Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
7 C 160/2021-82
Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 6 638,07 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 6 638,07 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 339,20 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 592,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 638,07 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,88 % ročně z částky 5 438,07 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 6 638,07 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 339,20 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 592,83 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 638,07 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,88 % ročně z částky 5 438,07 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 6 638,07 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba (dříve pod názvem právnická osoba), se sídlem adresa, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 16. 7. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo (dále jen„ smlouva o revolvingovém úvěru“) v rámci které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 15 000 Kč. Současně byla žalovanému poskytnuta kreditní karta anonymizováno příjmení příjmení anonymizováno, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše 5 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Čerpané peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit včetně úroků, poplatků za bankovní služby (zejména za správu úvěrového účtu, za vedení kreditní karty a za jednotlivé transakce učiněné prostřednictvím kreditní karty), poplatku za pojištění úvěru, bylo-li sjednáno a dále poplatků za odeslané upomínky. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně ukončila ke dni 1. 10. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 7 230,90 Kč. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 5 438,07 Kč, poplatků ve výši 1 200 Kč, úroků z úvěru ve výši 592,83 Kč kapitalizovaných ke dni 1. 10. 2019 a úroků z prodlení ve výši 339,20 Kč kapitalizovaných ke dni 18. 5. 2020. Dále žalobkyně požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 23,88 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 5 438,07 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné částky ve výši 6 638,07 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení.
2. Žalobkyně ke své aktivní legitimaci v žalobě uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2020, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 3. 6. 2020.
3. K jednání, které se ve věci konalo dne 16. 8. 2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti.
4. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.
5. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: smlouvou o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo ze dne 16. 7. 2015, dispozicemi ke smlouvě číslo o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty uzavřené dne 16. 7. 2015, produktovými podmínkami revolvingového úvěru a kreditní karty právní předchůdkyně žalobkyně účinné od 1. 1. 2012, sazebníky poplatků, upomínkou-rozhodnutím o zesplatnění a žádostí o splacení dluhů z úvěru ze dne 1. 10. 2019, výpisem ke kreditní kartě anonymizována dvě slova za měsíce červenec 2015 až prosinec 2015, leden až prosinec 2016, leden až prosinec 2017, leden až prosinec 2018, leden až září 2019, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2020 včetně přílohy č. 1- seznam postupovaných pohledávek, dohodou ze dne 14. 5. 2020, potvrzením o zaplacení kupní úplaty ze dne 18. 5. 2020, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 5. 2020 včetně podacího lístku ze dne 3. 6. 2020, výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně, výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 6. 11. 2020 včetně podacího lístku ze dne 9. 11. 2020.
6. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným dne 16. 7. 2015 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na jejímž základě žalovaný načerpal částku 15 471,01 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 1. 10. 2019 zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení částky 7 230,90 Kč nejpozději do 15. 10. 2019. Aktivní legitimaci žalobkyně prokazuje oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 5. 2020 včetně podacího lístku ze dne 3. 6. 2020 a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce dopisem dne 6. 11. 2020 vyzvala žalovaného k úhradě částky 9 337,38 Kč ve lhůtě do 21. 11. 2020.
7. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
10. Podle § 588 o. z. věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném k době uzavření smlouvy o úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
14. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:
15. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou smlouvou o revolvingovém úvěru se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
16. V projednávané věci žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že by právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet poskytnutý revolvingový úvěr. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány a ověřovány majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, zaměstnání, počet členů domácnosti, zda byl veden v registru dlužníků bank apod.
17. Právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.
18. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.
19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.
20. Na základě všech shora uvedených skutečností soud shledal, že žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdkyně žalobkyně kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, a ani, že by ji vůbec jakkoliv ověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 o. z., neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.). Převzala-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.
21. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.
22. Současně má soud v řízené za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 471,01 Kč, jak se podává z výpisu pohybů na úvěrovém účtu (výpisů ke kreditní kartě anonymizováno příjmení). Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil, neboť právní předchůdkyně žalobkyně částku ve výši 15 471,01 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu. Jak se podává z výpisů ke kreditní kartě anonymizována dvě slova předložených žalobkyní, žalovaný na konto dotčené smlouvy uhradil celkem 32 100 Kč (dne 20.8.2015 750 Kč, dne 9. 8. 2018 1 300 Kč, dne 26. 6. 2018 2 550 Kč, dne 5. 2. 2018 700 Kč, dne 10.1.2018 1 300 Kč, dne 14. 11. 2017 650 Kč, dne 19. 9. 2017 700 Kč, dne 20. 9. 2017 700 Kč, dne 7. 8. 2017 1 400 Kč, dne 15. 6. 2017 1 500 Kč, dne 11. 4. 2017 1 200 Kč, dne 14. 2. 2017 2 250 Kč, dne 24. 11. 2016 2 250 Kč, dne 27. 7. 2016 750 Kč, dne 10. 6. 2016 1 500 Kč, dne 28. 4. 2016 750 Kč, dne 10. 6. 2016 1 500 Kč, dne 28. 4. 2016 750 Kč, dne 2. 3. 2016 1 500 Kč, dne 26. 1. 2016 750 Kč, dne 22. 12. 2015 750 Kč, dne 26. 11. 2015 750 Kč, dne 26. 10. 2015 1 500 Kč, dne 25. 9. 2015 750 Kč, dne 20. 8. 2015 750 Kč, dne 9. 4. 2019 2 200Kč a dne 14. 12. 2018 2 600 Kč).
23. Protože smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (obchodní úrok, poplatky za odeslání upomínek, úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán. Protože žalovaný na konto bezdůvodného obohacení právního předchůdce žalobkyně ve výši 15 471,01 Kč uhradil celkem 32 100 Kč, soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
24. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i kdyby soud posoudil dotčenou úvěrovou smlouvu jako platnou, pak by soud žalobkyni neuznal jako důvodné započtení žalovaným uhrazených splátek na smluvní pokutu, účtovanou právní předchůdkyní žalobkyně celkem v 18 (!) případech za zaslání upomínek. Ujednání o úhradě smluvní pokuty ve výši 600 Kč (!) za každou upomínku není součástí vlastních smluvních ujednání mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně. Ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady za zaslání upomínky je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě hradit paušální náklady za zaslání upomínky by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu občanského zákoníku a tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit paušální náklady za zaslání upomínky výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše paušálních nákladů k výši (významu) jimi zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady za zaslání upomínky je tak neplatné, když poskytovatel žádnou takovou povinnost nemá. Ujednání, jež nebylo součástí samotného smluvní textu, pod který žalovaný připojil svůj podpis, nýbrž součástí všeobecných pojistných podmínek, na něž smlouva odkazuje, soud shledal nepoctivým, a to při respektování závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp.zn. I. ÚS 3512/11, jehož nosnými důvody jsou obecné soudy při svém rozhodování v obdobných případech vázány (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp.zn. IV. ÚS 3465/12). Ústavní soud v nálezu sp.zn. I. ÚS 3512/11 deklaroval, že v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), s tím, že výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Pokud je ujednání o smluvní pokutě – v rozporu s citovaným názorem Ústavního soudu – obsaženo toliko ve všeobecných obchodních podmínkách, nelze jej považovat za poctivé a věřiteli nelze právo na takto sjednaný poplatek přiznat (viz též ust. § 6 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
25. S ohledem na to, že ve věci měl plný úspěch žalovaný, měl by dle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly, bylo proto vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.).