Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 393/2020-39
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení
vykonávající advokacii jako společník anonymizováno, právnická osoba, advokátní kancelář, se sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 53 186,77 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 667,36 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 7 667,36 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 45 519,41 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 38 799,20 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 667,36 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 7 667,36 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 45 519,41 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 38 799,20 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 9. 2020 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 53 186,77 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného úvěru. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovaným byla dle části B) úvěrové smlouvy ze dne 1. 10. 2016 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému postupně do 18. 10. 2019 částku v celkové výši 116 049,36 Kč. Žalovaný se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaný však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru, a proto žalobkyně odstoupila dopisem ze dne 24. 7. 2020 od smlouvy a úvěr ve výši 53 186,77 Kč se tak stal splatný. Dluh tvoří jistina ve výši 43 155,66 Kč, úroky ve výši 6 720,21 Kč, pojistné 1 257,90 Kč, náhrada za vymáhací proces /odeslání upomínky 700 Kč a smluvní pokuta za prodlení 1 353 Kč.
2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, obchodních podmínek, ceníku, výzvy ze dne 18. 6. 2020 a z 24. 7. 2020, výpisu z úvěrového účtu a předžalobní upomínky včetně podacího archu.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z žádosti a smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru číslo o revolvingovém úvěru ze dne 1. 10. 2016 soud zjistil, že tohoto dne žalobkyně se žalovaným podepsala kromě jednorázového spotřebitelského úvěru na částku 10 989 Kč i smlouvu o revolvingovém úvěru s aktuálním úvěrovým rámcem 45 000 Kč, maximálně 150 000 Kč. Žalovaný se zavázal platit měsíční splátky ve výši 5 % z dlužné částky, minimálně 500 Kč spolu s aktuálním úrokem 22,68 % p.a. a poplatkem 69 Kč měsíčně za správu a vedení úvěrového účtu. Dále se zavázal platit pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. V případě prodlení byla sjednána smluvní pokuta 8 % z dlužné splátky splatní 31. den po dospělosti pohledávky. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je dělník ve právnická osoba anonymizováno, příjem 17 000 Kč, nevyživuje žádné dítě, jeho manželka je nezaměstnaná, bydlí v nájemním bytě a náklady s bydlením má 4 500 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu, jakož i ze skutkového tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný postupně na tomto úvěru vyčerpal částku 116 049,36 Kč a zaplatil 108 382 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
12. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru či ZoSÚ), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
13. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru od ní žalovaný obdržel částku 116 049,36 Kč, což žalovaný ani nezpochybňoval. Soud však má za to, že smlouvu o revolvingovém úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se pouze spokojila s prohlášením žalovaného ve smlouvě ohledně jeho výše příjmů či výdajů, ale nenechala si je od něj nijak doložit, a nijak blížeji nezkoumala výdajovou stránku. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se výplatní pásky, zprávy zaměstnavatele a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalované, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, aktivně nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných subjektů a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, vycházela z matematických propočtů a údajů o výdajích poskytnutých samotným žalovaným, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o náklady žalovaného ve výši 4 500 Kč měsíčně, přičemž není patrné, zda a v jaké výši jsou v této částce zahrnuty kromě bydlení i energie a služby, nezjišťovala další náklady, např. na dopravu, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 , resp. § 86 obou zákonů o spotřebitelském úvěru, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. , který na rozdíl od předchozího zákona formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Tím spíše je nutno takovou smlouvu vykládat jako neplatnou podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , který výslovně konstruuje neplatnost jako absolutní. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. 15 Co 275/2020 -163.
14. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi žalovanému prokazatelně vyplacenou jistinou 108 382 Kč a žalovaným dosud zaplacenou částkou 15 866 Kč, což činí částku 7 667,36 Kč. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o smluvních pokutách a pojištění. Ve zbytku požadovaného nároku, tedy co do požadavku na zaplacení částky 45 519,41 Kč s 8,25% úrokem z prodlení p.a. z částky 38 799,20 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, proto soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal zákonné úroky z prodlení z jistiny 7 667,36 Kč ode dne následujícího po dni, kdy dle výzvy žalobkyně mělo dojít k zesplatnění úvěru, tedy od 1. 9. 2020, neboť má soud za to, že lze zesplatňující dopis z 24. 7. 2019 brát i jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a zde uvedený termín brát i jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. tak, že soud zavázal žalovaného zaplatit dlužnou pohledávku do tří dnů od právní moci rozsudku.
15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, neboť žaloba byla vůči němu z větší části zamítnuta, a proto by měl právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.