Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
13 C 50/2021-71
Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Winklerem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 36 867, 33 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se, co do částky 36 867,33 Kč, zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 844 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 17 720 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 14 172 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021 a úroku ve výši 75,54 % ročně jdoucí z částky 26 782,63 Kč od 30. 6. 2020 do 1. 7. 2021, se zamítá.
V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 610,69 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně titul jméno příjmení, advokátky sídlem v obec.
Odůvodnění:
I. Řízení se, co do částky 36 867,33 Kč, zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 844 Kč. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 17 720 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z částky 14 172 Kč od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021 a úroku ve výši 75,54 % ročně jdoucí z částky 26 782,63 Kč od 30. 6. 2020 do 1. 7. 2021, se zamítá. V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 610,69 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], advokátky sídlem v [obec].
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 36 867,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, smluvního úroku, náhrady nákladů vzniklých prodlením žalované a smluvní pokuty. Žalobu odůvodnila tvrzením, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, a žalovaná se zavázala tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 108,05 % v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 456 Kč. Žalovaná se tak zavázala vrátit žalobkyni částku 58 994 Kč. Měsíční splátky žalovaná nesplácela řádně a včas, z vyčerpané částky úvěru uhradila pouze 12 280 Kč. Žalobkyně se proto domáhala doplacení částky odpovídající nové dlužné jistině ve výši 26 782,63 Kč a dlužného úroku přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 4 909,78 Kč, zákonného úroku z prodlení 10 % jdoucí z částky 31 892 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty 4 975,33 Kč a částky představující náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč a také smluvního úroku 75,54 % ročně, který požadovala z částky 26 782,63 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
2. Podáním doručeném soudu dne 24. 8. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 36 867,33 Kč, když uvedla, že dlužnou částku 36 867 Kč žalovaná uhradila po podání žaloby dne 1. 7. 2021. Žalobkyně započetla platbu na nároky uvedené pod bodem I. odst. 1) a 2) petitu žaloby s tím, že část vyčíslené smluvní pokuty 0,33 Kč nepožaduje. Dále trvala na úhradě zákonného úroku z prodlení z částky 31 892 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021 a úroku smluvního ve výši 75,54 % ročně z částky 26 782,63 Kč od 30. 6. 2020 do 1. 7. 2021. Ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání, proto soud nezjišťoval stanovisko žalované a řízení podle § 96 odst. 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve shora uvedeném rozsahu zastavil. Zároveň rozhodl i o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, a to podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, kdy soud vrátí poplatek za žalobu, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. V dané věci bude tedy žalobkyni vrácena část zaplaceného soudního poplatku nad 1 000 Kč, tj. částka 844 Kč.
3. Z návrhu na uzavření smlouvy ze dne datum, splátkového kalendáře, oznámení o schválení úvěru z datum, karty klienta, předsmluvního formuláře a hodnocení klienta, oznámení o zesplatnění úvěru včetně dodejky, upraveného splátkového kalendáře včetně žádosti o úpravu a potvrzení žádosti, výzvy k zaplacení z 17. 6. 2020 a 23. 6. 2020, dokladu o vyplacení úvěru, historie transakcí, záznamu registru SOLUS, vyjádření znalce, pracovní smlouvy a výplatních pásek a předžalobní výzvy z 17. 3. 2021 včetně podacího archu má soud za prokázané, že žalobkyně prověřila schopnost žalované splácet poskytnuté prostředky a poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Dále bylo ujednáno, že roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 108,05 %. Smluvní strany si také sjednaly roční efektivní úrokovou sazbu ve výši 108,05 %. Celková částka, kterou měla žalovaná za předpokladů řádného splácení žalobkyni uhradit, činila 58 944 Kč. Jako důsledek prodlení klienta se splacením úvěru bylo dohodnuto, že věřitel může po klientovi požadovat náhradu nákladů ve výši 200 Kč za každý případ, kdy dojde k prodlení s placením o délce 15 dnů, dále potom úrok z prodlení, který odpovídá zákonné sazbě. Účastníci sjednali i smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla žalovaná v prodlení o délce 30 dnů a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jistiny úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužných částek po zesplatnění úvěru a zároveň ji poučila o možnosti soudního vymáhání dluhu.
4. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany,
je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv
tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti
o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu,
a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání,
které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010
ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem
na zákonný úrok z prodlení“. Byť se uvedená judikatura vztahuje k právním vztahům vzniklým
za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., jsou její závěry nepochybně použitelné i v aktuální právní úpravě. Ze smlouvy o úvěru vyplývá, že úroková sazba představuje 108,05 % ročně, což podle žalobce je i roční procentní sazbu nákladů (RPSN). Žalobkyně pak v žalobě uvádí, že úroková sazba ve smlouvě je efektivní úrokovou sazbou a na základě znaleckého posudku byla úrokové sazba stanovena na 75,54 % ročně. Celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru ve výši 30 000 Kč představuje 58 944 Kč, tedy částku o jednonásobek vyšší. Dále byla také ujednána úhrada účelně vynaložených nákladů vzniklých věřiteli v souvislosti s prodlením klienta se splácením kterékoli částky o více než 15 dnů ve výši 200 Kč, zákonného úroku z prodlení a konečně smluvních pokut ve výši 499 Kč za každé prodlení delší než 30 dnů a ve výši 0,1% denně z částky nové jistiny úvěru, ohledně níž je klient v prodlení. Shora popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají nevýhodný
a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, proto je s ohledem na shora citovaná ustanovení
na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klientka (žalovaná) smlouvu v této podobě podepsala. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem
bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) komplikují klientům orientaci v textu smlouvy a zejména v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů dané úvěrové smlouvy (108,05 %), která převyšuje úrokovou míru, kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah.
5. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je právní jednání,
které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. Dobré mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však
pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem
na ustanovení § 588 o. z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanismy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit
ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by právní předchůdce žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR,
která se posuzovanou problematikou opakovaně zabývala ve věcech exekučních. Z ní vyplývá, že rozpor s dobrými mravy se v posuzovaných věcech (které byly prakticky skutkově totožné) vztahuje na celý závazkový vztah. Všechny povinnosti dlužníka jsou ve svém kontextu
tak nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, tedy smlouvu považovat
za neplatnou (v podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 75/2020, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5.02020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019). Za této situace považuje soud celou smlouvu uzavřenou mezi účastníky
za neplatnou. Vzhledem k tomu, že ujednání stran bylo shledáno neplatným, musel soud bez dalšího posoudit závazky stran podle pravidel bezdůvodného obohacení. Žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby setrvala na požadavku úhrady smluvních úroků a úroků z prodlení.
6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se podle druhého odstavce citovaného ustanovení obohatí zvláště ten, kdo získal prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno,
co po právu měl plnit sám. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované finanční prostředky
na základě vztahu, který byl následně shledán neplatným. Proto je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby žalovaná žalobkyni vydala to, co na základě takto neplatné smlouvy získala. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplacenou jistinu uhradila a řízení bylo ohledně již zaplacené částky zastaveno (výrok I.), soud přiznal žalobkyni pouze právo na úhradu zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dosud neuhrazené částky poskytnutého úvěru, tj. z částky 17 720 Kč, jdoucího od 1. 11.2020 do 1. 7. 2021 (výrok III.). Úrok z prodlení požadovaný z částky nad rámec dosud neuhrazené jistiny soud žalobkyni nepřiznal, stejně jako požadovaný kapitalizovaný smluvní úrok (výrok IV.), neboť při uplatnění těchto nároků žalobkyně vycházela z neplatné úvěrové smlouvy.
7. O nákladech řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení jistiny, smluvní pokuty, úroku z úvěru i zákonného úroku z prodlení. Soud řízení částečně zastavil a přiznal žalobkyni pouze část požadovaného zákonného úroku z prodlení a nepřiznal žalobkyni nárok na požadovaný smluvní úrok. Proto při rozhodování o nákladech řízení soud přihlédl i k zamítané části uplatněných nároků na příslušenství. Pro účely určení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v tomto řízení vycházel soud z částky požadované žalobkyní ve výši 58 932,23 Kč (sestávající z již zaplacené částky 36 867 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného za období od 1. 11. 2020 do 1. 7. 2021 ve výši 1 750,46 Kč a smluvního úroku kapitalizovaného za období od 30. 6. 2020 do 1. 7. 2011 ve výši 20 314,44 Kč včetně části smluvní pokuty ve výši 0,33 Kč) a z částky 37 803,67 Kč (sestávající z částky zaplacené žalovanou ve výši 36 867 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného částkou 936,67 Kč), a určil tak poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně, která byla v řízení úspěšná s ohledem na shora uvedené skutečnosti v rozsahu 64,15 % a neúspěšná v rozsahu 35,85 %, a proto má právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení ve výši 28,30 % (rozdíl úspěchu a neúspěchu). Náklady řízení pak představuje nevrácený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) ve výši 2 580 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne datum), dále paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 a.t. v částce 300 Kč za každý z těchto čtyř úkonů právní služby, tj. celkem 1 200 Kč, náhrada za promeškaný čas cestou zástupce žalobkyně z obec do obec a zpět (4 půlhodiny) ve výši 400 Kč podle 14 odst. 1 a), 3 a.t., náhrada jízdného ve výši 851,59 Kč (při ujetých 120 km, palivu BA 95, kombinované spotřebě 9,7 l /100 km v ceně 27,80 Kč za 1/l a náhrady za používání silničního motorového vozidla dle § 157 odst. 4/b zák. č. 262/2006 Sb. 4,40 Kč/km), dále dle § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená částkou 2 682,03 Kč z 12 771,59 Kč, tj. celkem 16 453,62 Kč, přiznaných 28,30 % pak činí částku 4 656,37 Kč. Pokud jde o požadavek žalobkyně o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 147 o. s. ř., a to v souvislosti s dostavením se zástupce žalobkyně k jednání nařízenému na den datum, které se však nekonalo a k žádosti žalované ze dne 29. 6. 2021 (doručené elektronicky soudu téhož dne až v 8:40 hod.) bylo odročeno, soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dle § 147 odst. 1 o. s. ř dán a uložil žalované uhradit žalobkyni náklady vzniklé v důsledku jednání žalované (opožděné omluvy a žádosti žalované o odročení jednání). Při určení výše náhrady separátních nákladů, které náleží žalobkyni bez přihlédnutí k poměru jejího úspěchu a neúspěchu v dané věci, soud vycházel z § 14 odst. 2 a.t., kdy advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za dostavení se k jednání, které se však nekonalo, aniž by o tom advokát byl včas předem vyrozuměn. Tj. soud přiznal žalobkyni náhradu za polovinu mimosmluvní odměny ve výši 1 290 Kč (plná náhrady dle tarifní hodnoty – 2 580 Kč), paušální náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč a cestovné k procesnímu soudu ze sídla advokátní kanceláře a zpět za ujetých 120 km- 851,59 Kč, kdy DPH 21 % z těchto částek činí 512,73 Kč, celkem tedy 2 954,32 Kč. Výrokem V. tedy soud rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení v dané věci celkem částku 7 610,69 Kč, a to rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.