Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 87/2021-36
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované
o zaplacení 3 736 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 736 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 36,30 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 736 Kč od 16. 2. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 3 000 Kč od 16. 2. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 1 253,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 736 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 36,30 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 736 Kč od 16. 2. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 3 000 Kč od 16. 2. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce částku 1 253,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 3 736 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 13,30 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 3 736 Kč od 16. 2. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela se žalobkyní rámcovou smlouvu a dne datum na ni navazující úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalobkyní žalované poskytnuta částka 3 000 Kč, kdy tato částka jí byla zaslána téhož dne na číslo účtu uvedené v úvěrové smlouvě, tj. bankovní účet. Žalovaná se přitom ve smlouvě zavázala k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, dále zaplacení dalších volitelných poplatků za služby, a to poplatku ve výši 199 Kč za urychlené poskytnutí úvěru na účet klienta, poplatku ve výši 99 Kč za tzv. bezpečnou splátku a poplatku v částce 49 Kč za SMS servis, kdy tento úvěr společně s poplatky byl splatný do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky, ač byla žalobkyní informována o výši dluhu a vyzývána prostřednictvím SMS a e-mailu. V následujících dnech byly žalované účtovány účelně vynaložené náklady, a to dne 10. 8. 2020 ve výši 100 Kč a dne 6. 11. 2020 ve výši 100 Kč, kdy tyto účelně vynaložené náklady žalobkyně účtovala v souladu s ustanoveními části smlouvy„ Úvěrová smlouva“ –„ Parametry a podmínky úvěru“ a„ Náklady úvěru“ –„ Sankce“, kdy se jedná o náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti s vymáháním dlužné částky po žalované. Dále žalobkyně uvedla, že dne 7. 10. 2019 byla žalované účtována jednorázová smluvní pokuta ve výši 90 Kč vypočtená jako 3 % z nesplacené jistiny úvěru. Podanou žalobou se proto žalobkyně po žalované domáhá zaplacení celkem částky 3 736 Kč, která sestává z neuhrazené jistiny ve výši 3 000 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč a poplatku za nadstandardní službu SMS v částce 49 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 90 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč, jakož i vyčísleného zákonného úroku z prodlení v částce 36,30 Kč za období od 4. 1. 2021 do 15. 2. 2021 ve výši zákonné sazby a úroku z prodlení jdoucího z částky 3 736 Kč od 16. 2. 2021 až do zaplacení. Žalovaná byla přitom před podáním žaloby žalobkyní vyzvána k úhradě této pohledávky, což dosud neučinila.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne datum, dále z oboustranné fotografie občanského průkazu žalované, formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru, sazebníku poplatků platného od 1. 2. 2017, opisu výpisu proplacení smlouvy – dokladu o zaslání částky 3 000 Kč dne 2. 7. 2020 na účet číslo bankovní účet - variabilní symbol platby číslo, transakční historie úvěrové smlouvy číslo (výpis čerpání, splácení a úhrad), dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 4. 12. 2020 – předžalobní výzvy spolu s připojeným poštovním podacím archem soud vzal za prokázána tvrzení, jak byla uvedena žalobkyní v podané žalobě (viz výše), na něž proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 3 000 Kč splatný do 30 dnů od poskytnutí.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované tvrdila, že ke svojí zákonné povinnosti prověřování bonity spotřebitele přistupuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, kdy tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných, jako například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a podobně, kdy pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobkyně kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky, v rámci něhož je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. K tomu dále uvedla, že zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti, a vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání a podobně. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech, kdy jsou k tomu využívány úvěrové registry SOLUS a NRKI. Přitom při výpočtu měsíčního limitu splátky žalované (tj. jejich měsíčních zbytkových disponibilních financí po eventuálním schválení úvěru) brala žalobkyně v úvahu, že měsíční příjem žalované činí 20 000 Kč, výdaje domácnosti činí 2 000 Kč a příjmy ostatních členů domácnosti 20 000 Kč. Žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů Českého statistického úřadu. Žalobkyně má proto za to, že řádně posoudila úvěruschopnost žalované.
11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně předně ani na výzvu soudu netvrdila, jaké výdaje žalované při posuzování úvěruschopnosti vzala v úvahu. Nelze přitom vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka (pak by totiž stejně tak dobře mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů za příjem žalované považovat průměrný měsíční příjem dle údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem – alespoň principiálně by pak posuzovala přijmou i výdajovou stránku stejnou metodou s tím, že pak by jako úvěruschopný byl pravděpodobně vyhodnocen každý z 10 000 000 občanů žijících v České republice), a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr k okamžiku sjednávání úvěru totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. Žalobkyní citovaná judikatura pak je v tomto směru dílem jednak osamocena a dílem již také zcela překonána judikaturou vysokých soudů České republiky a také judikaturou Evropského soudního dvora shodující se na závěrech právě uvedených, respektive v tom, že to je poskytovatel úvěru, který jednak v soudním sporu nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že správně a náležitě posoudil úvěryschopnost žadatele o úvěr a jednak také v tom směru, že je nutno vycházet z konkrétních individuálních údajů, tedy při každém posuzování úvěruschopnosti každý případ posuzovat individuálně podle situace konkrétní osoby.
12. Za té situace proto žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.
13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 3 000 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení této částky. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, kde soud je nucen vycházet pouze z tvrzení žalobkyně, neboť žalovaná zůstala po celou dobu sporu pasivní, respektive je zcela nekontaktní, přičemž výše těchto splátek stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru.
14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 80 %) nad úspěchem žalované (20 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 60 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 80 % - 20 % = 60 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního v částce 1 000 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., a konečně částky 189 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 089 Kč; 60 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 253,40 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o.s.ř.).
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí či exekuci.