.
9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za její neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně činí 82 % původně žalované částky, její neúspěch 18 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 64 %. Soud proto přiznal žalobkyni 64 % uplatňovaných nákladů řízení. Náklady řízení v žalobkyní uplatňované výši 10 379,95 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 1 243 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby), 3 režijní paušály po 100 Kč dle § 14b téže vyhlášky, odměna právního zástupce žalobkyně za 2 úkony právní pomoci po 2 380 Kč ze základu 31 063,44 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za účast u 2 jednání dne 20. 7. 2021 a 16. 9. 2021), 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, náhrada cestovních výdajů za cestu z obec do obec a zpět k jednání konanému dne 16. 9. 2021 ve výši 191,20 Kč a 21% DPH. 64 % z částky 10 379,95 Kč činí 6 643,16 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni na nákladech řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).